Těžký život soukromníka

Pardubice se hádají s Prahou o svoji špičkovou onkologii

To malé moderně zařízené oddělení v přízemí jednoho z bloků pardubické nemocnice najednou zaměstnává až příliš mnoho lidí. Pacienti, lékaři, krajští politici i ministerstvo zdravotnictví řeší, co to znamená, že ministerstvo nezařadilo privátní pardubickou onkologii na celostátní seznam špičkových pracovišť.

Byznysmen, který tady investoval půl miliardy, mluví o útoku na soukromý sektor ve zdravotnictví. Podporuje ho kraj, který na ministerstvo podal žalobu. Specialisté v oboru sice potvrzují, že oddělení má špičkovou úroveň, ale dodávají, že je nadbytečné. Detaily pardubického sporu jsou složité, ale jedna věc je jistá: české zdravotnictví neumí dobře využít stamilionovou soukromou investici. Jak je to možné?

To je na žalobu
Připomeňme hned zkraje, že českým zdravotnictvím ročně proteče přes dvě stě miliard korun. A tento objem peněz, garantovaných systémem zdravotního pojištění, přitahuje zájem soukromých podnikatelů. A v průběhu posledních několika let se jim zdravotnictví začíná sice zvolna, ale přece jen otevírat. Vzniklo několik silných soukromých řetězců, které vlastní více zdravotnických zařízení. Mezi ně patří i firma Sotiriose Zavalianise, jenž vlastní mimo jiné i nemocnice v Berouně a Hořovicích, řadu ambulancí a pardubickou onkologii.

„Soukromý sektor je tady dlouhá léta považovaný za něco, co by ve zdravotnictví vůbec nemělo být. Lidi i politici nás označují za pijavice, za podnikatele, kterým jde jen o zisk, nikoli o pacienty,“ rozčiluje se energický čtyřicátník Sotirios Zavalianis v pražské kanceláři své firmy Multiscan. V českém zdravotnictví začal podnikat před necelými deseti lety a má velké plány zejména se svými nemocnicemi ve středních Čechách. Dnes však jeho pozornost poutá především pardubická onkologie.

„Vybudovali jsme ji skoro na zelené louce. Dnes má špičkové parametry, a navíc ji provozujeme efektivněji, než to dělá většina veřejných nemocnic. Jedeme totiž na dvě směny a pracujeme i o víkendech: využíváme lépe kapacitu přístrojů i lidí,“ tvrdí Zavalianis. „Má to jednoduchý důvod – máme zájem, aby se investice do přístrojů vrátily, abychom vydělávali. A je to zároveň i v zájmu pacientů – čím víc vyšetření uděláme, tím víc peněz získáme od pojišťovny a zároveň poskytneme pacientům rychlejší službu.“

Navzdory této sebechvále dnes Zavalianisova investice nevypadá zdaleka tak nadějně jako před několika lety. V minulém roce totiž zorganizovalo ministerstvo zdravotnictví audity, které měly vybrat špičková onkologická pracoviště, takzvaná Komplexní onkologická centra (KOC), do nichž se má soustředit nejnáročnější a nejnákladnější péče. V Evropě je běžné, že podobné centrum má spádovou oblast přes milion pacientů, a ze zkušenosti vyplývá, že zhruba tato koncentrace umožňuje efektivní využití přístrojů i lidí. U nás bylo dosud takových center osmnáct, audity jejich počet zredukovaly na třináct.

Pardubická onkologie se do elity nedostala a to znamená, že přijde o část pacientů, kteří dají přednost nemocnicím se značkou nejvyšší kvality. Zavalianis odhaduje, že onkologie už pětinu klientů ztratila. Audity považuje za špatně provedené a s tím souhlasí i pardubický krajský úřad. „Ministerstvo postupovalo v rozporu s předpisy,“ říká krajský hejtman Radko Martínek. Kraj tvrdí, že ministerské rozhodnutí způsobilo nemocnici škodu 160 milionů korun, a podal na ně žalobu.


Bude to bolet
To, zda nové vedení ministerstva uzná nedostatky v provedení auditu, zatím nelze odhadnout. Bez ohledu na kvalitu auditu a proinvestované peníze je však jasné, že koncentrace špičkových pracovišť je krok správným směrem.

„Pardubická onkologie může být špičkově vybavená a může mít skvělou organizaci, ale osmnáct kilometrů od ní je podobně fungující onkologie v Hradci Králové. To je zbytečný luxus a z hlediska pacienta nehraje omezení péče v Pardubicích žádnou negativní roli,“ říká odborník na zdravotnictví a ředitel odboru strategií VZP Pavel Vepřek. „Podnikatel prostě špatně odhadl situaci. Kdyby přišel se svým záměrem třeba v Brně nebo v Praze, bylo by to skvělé. Ale v Pardubicích není dostatek pacientů.“

Jsou to jednoduchá čísla – Pardubický kraj má jen něco málo přes půl milionu obyvatel, a i když na onkologii tvrdí, že mají pacienty i z jiných krajů, ani zdaleka se neblíží představě o minimálně milionové spádové oblasti pro špičkové centrum. Administrativní členění na kraje neodpovídá logice zdravotnického systému, bez ohledu na to, že každý kraj lobbuje za zájmy svých nemocnic a že zdravotnictví je politickým lobbingem prostoupené na všech úrovních. Odborníci se navíc shodují v tom, že koncentrace by měla ještě pokračovat, protože i třináct center je na poměry této země zbytečný luxus.

„Jedině na úrovni takového velkého střediska totiž funguje přirozený tlak na využití přístrojů i lidí, není třeba si pacienty ,vymýšlet‘,“ vysvětluje Pavel Vepřek. Je to důležitá poznámka: podezření na rakovinu bere každý vážně a pacienti zpravidla nemají chuť s lékaři polemizovat o tom, zda je nějaké vyšetření nadbytečné či nikoli.

„Je logické, že soukromník chce, aby se mu investice vrátila, a tak je v jeho zájmu provádět co nejvíc vyšetření. V extrému to může znamenat, že na ten drahý přístroj pošle každého, kdo projde vrátnicí. V důsledku se pak roztáčejí velké veřejné peníze, protože za provedená vyšetření platí podnikateli zdravotní pojišťovny.“

Zadání vypadá jednoduše: neplýtvat veřejnými penězi, neposílat pacienty na zbytečná vyšetření a zároveň jim poskytovat špičkovou a dostupnou péči. Budování sítě komplexních center běží v tomto duchu. Ale i případ pardubické onkologie ukazuje, že probíhá v rámci stále stejně nepřehledného systému českého zdravotnictví.

V jeho základech stojí známá potíž: systém plateb za zdravotnické výkony, který vznikl už na začátku devadesátých let a dosud neprošel zásadní reformou. Sazebník oceňuje některé výkony dobře, jiné naopak nedostatečně, a tím také mimo jiné směruje zájem podnikatelů. Například onkologická přístrojová vyšetření a i část onkologické léčby jsou ohodnoceny vysoko, takže jejich provádění přináší vyhlídky na slušný zisk. Je přitom velmi obtížné regulovat jejich využití: konečné rozhodnutí, zda je vyšetření nutné, je vždy na lékaři.

Možnosti rozumné regulace však existují. Dávno se ví, že pojišťovny mají dostatek informací o tom, kolik bylo v předcházejících obdobích pacientů s jakými diagnózami a jaká jim byla provedena vyšetření s jakými výsledky.

„Na základě toho mohou odhadnout potřebu daných výkonů, nasmlouvat jich jen omezený počet a zamezit tak tomu, aby se procedury odehrávaly jen kvůli tomu, že přinášejí zisk. A měly by mít i volnější ruce při smlouvání o ceně jednotlivých výkonů,“ vysvětluje Vepřek.

Jednoduše řečeno: pojišťovna například na základě vyhodnocení dat za uplynulé období dojde k závěru, že má smysl proplatit padesát tisíc provedení určitého typu vyšetření. Zároveň má informace o tom, kde je jaká poptávka po tomto typu vyšetření. V rámci takto nastaveného prostoru se pak může odehrávat „volná soutěž“ zdravotnických zařízení, která mohou přijít i s nabídkou nižší ceny za daný výkon. Nebo si vstup do dané oblasti rozmyslí, protože ji vyhodnotí jako nedostatečně ziskovou.

„Za rozumnou považuji i nějakou formu finanční spoluúčasti pacientů. Ti by měli mít motivaci k přemýšlení, zda opravdu potřebují projít všemi vyšetřeními, na která je lékaři posílají,“ doplňuje Vepřek. Nakolik však dlouholeté diskuse o reformě zdravotnictví skutečně vyústí v rozumné reformní kroky, je dnes, zvláště před předčasnými volbami, velmi těžké odhadnout. „Věřím, že rozumná cesta jednou prostě zvítězit musí,“ říká Pavel Vepřek. Stále ovšem platí, že to bude cesta ještě hodně bolestivá. 

Respekt

Zdroj: Respekt