To nejdůležitější o zkoušce NCLEX

Zkoušky z ošetřovatelství očima redaktorky Medical Tribune

Národní licenční zkoušku z ošetřovatelství musí podstoupit každý, kdo chce v USA pracovat jako registrovaná sestra. Jde o poměrně náročný test, ze kterého mají obavy i absolventi amerických studijních programů, o sestrách vzdělaných v zahraničí ani nemluvě. Probíhá pouze na počítači v autorizovaném centru, v poslední době jej lze složit i v Evropě.

Následující příspěvek nabízí základní informace o tom, jak je v americkém ošetřovatelství regulován vstup do profese. Systém vzdělávání v USA je ještě složitější než v České republice. Vedle sebe tu pracuje několik kategorií sester. Chceme-li popsat jejich kompetence a postavení, někdy těžko nacházíme v českém prostředí ekvivalent. Zásadní úlohu v poskytování ošetřovatelské péče však má registrovaná sestra (registered nurse - RN).

Tuto kvalifikaci lze získat několika různými způsoby – absolvováním zpravidla čtyřletého bakalářského studia na univerzitě, dvou či tříletého studia na tzv. college nebo (stále méně) přímo ve škole při nemocnici. Uchazeči, kteří již mají bakalářský titul z jiného oboru, se mohou ucházet o přijetí do zkráceného, 12 až 18 měsíců trvajícího studia, stejně tak je kratší příprava pro ty, kteří již dosáhli nižší kvalifikace praktické sestry (licenced practical nurse).

NCLEX nahání strach i americkým sestrám

Co absolventy všech těchto vzdělávacích institucí ale spojuje, je zkouška, kterou musí podstoupit – NCLEX-RN (National Council Licensure Examination for Registered Nurses). Tu musí složit každý, kdo chce v USA jako registrovaná sestra pracovat. Z této zkoušky mají strach i americké sestry.

Zdaleka pro ně neznamená jen formalitu a tak pořádání přípravných kursů a vydávání publikací na téma „NCLEX na první pokus“je výnosné podnikání. Úspěšnost absolventů amerických škol se pohybuje mezi osmdesáti a devadesáti procenty, v poslední době jsou nároky potřebné pro verdikt „uspěl“ poněkud vyšší, a tak podíl úspěšných klesá. Absolventi zahraničních škol jsou na tom podstatně hůře – při prvním pokusu licenci získá jen každý druhý.

Svou roli jistě hraje jazyková bariéra (zkouška je samozřejmě v angličtině), ale především jiný obsah studia (což samozřejmě nemusí znamenat, že jde o horší sestry). Nelze přitom předpokládat, že je to nepřipraveností – zvláště sestry z rozvojových zemí k tomuto okamžiku směřují veškeré své několikaleté úsilí a do poplatků spojených se zkouškou často investují úspory za řadu let.

Test je bodem, ke kterému směřuje i strategie škol. Úspěšnost jejich absolventů při NCLEX do značné míry určuje, jaký je o školu zájem. Proto výuku zkoušce v mnohém přizpůsobují a některé raději slabší studenty ze studia vyloučí, než aby riskovaly, že jim neúspěšnými pokusy budou kazit skóre.

Otisk prstu a videozáznam

Po technické stránce zkouška probíhá jako standardizovaný počítačový test, který může provádět pouze pověřený administrátor v autorizovaném centru. Pravidla hry jsou velmi přísná – uchazeč se na místě testu fotografuje, je mu sejmut otisk prstu a znovu potvrzuje podpisový vzor.

Do testovací místnosti si nesmí vzít nic s sebou, vše se nahrává a natáčí na video. Počítač nabízí jednu otázku za druhou. Většinou jde o krátkou kasuistiku a uchazeč má ze čtyř možností vybrat jeden nejvhodnější postup sestry. Některé otázky požadují výpočet (kalkulačka je součástí programu), jiné počítají s doplněním tabulky, někdy je součástí dotazu graf nebo obrázek.

Test se přizpůsobuje úrovni uchazeče, pokud odpovídá správně, obtížnost otázek se zvyšuje, jestliže chybuje, dostává dotazy jednodušší. Program měří, na jaké úrovni obtížnosti uchazeč má alespoň polovinu odpovědí správných. Jakmile vyhodnotí, že uchazeč je s vysokou mírou pravděpodobnosti buď nad požadovanou úrovní, nebo pod ní, test se vypíná. Nejmenší počet otázek je 75 a maximum 265. Celkem může zkouška trvat až šest hodin, plný časový limit ale vyčerpá málokdo.

Výsledky jsou velmi rychle, za drobný příplatek už za dva dny. Stejně rychle úspěšný uchazeč vidí své jméno na seznamu registrovaných sester na internetové stránce příslušné rady ošetřovatelství (Board of nursing) státu, ve kterém se ke zkoušce přihlásil.

Otázky na internet neunikají

Ještě před testem uchazeč podpisem stvrzuje, že nebude nijak dále šířit originální otázky, které mu program nabídne. Pravděpodobně to všichni respektují, protože ani při obrovském počtu testovaných otázky například na internet neunikají.

Ostatně je velmi těžké si přesné znění dotazu zapamatovat a žádné záznamové médium není během zkoušky povoleno. Relativně nedávno je možné NCLEX skládat v Evropě a to hned na dvou místech - v Londýně a ve Frankfurtu nad Mohanem. Bez přípravy je ale šance na úspěch pro českou sestru minimální. Pokud jde o obsah, pokrývají otázky celou problematiku ošetřovatelství.

Nejblíže českým osnovám je interní ošetřovatelství, na druhou stranu se velmi liší pojetí ošetřovatelství v gynekologii a porodnictví. Tam se až zdá, jako by porod v Evropě byl něco úplně jiného než porod v USA. Stejně tak je třeba doplnit hodně znalostí z (v Česku opomíjeného) ošetřovatelství v psychiatrii a také v pediatrii.

Při přípravě na NCLEX česká sestra zjistí, že leccos umí, symptomy nemocí jsou všude na světě stejné. Něco vymyslí díky poměrně dobrým znalostem teoretických předmětů – anatomie, fyziologie, mikrobiologie. Zbývá toho dost, co se ale musí doučit – především z farmakologie, které americké sestry věnuji o poznání větší pozornost. Někdy jí však nezbývá než zavřít oči a náhodně kliknout – to když se například test ptá, v jakém z následujících jídelníčků je největší obsah hořčíku a jako odpověď nabízí čtyři různé kombinace pokrmů, které by v českém prostředí byly považovány za nepoživatelné.

Cesta ke zkoušce není krátká ani levná

Cesta z Česka k americké licenci je již prošlapaná. Není však krátká a není levná. Vyžaduje několik set dolarů na poplatky (i s cestou zkouška ve Frankfurtu vyjde na 10 000 korun) a několik měsíců na přípravu. Podmínkou připuštění k NCLEX je zkouška z angličtiny (TOEFL na 83 bodů nebo IELTS na 6,5 bodů, což není až tak náročné, ale opět to vyžaduje několik tisíc korun).

Také musí být poměrně složitým procesem ověřeno vzdělání (samozřejmě za poplatek). I když jde o administrativně náročný proces, českých sester, které tuto licenci získaly, aniž by před tím v USA dlouhodobě pobývaly, pomalu přibývá.

Jak jsem dělala NCLEX – zcela praktické postřehy

O kariéru sestry v USA jsem se začala zajímat již během svého bakalářského studia ošetřovatelství. Spojila jsem se s personální agenturou G5plus, která zrpostředkování této práce nabízí. Byla jsem mezi prvními, kdo se do jejího programu Sestry do USA zapojil.

Absolvovala jsem přípravný kurz na NCLEX a ne zcela hladce dala s pomocí agentury dohromady všechny potřebné papíry. Po několikaměsíční administrativní válce mi konečně přišlo povolení, že se mohu k NCLEX přihlásit. Vybrala jsem si testovací centrum ve Frankfurtu (ještě je možné jet do Londýna) a první možný termín.

Jela jsem se Student Agency (zpáteční lístek stál 1650 Kč – možná jsou nějaké studentské slevy). Jízdenku je dobré si objednat hned, jak je znám termín zkoušky, já jsem to odložila a zpátky jsem musela jet s jinou společností, čímž se cesta zřetelně podražila.

Z autobusu jsem vystoupila v sedm ráno ve Frankfurtu na nádraží. Vzpomenout si, jak se jmenuji a co v tom cizím městě dělám, mi pomohlo velké kafe od McDonalda (zcela praktická rada – nikde jinde než tady jsem ve Frankfurtu volně přístupné WC nenašla).

Pak jsem se hned vydala k testovacímu centru. Zorientovat se mi povedlo až s plánem města, který byl u východu z hlavní nádražní haly. Od nádraží je to tak deset minut pěšky. I když jsem měla termín na poledne a bylo teprve devět, řekli, že to mohu zkusit hned.

Personál centra byl milý, ale celý proces byl po formální stránce přísný – vyfotili mě, sejmuli otisk prstu a nechali si znovu napsat podpisový vzor. Všechny moje věci musely zůstat ve skříňce v šatně, jediné, co jsem si s sebou mohla vzít do testovací místnosti, byly špunty do uší (nabídka podniku) a speciální mazací tabulka na poznámky. Testovací místnost byla pod dohledem kamer a také se nahrávaly všechny zvuky. Skutečně to mají vymyšlené, nenapadl mě jediný způsob, jak by se to dalo alespoň trochu ošidit. Prostě nic.

Začátek testu

Samotný test začal tutorialem – krátkým programem, který má vysvětlit princip, jak po technické stránce odpovídat na otázky. Tento tutorial je k dispozici i na internetu a opravdu doporučuji si ho projet předem, protože se započítává do celkového času. Dokud ho adept neprokliká, tak jej to dál nepustí a než pochopí, co chtějí, může ztratit i čtvrt hodiny. Je to na http://www.pearsonvue.com/nclex/ srolovat dolů – kliknout na Play tutorial.

Ostatně nějaké velké vysvětlování nebylo potřeba, všechny mé otázky byly stejné – vždycky jen krátký text a čtyři možnosti. Otázky, kde by bylo více možností správných nebo nějaké obrázky jsem vůbec neměla. Naštěstí pro mě.

Průběh testu

Pak už se šlo naostro. Bylo to dost podobné, jako když jsem se doma učila z CD. Nezdálo se mi to ani příliš lehké, ale ani nad mé síly. U všech otázek jsem se snažila mít nějaký důvod, byť dost podivný, proč jsem nakonec zvolila jednu možnost. Snad jen jednou se mi stalo, že mi všechny čtyři odpovědi přišly úplně stejně pravděpodobné. Mezi dvěma možnostmi jsem se ale naslepo rozhodovala dost často.

Zcela konkrétních číselných údajů příliš zapotřebí nebylo. Na poslední chvíli jsem se snažila nacpat si do krátkodobé paměti nejrůznější hodnoty – například terapeutickou hladinu digoxinu nebo lithia v séru, ale nebylo to nutné. Jediné, co bylo v mém testu potřeba znát, bylo to, že systolický tlak 140 je už hranicí hypertenze, kalium 6 je moc a glukóza 60 je málo (u glykémie se jejich hodnota v mg/dcl dělí 18, abychom dostali hodnotu v jednotkách, na které jsme zvyklé, tedy v mmol/l). Co se ale opakovalo několikrát, byla acidobazická rovnováha.

Hodně otázek, snad deset, možná i víc, bylo na stanovení priorit mezi několika pacienty a delegování. Šlo o otázky typu Kterého z těchto čtyř pacientů svěří sestra asistentovi? Kterého z těchto čtyř pacientů sestra vyšetří jako prvního? Ke kterému z těchto čtyř pacientů sestra svolá schůzku multidisciplinárního týmu?

Byly tam i takové záludnosti, které se u nás příliš neučíme - při hromadném neštěstí se nechají ležet ti v málo nadějném stavu a nevšímáme si ani lehce zraněných, ale věnujeme se těm, u kterých je naděje, že rychlý zásah pro ně bude mít největší význam. Pokud má ale neštěstí rozsah katastrofy (disaster), ošetřují se jako první lehce zranění, aby se co nejdříve mohli zapojit do pomoci.

V pediatrii se zdálo, že jedinou nemoc, jakou děti můžou mít, je diabetes I. typu. Otázek na něj jsem měla snad pět. Z gynekologie to bylo zhruba to, co nás v kurzu učila Zdeňka Cejpková, česká sestra, která v USA pracuje. Myslím, že kdybych měla po ruce její prezentace, nebyl by žádný problém, takhle jsem to lovila z paměti (doteď mi vrtá hlavou otázka, kdy nejdříve před stykem je možné si zavést pesar).

Počítat na kalkulačce potřeba nebylo, jen jeden příklad – ten úplně nečastější typ – máte objem roztoku, čas jak dlouho má kapat a drip factor. Jak nastavíte pumpu? Nežádoucích účinků léků se asi také není nutné bát - opakuje se pořád žluté vidění u digoxinu, kašel u ACE inhibitorů (ty léky jak končí na pril - perindopril, enalapril, captopril) – to jsem měla i v testu a hypertenzní krize u MAO antidepresiv (známá poučka o tom, že při této léčbě se nemají jíst smradlavý sýr a nakládané ryby).

Nemyslete na čas

I když čas běží, je podle mého názoru dobré alespoň ze začátku na něj vůbec nemyslet a nespěchat. Kdo udělá skvěle prvních 75 otázek,  test pro něj končí úspěšně, i kdyby to trvalo víc než dvě hodiny.

Z časem bych si začala dělat problém tak mezi třetí a čtvrtou hodinou, do té doby bych se soustředila jen na odpovídání. Kolik minut a hodin zbývá, je vidět v rohu na monitoru. Celkem je na to šest hodin a to by se podle mě mělo stíhat, i kdybych si během testu odskočila někam do muzea.

Když jsem měla pocit, že jsem se chytla, zapomněla na čas a dalo by se říci, že jsem se i bavila, někde mezi 120 a 130 otázkou se to celé vypnulo, následoval krátký dotazník jak jsem byla spokojená se službami testovacího centra a mohla jsem jít domů. Skoro jsem byla zklamaná, že se na spoustu věcí, které jsem věděla, vůbec nezeptali. Je příjemné, že výsledky jsou opravdu rychle – druhý, třetí den. Samotná licence přišla poštou asi za dva týdny.

Výhoda kurzu v Praze

Nabízí se otázka, jestli je k tomu, abychom byly při tomto testu úspěšné, opravdu zapotřebí absolvovat v Praze kurz. Myslím, že bezpodmínečně nutné to není, ale velmi významná pomoc to je. Alespoň já jsem těch peněz nelitovala například ve chvíli, když v testu naostro přišla otázky na příznaky vysokého intrakraniálního tlaku.

Úplně jsem před sebou viděla lektorku Marii Zvoníčkovou, jak to už asi popáté píše na tabuli. (Na druhou stranu došlo i na správnou polohu pacienta při supratentoriálním a subtentoriálním krvácení. Vím, že při kurzu jsme si to říkaly několikrát, ale už to v hlavě nebylo. To je už ale můj problém).

Jak už jsem řekla, mně osobně velmi pomohl víkend o gynekologii a porodnictví. Před ním jsem o tom nevěděla nic a hned po něm jsem se v této oblasti začala chytat. Bylo to zaměřené přesně tak, jak se skutečně ptali.

Není ale možné předpokládat, že pouhé docházení do kurzu stačí – je užitečné si popovídat o potřebné strategii a trochu (tedy dost) jiném myšlení, které test vyžaduje. Zbývá ale dost informací, které si musí každý do hlavy nasoukat sám. Mě nejméně zatěžovalo sedět u notebooku a klikat si jednu otázku za druhou z CD a hned se dívat na správnou odpověď. Takto jsem projela všechny otázky, které byly dostupné. Listovat papíry mě vždycky dost rychle otrávilo.

Kromě projíždění otázek jsem na internetu narazila na stránky jedné americké vyučující ošetřovatelství, kde má prezentace ke svým přednáškám. http://www.indstate.edu/mary/n205.htm Ty jsem si prohlédla také všechny, pak se na otázky odpovídalo podstatně snáze. Je to ale jenom k Medical-Surgical.

Hodně štěstí všem, není se čeho bát!

Máte dotazy ohledně zkoušek NCLEX? Pište na adresu: ondrichova@tribune.cz

 Lucie Ondřichová, www.tribune.cz 

Zdroj: www.tribune.cz