Význam screeningu pro odhalení hepatitidy C
Současným problémem hepatitidy C není již léčba, ale včasná detekce nemocných. Zrádnost tohoto infekčního onemocnění jater způsobeného virem hepatitidy C (HCV) spočívá v tom, že léta probíhá skrytě a k diagnostice dojde až ve stadiu, kdy už nastalo významné poškození jater.
Na rozdíl od hepatitidy A a B neexistuje proti hepatitidě typu C očkování. Díky moderní cílené terapii antivirotiky lze však nemoc dnes účinně, rychle, a především kompletně vyléčit. Nespecifické příznaky onemocnění mají ale za následek, že více než polovina nakažených o své nemoci neví, a tudíž zůstává neléčena. Onemocnění způsobuje virus, který se množí v jaterních buňkách a vyvolává jaterní zánět. Pokud se nemoc neléčí, může dojít k fibróze jater, později k jaterní cirhóze, nebo dokonce ke karcinomu jater.
Na celém světě je tímto virem infikováno přes 70 milionů jedinců. Zatímco u jiných závažných infekčních onemocnění, jako je HIV, malárie či TBC, počet úmrtí celosvětově klesá, v případě hepatitidy C je naopak trend rostoucí. Jestliže v roce 1990 došlo celosvětově ve vztahu k HCV ke 333 000 úmrtí, v roce 2013 jich bylo již 700 000. Odborníci přitom předvídají další nárůst ročního počtu zemřelých po dalších několik dekád, což vysvětlují nárůstem výskytu akutních infekcí HCV v druhé polovině 20. století (transfuze, operace, injekční užívání drog). Tehdy infikovaní umírají na komplikace chronické infekce HCV po 30, dokonce až po 60 letech.
„Podle Světové zdravotnické organizace představuje HCV jednu z největších globálních zdravotních hrozeb. Ve své strategii z roku 2016 proto WHO vyzvala členské státy k eliminaci hepatitidy typu C do roku 2030. Aby mohly zdravotní systémy dosáhnout úspěchu, nastavila WHO konkrétní parametry, které by měly implementaci její strategie ulehčit,“ říká předseda ČHS prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., ze IV. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze (viz tabulku 1). Jak připomněl, virus hepatitidy C byl objeven v roce 1989, do té doby bylo toto onemocnění označováno jako non‑A, non‑B hepatitida. Již v 90. letech se vědělo, že jde o chorobu vedoucí u 20 procent nemocných k jaterní cirhóze, a ukázalo se, že právě HCV je ve vyspělých zemích nejčastější indikací k jaterní transplantaci.
Problém HCV v Česku
Jeden z největších problémů v ČR představuje nedostatečné odhalování infikovaných osob. Podle prof. MUDr. Petra Husy, CSc., z Kliniky infekčních chorob LF MU a FN Brno je ročně infekce HCV (většinou chronická) diagnostikována jen asi u jednoho tisíce občanů ČR – ostatní zůstávají nediagnostikovaní, šíří infekci a nemoc u nich progreduje do jaterní cirhózy a karcinomu. Jeho stanovisko potvrzují i statistiky Státního zdravotního ústavu. Ty zároveň potvrzují, že hepatitida C je nejčastějším typem hepatitidy v ČR. Podle epidemiologických studií u nás může s HCV žít asi 50 000–80 000 nemocných (viz tabulku 2). Podle prof. MUDr. Petra Urbánka, CSc., vedoucího oddělení gastroenterologie, hepatologie a metabolismu Ústřední vojenské nemocnice a Vojenské fakultní nemocnice Praha, ale neplatí, že by se nemoc týkala pouze některých společenských skupin: „K přenosu viru může dojít řadou způsobů. Onemocněním ohroženou skupinu osob například představují lidé, kterým byla před rokem 1992 podána krevní transfuze. Rok 1992 je rokem, kdy v ČR začali být dárci krve testováni na možnou infekci HCV, riziko přenosu poté tedy významně kleslo. Rizikovou skupinu představují například i lidé, kteří v minulosti podstoupili závažnější lékařský zákrok, při němž byly užity opakovaně používané nástroje,“ dodává. K pacientům se zvýšeným rizikem infekce HCV patří tedy dvě hlavní rizikové skupiny – narkomani s parenterální aplikací drog (byť šlo o jednorázový experiment) a příjemci krevních transfuzí a transplantátů před rokem 1992. K dalším skupinám patří osoby operované před rokem 1992 (často dostávaly krevní transfuzi a nevědí o tom) a ženy, které rodily před tímto datem, osoby s tetováním nebo piercingem prováděným v amatérských podmínkách, osoby ve/po výkonu trestu odnětí svobody. Důležitou a opomíjenou skupinou jsou osoby s mimojaterními projevy infekce HCV (nemoci ledvin, kůže, diabetes, poruchy kognitivních funkcí, deprese, lymfomy, revmatické, endokrinologické či cévní choroby atd.).
Léčba HCV vyřešena
Během své progrese nemoc často nevykazuje žádné viditelné symptomy. Onemocnění tak může dlouho (i 20 až 30 let) probíhat bez jakýchkoliv příznaků a lékaři je často objeví náhodně během jiných vyšetření. Ve většině případů (80 %) HCV bohužel přechází do chronického stadia. Čím později je přitom nemoc odhalena, tím závažnější dopad má na lidské zdraví. Léčba pokročilého stadia je možná, zároveň je však komplikovanější a finančně nákladná.
Jak uvedl vědecký sekretář ČHS doc. MUDr. Jan Šperl, CSc., z Kliniky hepatogastroenterologie IKEM, možnosti, které pro pacienty představuje moderní léčba tzv. přímo působícími antivirotiky (DAAs), jsou dnes obrovské. „Dříve se hepatitida C léčila pomocí léků, které měly úspěšnost okolo 50 procent. U přímo působících antivirotik, což je ambulantní a perorální léčba, lze během 8–12 týdnů dosáhnout úspěšnosti vyléčení ve více než 95 procentech. Velmi podstatným efektem úspěšné léčby je prokazatelný ústup jaterní fibrózy, tedy vaziva, které v jaterní tkáni vzniká v důsledku zánětu. Velkou část osob takto úspěšně vyléčených je možné dokonce po určité době uvolnit z naší péče,“ vysvětluje.
Strategie nové léčby spočívá v kombinaci dvou až tří léků s rozdílným mechanismem účinku, resp. místem zásahu do replikačního cyklu HCV, dále v rychlém zastavení replikace viru v játrech a definitivní likvidaci zbylých virových partikulí, které obstará imunitní reakce, kterou není nutno stimulovat. Přínos nových léčiv tkví zejména v jejich vysoké účinnosti (registrační studie uvádějí 90–100 %, což dokládají i data z praxe), ve zkrácení léčby, plně perorálním režimu, vynikající snášenlivosti i bezpečnosti této léčby, ale i možnosti jejího podávání pacientům s jinými závažnými chorobami a nemocným po orgánových transplantacích.
Pacientům v ČR by pomohl efektivní screening
Pro identifikaci a následnou léčbu je tedy nutné testování HCV. Jako zásadní se ukazuje nezbytnost screeningu, který je v současné době založen na detekci protilátek anti‑HCV, přičemž v terénní praxi lze použít rychlé diagnostické testy, které se provádějí za pokojové teploty, bez speciálního instrumentária a náročného zaškolování ze séra, plazmy nebo kapky kapilární krve (i zaschlé) či ze slin.
Screening je ale nyní součástí běžné praxe jen u transfuzní služby, u pacientů v dialyzačním léčení, před orgánovými transplantacemi a po nich, u pacientů s nemocemi krvetvorby a vrozenými poruchami srážlivosti krve a u HIV pozitivních pacientů. Jak prof. Urbánek upozorňuje, jsou zde i další skupiny populace, které by z něj určitě benefitovaly:
- Pacienti v riziku HCV, kteří jsou již v systému zdravotní péče, ale screening je nesystematický a nerovnoměrný. Jde o nemocné v péči jiných oborů než hepatogastroenterologie.
- Vysoce riziková populace s limitovaným vstupem do systematické péče a léčby. Jde zejména o osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, aktivní i bývalé uživatele drog a uživatele rizikových orientálních technik (tetování, piercing, baňkování či akupunktura).
- Nízce riziková populace s nedostatečným screeningem. Jedná se o osoby bez zjevného rizika přenosu, které si možného nakažení v minulosti nejsou vědomy nebo se stanovení diagnózy obávají zejména z důvodů společenské stigmatizace.
Zlepšení situace ve všech skupinách by jednoznačně přinesla efektivnější spolupráce v rámci odborných společností, začlenění vyšetření anti‑HCV do standardních postupů (např. předoperační vyšetření, přijetí k hospitalizaci atd.). Důležitá je v tomto ohledu i spolupráce s vězeňskou službou, adiktology a sociálními službami. Jako nezbytné se jeví zlepšení edukace laické veřejnosti.
Jak totiž ukazují průzkumy, řada lidí se stále ještě mylně domnívá, že onemocnění hepatitidou C spolehlivě rozpoznají, že se jich nákaza netýká, případně se vůči ní dokáží bránit očkováním. Stále velmi časté jsou i mýty o této chorobě, kdy mezi nejčastější patří, že hepatitida C je nemoc narkomanů, že toto onemocnění lze spolehlivě rozpoznat podle toho, že zežloutneme, či domněnka, že součástí diagnostiky hepatitidy C je jaterní biopsie. Boření mýtů a falešných představ určitě přispěje i k odstranění společenské stigmatizace, která stále tuto infekci provází.
Zdroj: MT