Přeskočit na obsah

Vliv pandemie na násilí, konspirační teorie a ochotu k vakcinaci

shutterstock_1702647670
Foto: shutterstock.com

V souvislosti s pandemií koronaviru SARS‑CoV‑2 se v České republice, stejně jako jinde v Evropě a ve světě, objevila řada dezinformací, fabulací či manipulací ve snaze tuto situaci zneužít v souladu se zájmy nejrůznějších skupin. Jedním z terčů usilovné dezinformační kampaně bylo v posledních měsících především očkování proti onemocnění covid‑19.

Poznat pravdu od fabulace často nebývá snadné. Přitom boj proti dezinformacím týkajícím se koronaviru může zachránit životy. Proto i např. Evropská komise za tím účelem připravuje řadu nástrojů a financuje související výzkum. Ten nezávisle probíhá i v rámci některých institucí po celém světě. Tomuto aktuálnímu tématu byl věnován prostor i v rámci nedávné 64. česko‑slovenské psychofarmakologické konference, která se konala virtuálně 14. a 15. ledna 2022.

Ve své přednášce s názvem Psychologické aspekty katastrof: konspirační teorie, těžiště zdraví a ochota k vakcinaci se této problematice věnovali přednosta Psychiatrické kliniky LF UK a FN Plzeň doc. MUDr. Jan Vevera, Ph.D., a jeho kolega psycholog MSc. Vojtěch Pišl. Zdůraznili, že katastrofy nejsou tvořeny jen nepředvídanou fyzikální, respektive biologickou událostí, ale i lidskou reakcí na ně. Jsou zároveň spoluutvářeny společenskými vlivy, mezi něž v případě koronavirové pandemie patří i přidružená epidemie omylů, lží a paranoidních představ. Tyto teorie pak výrazně komplikují prevenci a vakcinaci proti covidu‑19. Jak se ale odborníci shodují, konspirace nejsou nečekanou komponentou pandemie, nýbrž její integrální součástí, přičemž rozsah tohoto jevu může ovlivňovat i důvěra společnosti ve vládní opatření.

Co je tedy na této pandemii, na jejíž následky dosud zemřelo na pět milionů lidí, z hlediska historie pandemií nového? Tím novým je podle doc. Vevery skutečnost, že se zároveň jedná o první infodemii (šíření nadměrného množství informací o určitém problému, často neověřených a zavádějících – WHO 2/2020). V důsledku toho je proto kromě lékařských prostředků s touto pandemií potřeba bojovat i prostředky informačními. Ty lze nyní rozdělit na dva hlavní tábory. Jeden se dívá na pandemii z hlediska veřejného zdraví a jeho hlavním cílem je maximální proočkovanost populace. Druhý se soustředí na problematiku individuálních svobod, kde má každý právo rozhodovat o svém zdraví sám. „Mezi nimi samozřejmě vzniká napětí, spousta disputací a z toho pramenící frustrace, která rovněž pomáhá sytit konspirační teorie,“ vysvětluje doc. Vevera.

Jak popisuje, vyrovnávání se s katastrofou probíhá ve společnosti v několika fázích, počínaje určitým, zpravidla velmi krátkým přípravným obdobím před katastrofou (minuty v případě zemětřesení, hodiny u tsunami a dny až týdny u epidemie), kdy je zásadní přijmout jasný, připravený plán a podle něj postupovat. V následné fázi přímého zasažení je klíčové rychlé a zodpovědné rozhodování podle přijatého plánu. Důležité je v této etapě dbát na prevenci paniky. Ukázkovou intervenci bylo například, když prezident Izraele, země, která má s krizovými situacemi bohaté zkušenosti, četl dětem v televizi pohádky. Poté následuje několikadenní fáze heroická, kdy dochází k velkým a statečným činům, v nedávné české historii vzpomeňme na zachránce obětí z oblasti zasažených povodní nebo tornádem. Následuje fáze idylická, která je velmi odlišná od individuálních reakcí na stresy. Zatímco u individuální odpovědi na katastrofu následuje v prvních dnech po tragédii popření, vztek, smutek a beznaděj, na společenské úrovni je to naopak. Postižené komunity se semknou, mobilizují své vnitřní rezervy (dobrovolnické šití roušek), vznikají finanční sbírky, přijíždějí dobrovolníci. Postiženým se dostává pozornosti, podpory, společnost je semknutá a to pomáhá postiženým jednotlivcům snést akutní ztráty. Tato fáze však bohužel netrvá dlouho, jde maximálně o několik týdnů.

Pak přichází fáze deziluze. Ta nastupuje zpravidla po dvou měsících a může trvat v řádu měsíců až tří let. Po čase opadá zájem médií, politiků a dalších oficiálních autorit. Během tohoto období si jednotlivci i komunity uvědomují limity svých možností i limity dostupné pomoci. Lidé procházejí procesem inventarizace. Optimismus mizí, obnova postupuje pomalu, mohou se objevit pocity opuštění, zklamání, hněvu, frustrace i další negativní reakce na dlouhodobý stres (např. fyzické vyčerpání, zvýšení užívání návykových látek, konflikty v komunitě). Typické je zde také hledání viníků a obětních beránků, časté mohou být i různé konspirační teorie, které mohou vést k externalizaci smutku.

„V listopadu a prosinci 2021 jsme byli zaplaveni zprávami o tom, jak roste násilí, viz např. titulky ‚Personál nemocnic čelí agresivnímu chování‘, ‚Agresivita roste‘, ‚9 z 10 zdravotníků se setkalo s agresivním chováním‘ atd. Je tomu ale opravdu tak? Mgr. Pišl a prof. Volavka provádějí v Plzeňském kraji studii, kde analyzují všechny výjezdy sanitek za posledních pět let, a předběžné výsledky ukazují, že během lockdownu došlo k obrovskému poklesu fyzického násilí – o 40 procent. To je opravdu hodně. Sám za sebe mohu říci, že v Plzni fyzické násilí častěji nevidíme. Vidíme však něco jiného, a to je frustrace,“ popisuje situaci doc. Vevera s tím, že agresi je vždy potřeba od frustrace rozlišovat. Nejen, že je mezi nimi zásadní rozdíl, ale odlišné jsou i intervence. Při fyzickém napadení je nejlepší intervencí USB (uteč, schovej se nebo bojuj) a prevencí je přítomnost policie. Při frustraci, která je častou a pochopitelnou reakcí na nejistotu a pocity ponížení, je základní intervencí identifikovat spouštěče a zaujmout podpůrný přístup, tedy např. zlepšit komfort v testovacích centrech. V případě, když klient již křičí, nejlepší reakcí je asertivita a vyhýbání se hodnoticí odpovědi.

„Poznámky typu ‚Ty kozo, to bolí‘ nebo ‚Za tohle si neplatím‘ sestry slyšely často. Na žalobu to není, ale na to, aby vás přestala práce bavit a zvýšilo se riziko syndromu vyhoření, to stačí vrchovatě,“ dodává doc. Vevera s tím, že zatímco do očkovacích center chodili lidé, kteří byli přesvědčeni a chtěli se nechat očkovat, byť někteří ne úplně rádi, do testovacích center chodili ti, kteří si mysleli, že vakcinace je k ničemu, jen nahrává farmafirmám. Navíc si ještě museli zaplatit ze svého, aby mohli chodit do práce nebo do restaurace. Stáli hodinové fronty na „povolenku k životu“. „Právě tito lidé pak byli často hodně nepříjemní, což mě nepřekvapuje,“ dodává. V tomto případě podle něho silnější ochranka nepomůže, naopak pocity frustrace klientů zvýší. „To, co jsme mohli a měli dělat, bylo, že testovací centra měla být ta nejpohodlnější místa v nemocnici. Když už lidé musejí hodinu čekat, mají čekat vsedě v nejpohodlnějších židlích, které jsou k dispozici, a má znít uklidňující hudba. Sestrám by pomohlo školení v asertivitě, finanční odměny a jasná perspektiva střídaní. Zatímco k těm posledním dvěma intervencím doházelo docela často, k té první a nejlevnější myslím nedocházelo,“ hodnotí odborník.

Konspirační teorie a dezinformace jako fáze katastrofy

Dalším typickým jevem, k němuž ve fázi deziluze dochází, je objevení se konspiračních teorií a dezinformací. „Už jsou zpracovány nejrůznější narativy, které s námi jdou již od prvních měsíců pandemie. V současnosti dominují tvrzení, že cílem je omezení individuálních svobod a vakcinace je akcí farmafirem, aby mohly dále vydělávat na lécích. Tyto konspirační teorie jsou poměrně rozšířené všude na světě,“ popisuje doc. Vevera. Jak dodává, vliv konspiračních teorií vychází jednak ze záměrných fake news a omylů v médiích, dále pak z přirozené lidské potřeby hledat vysvětlení.

Dezinformační narativy v souvislosti s covidem‑19:

  • První vlna: teorie o vzniku jako biologické zbrani, rozšiřování způsobili vojáci NATO a migranti, Rusko pomáhalo vždy a pomáhá i nyní, odpor k vakcinaci a farmafirmám, hrozí očipování či regulace porodnosti.
  • Druhá vlna: roušky jsou zbytečné, jsou symbolem podvolení a totality, spekulace o původu viru, cílem je přeformátovat uspořádání světa pod vedením globálních elit.
  • Další vlny: cílem je omezení individuálních svobod, vakcinace je akcí farmafirem, aby mohly dále vydělávat na lécích.

To, že obdobné konspirační teorie jsou rozšířené všude na světě, dokládá např. průzkum z dubna 2020 (n = 3 019) v USA (Miller JM. Psychological, Political, and Situational Factors Combine to Boost COVID‑19 Conspiracy Theory Beliefs. Canadian Journal of Political Science 2020;53:327–334), podle něhož 52 procent respondentů věřilo, že virus je biologická zbraň, že byl úmyslně vyroben za tímto účelem v Číně (49 %) nebo že jej úmyslně zkonstruoval šéf Microsoftu Bill Gates (46 %). Ačkoli tato tvrzení vévodí konspiračním teoriím, ještě to podle odborníků nemusí znamenat, že virus nemohl neúmyslně uniknout z laboratoře, kde mohl být testován. Jen velmi málo lidí (8 %) věří, že virus není skutečný. Podobné výsledky přináší průzkum z Polska (Duplaga, 2020) (n = 2 002), kde 43–56 procent respondentů věřilo některým z konspiračních teorií, např. že covid‑19 je příprava vlád pro ovládnutí populace nebo zpravodajství o koronaviru vyvolává paniku kvůli politickým cílům.

I v ČR v lednu 2021 byli lidé z 50 procent ochotni naslouchat některé z konspiračních teorií. Průzkum publikovaný v březnu 2021 ukázal, že zhruba 40 procent Čechů a Češek, kteří používají internet, věří několika častým fámám a konspiracím o epidemii covidu‑19. Šetření nezávislého ústavu STEM, které proběhlo na přelomu ledna a února 2021 na reprezentativním vzorku 1 400 respondentů, potvrdilo, že nejvíce Češi věří tomu, že virus byl uměle vyroben v laboratoři a že se epidemie záměrně využívá pro ovládání společnosti. Ukázalo se také, že zhruba šest procent online populace konspirace a mýty o epidemii šíří aktivně dále po e‑mailu nebo na sociálních sítích. Je také zřejmé, že nedůvěra v oficiální informace a dezinformovanost se promítají do toho, jak lidé podle svých slov dodržují základní protiepidemická opatření. Podle dosavadních zjištění Češi a Češky důvěřují nejvíce těm mýtům, které se týkají závažnosti pandemie a podezření, že jde o zástěrku pro manipulaci ze strany vlády. Mají také pochybnosti o tom, zda je vláda informuje otevřeně o nežádoucích účincích vakcín. Například:

  • 41 procent respondentů věří, že vláda úmyslně přehání rizika pandemie, aby mohla více kontrolovat občany;
  • 36 procent online veřejnosti podezírá nemocnice, že přehánějí údaje o nemocných covidem‑19, aby získaly více prostředků;
  • polovina populace věří, že virus byl uměle vyroben v laboratoři.

Co je ale na koronavirové pandemii tolik lákavého, že je tak velká část populace k těmto konspiračním teoriím náchylná? Jak spoluautor přednášky psycholog MSc. Vojtech Pišl vysvětluje, motivů ke konspiračním teoriím je hned několik:

  • kognitivní motivy: člověk má přirozenou potřebu chápat svět kolem sebe, což bývá obtížné, avšak víra v konspirační teorie to umožňuje. „Zatímco porozumět světu kolem sebe, přečíst si odborný článek a porozumět vědě je poměrně obtížné a je složité si na problém udělat konkrétní názor, porozumět konspiračním teoriím je poměrně jednoduché. Vzniká jasný a silný postoj, podle něhož jde o spiknutí. Víra v konspirační teorie je vždy silnější v případě nejistoty, pokud se dějí závažné věci, pro které nestačí každodenní obyčejná vysvětlení,“ popisuje MSc. Pišl.
  • existenciální motivy: pokud virus neexistuje nebo není tak nebezpečný, jak některé konspirační teorie tvrdí, víme, co očekávat, známe viníka, jednoduché řešení a dění máme pod kontrolou. Oproti tomu podle vědy je budoucnost nepředvídatelná, nikoho za pandemii neviní, snadná řešení neexistují, a proto řešení závisí hlavně na expertech.
  • sociální motivy: pokud uvěříme některé z konspiračních teorií, jsme důležití – prohlédli jsme problém, chápeme něco, co ostatní nevědí, jsme insideři na úrovni největších odborníků a chytřejší než většina společnosti. Na podvodech se nebudeme podílet, protože „nejsme ovce“. Oproti tomu věda nabízí přijmout nadřazenost expertů a vzhledem ke klíčové oblasti současného života jsme outsidery.

Víra v konspirační teorie dále koreluje s potřebou jedinečnosti – lidé s vysokou konspirační mentalitou vyjadřují vyšší souhlas s konspiračními názory, pokud jsou přesvědčeni, že jim většina veřejnosti nevěří.

Plzeňský výzkum může pomoci

Jedním z důležitých cílů provedených studií je dát doporučení institucím a organizacím, na koho se zaměřit v komunikaci otázek kolem covidu‑19 a obecně kolem dezinformací a s jakými riziky pracovat. Se záměrem pomoci objasnit některé aspekty této problematiky a nalézt nástroje k boji s dezinformacemi MSc. Pišl a doc. Vevera v Plzni v lednu 2021 zorganizovali online průzkum mezi 860 studenty lékařství, pedagogiky a práv. Jedním z jeho cílů bylo např. zjistit i ochotu k vakcinaci. Jak se ukázalo, pouze 60 procent této vysokoškolské populace se chtělo nechat očkovat. Celá třetina studentů nevylučovala, že virus je záměrně prezentován jako nebezpečný, a devět procent dotázaných nevylučovalo, že virus má být zneužit temnými silami.

Průzkum byl proveden na základě souboru dotazníků zaměřených na disociační kognitivní reflektivitu, konspirační mentalitu, analytické myšlení a digitální zdravotní gramotnost. V pokračování studie bylo ke sledovaným proměnným přidáno „těžiště zdraví“ a ochota k vakcinaci, které ukazují, do jaké míry je naše zdravotní chování dáno důvěrou v naše vlastní chování (volba mezi možnostmi své zdraví mám sám pod kontrolou/mé zdraví je v rukou ostatních, např. lékaře/zdraví je věcí náhody).

„Jak se ukázalo, sklony k disociacím pozitivně sytí konspirační mentalitu a analytické myšlení ji naopak zkresluje. U digitální/zdravotní gramotnosti je vztah složitější a odráží se v něm individuální kognitivní reflexivita. Konspiračním teoriím se lze bránit dobrou orientací na internetu. Platí to ale jen u lidí, jimž nechybí schopnost podrobovat kritice svůj vlastní názor, ostatní své digitální schopnosti využijí k tomu, aby se utvrdili v tom, co si myslí, bez ohledu na realitu. Hlavní výsledek ukázal, že tyto proměnné vysvětlovaly sedm až deset procent rozdílů v ochotě uvěřit konspiračním teoriím,“ vysvětluje MSc. Pišl.

Po zakomponování dalších dat šetření ukázalo, jakým způsobem „víra v konspirační teorie covidu“ a „těžiště zdraví“ ovlivňují ochotu k vakcinaci. Ukázalo se, že 16 procent rozdílu v ochotě nechat se očkovat je vysvětleno pocitem, nakolik si za své zdraví mohu sám, dále pak disociacemi, konspirační mentalitou a zdravotní gramotností. „I když jsme naší studií vysvětlili ‚pouhých‘ 16 procent rozdílu, je to poměrně hodně. Nikdy nevysvětlíme úplně všechno. Nyní víme, že 16 procent rozdílu v neochotě nechat se vakcinovat tvořily osobnostní charakteristiky, jako komu důvěřujete a jak velkou máte konspirační mentalitu. Tyto výsledky jsme již publikovali v impaktovaném časopise Frontiers in Psychology,“ vysvětlil Mgr. Pišl.

Význam této práce pro praxi podle něho spočívá v potřebě proti infodemii bojovat, a to jak lékařskými, tak informačními prostředky. Cílem je adresovat vybrané skupiny lidí intervencemi, na které budou tyto skupiny ochotny reagovat. Dnes již díky této práci víme, na co se zaměřit, například:

  • zdravotní gramotnost,
  • důvěru v autority, v současnosti především nezdravotnické, které mají vliv na alternativní scénu,
  • kdy se zaměřit na vzkaz cílící na emoce,
  • kdy a u koho cílit intervence na možnost převzít kontrolu.

„Návody, jak se k těmto datům dostat, jsou známé, publikované a běžně užívané v politice a marketingu. Jsem přesvědčen, že nyní je čas je začít využívat i ve zdravotnictví, což považuji za jednu z největších výzev, které nás v 21. století čekají. Je škoda, že výsledky, které jsme prezentovali, nebyly využity k cílenému ovlivňování v reklamní kampani u jednotlivých a přesně dimenzovaných skupin obyvatelstva a k argumentům, na které lze reagovat,“ uzavřel tuto část doc. Vevera.

Poslední fází je vyrovnání se s katastrofou. Ta obvykle trvá nejméně jeden až tři roky. Jde o fázi rekonstrukce a „návratu do normálu“. Jednotlivci i komunity přebírají odpovědnost za rekonstrukci svých životů, adaptují se na novou realitu. I přes ztráty jdou lidé dál, mnozí lidé se zcela zotaví. U někoho mohou přetrvávat posttraumatické stresové potíže (např. posttraumatická stresová porucha), zde je vhodné vyhledat odbornou pomoc. Krizovými momenty pro přeživší bývají, obdobně jako u úmrtí blízké osoby, výročí události, jiná výročí a různá „poprvé“ (první Vánoce, narozeniny, první dovolená po katastrofě atd.). Takové momenty mohou být spouštěči zhoršení psychických potíží. Klíčovou roli pro zotavení má neformální síť komunitních a pracovních vztahů (přirozená sociální opora), překonávat neštěstí pomáhají také individuální a komunitní rituály. Katastrofy však mívají i přínosy, v některých případech dochází u lidí k posttraumatickému růstu a určitě by mělo dojit ke zlepšení krizové připravenosti.

Co bychom tedy měli v těžkých časech požadovat?

  • Od vlády: empaticky poskytovat pravdivé informace, demonstrovat kompetence a představit plán, jak situaci řešit, včetně přiznání očekávaných ztrát. Doporučení musejí vycházet z dat, případně prognóz a modelů. V ČR jsme ale např. při prvním lockdownu místo jasné komunikace měli legendární výrok premiéra „Dnes večer možná něco zavedu a možná to bude lockdown.“ Mediální intervence jsou symbolizovány kampaní Tečka a místo kompetencí a přijetí odpovědnosti jsme slýchali: Jen jsem poslouchal odborníky.
  • Od lokálních politiků: srozumitelný plán, rychlé rozhodování a jasnou a střízlivou komunikaci.
  • Od odborníků: na důkazech založené výsledky nebo testovatelné modely. V ČR jsme měli až do léta 2020 pouze diskuse. Ty mají odbornici vést až po předložení výsledků, objasnění metodiky a přiznání konfliktu zájmů. Bez toho se neliší od šarlatánů. Až do léta 2020 to ale přesně tak vypadalo.
  • Od sebe a svých pacientů: převzetí kontroly nad tím, co má každý ve své moci, jako je denní řád, fyzická aktivita a filtrování informací.

Sdílejte článek

Doporučené

Remedia č. 2/2022 - omluva

18. 5. 2022

Vážení čtenáři,  v části nákladu časopisu Remedia č. 2/2022 došlo k záměně tiskových archů. Za chybu se omlouváme, a pokud Vám toto vadné číslo…