Vzpomínky na slavné české lékaře u Purkyňova samovaru
Již celkem dvě desítky setkání uspořádal v Lékařském domě Klub J. E. Purkyně – letošní jubilejní XX. setkání se uskutečnilo 12. dubna s potomky slavných českých lékařů. Prof. MUDr. Š. Svačina a doc. MUDr. R. Šmucler jako hostitelé zde přivítali vnučku prof. Ladislava Syllaby staršího MUDr. H. Dvořákovou, vnuka prof. Josefa Charváta Ing. V. Rejholce, vnuka prof. Karla Rašky MUDr. O. Rašku, vnučku prof. Zdeňka Vahaly Mgr. T. Límanovou, syna prof. Eduarda Hradce JUDr. Ing. J. Hradce a syna prof. Václava Tošovského doc. MUDr. J. Tošovského.
Pozvaní hosté hovořili o tom, jak vzpomínají na své slavné předky, na co vzpomínají nejčastěji a nejraději, jaká je lékařská tradice v jejich rodině, co při náročné práci jejich slavný předek ještě stihl (rodinu, záliby, koníčky atd.), jak se choval ke spolupracovníkům a zejména pacientům, nebo jak by dnes po letech charakterizovali přínos svého předka pro medicínu a společnost. Z rozsáhlého téměř dvouhodinového zajímavého programu lze vybrat jen několik nejzajímavějších střípků.
K těm nesporně patřila úvodní vzpomínka Ing. Dvořáka, pravnuka prof. Syllaby st., na Purkyňův samovar, který také vévodil pódiu, na němž hosté seděli. Ing. Dvořák, v jehož vlastnictví se dnes vzácná památka nachází, uvedl, že samovar se původně nacházel v domácnosti J. W. Goetha. Přes jeho hospodyni se později dostal právě do vlastnictví J. E. Purkyně. Od něj pak samovar dostal český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér Jaroslav Kvapil, který se spolu s Alfonsem Muchou a Ladislavem Syllabou podílel na obnovení svobodného zednářství v Československu. A ten pak jej při příležitosti jedněch Vánoc daroval jako zednářský dar právě prof. Syllabovi staršímu. Od něj jej převzal jeho syn Jiří Syllaba, a nyní ho tedy opatruje jeho pravnuk Ing. Dvořák.
Prof. Ladislav Syllaba starší (1868–1930) byl český lékař vnitřních a nervových chorob, žák J. Thomayera, od roku 1904 profesor lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mj. autor monografií Nauka o poklepu a poslechu a O patogeneze zhoubné chudokrevnosti. Byl znám i jako publicista a národnědemokratický politik – za 1. republiky byl dokonce poslancem Národního shromáždění. Byl také velmistrem československé národní velkolóže Svobodných zednářů.
V roce 1921 doprovázel T. G. Masaryka na jeho ozdravném pobytu na Capri, a měl čest zde jako jediný sedávat spolu s ním u stolu; část společných rozhovorů zachytil ve svém deníku. Dr. Dvořáková vzpomínala, že velkou lásku a péči věnoval své rodině, kterou také pravidelně brával na dovolené. Jeho synem byl diabetolog prof. J. Syllaba.
Prof. Josef Charvát (1897–1984) byl internista a zakladatel české endokrinologie. Byl profesorem vnitřního lékařství na Karlově univerzitě a také autorem filosofických úvah, pedagogem, ale i myslivcem, boxerem, skautem a skautským činovníkem. Stal se též členem ČSAV. Psal i vědeckopopulární články a knihy – nejznámější jsou Život, adaptace, stress nebo Člověk a jeho svět, kde jasnozřivě predikoval i současný vývoj.
Nikam se nehnal, ale stihl toho velice moc, zejména díky svému integrujícímu pohledu na svět. Nikdy se nebál, měl velkou odvahu. Narukoval jako dělostřelecký důstojník, postavil se odvážně Němcům a byl v koncentráku, překážel i komunistům a když byl v roce 1968 zvolen rektorem UK, do funkce nenastoupil vzhledem k ruské okupaci.
Byl mimořádně pracovitý, naplno se věnoval klinice i pacientům, ale vždy si dokázal udělat čas i na děti a rodinu. Po večerech hrál na harmoniku a byla s ním velká, doslova bohatýrská zábava. Jako zajímavost lze uvést, že mj. vymyslel ochranný rám na tramvaje a ten vyzkoušel na vlastním těle, aniž se mu cokoli stalo.
Prof. Karel Raška (1909–1987) byl lékař a epidemiolog, zakladatel moderní československé epidemiologické školy a autor konceptu epidemiologické bdělosti, který Světová zdravotnická organizace začala od roku 1968 používat jako základní metodu svého působení. V roce 1945 spolu s Františkem Patočkou osobně řídil opatření proti dalšímu šíření epidemie skvrnitého tyfu, která na sklonku druhé světové války vypukla v koncentračním táboře Terezín.
V roce 1952 nastoupil na místo ředitele nově založeného pražského Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, stál také u zrodu Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy (dnešní 3. lékařská fakulta). V roce 1963 se stal ředitelem sekce infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace a o čtyři roky později zahájil úspěšnou globální eradikaci pravých neštovic. V roce 1970 byl na nátlak komunistického režimu odvolán z vedení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie a v roce 1972 donucen odejít do penze, byl mu dokonce zakázán vstup do nově vznikajícího Institutu hygieny a epidemiologie.
Nejčastěji jste jej mohli vídat při studiu separátek, ale pravidelně též navštěvoval koncerty vážné hudby v Rudolfinu, miloval také detektivky nebo karetní hru licitovaný mariáš, který hrál o desetníky s farářem na nádraží. Byl to velký elegán, velmi rád a dobře kreslil, v roce 1986 do památníku vlevo přeškrtnutý tank s nápisem „Ne válku…“, vpravo plachetnice s nápisem „… ale mír a možnost vidět svět!“ Dr. Raška připomněl i svou babičku – farmakoložku prof. Raškovou, která byla Raškovou manželkou.
Prof. Zdeněk Vahala (1904–1999) byl chirurg, asistent chirurgické kliniky prof. Diviše. Po zavření českých vysokých škol musel kliniku opustit a stal se primářem chirurgického oddělení nemocnice v Čáslavi. Po válce byl přednostou chirurgie v Nemocnici pod Petřínem v Praze. Profesorem byl jmenován až po pádu komunismu.
Publikoval studie, respektive medicínské profily našich prezidentů od T. G. Masaryka až po K. Gottwalda (I nám vládli nemocní). Doporučoval, aby lékaři posuzovali každého vládnoucího politika z hlediska jeho zdravotního, zejména pak duševního stavu a schopnosti vykonávat svou funkci. Byl přísným kritikem kapitulantské politiky a zaujímal neobyčejně statečné občanské postoje – chránil např. sestry boromejky, odvážně se s nimi loučil, když byly odváženy, a popřál jim brzký návrat.
Měl geniální vizuální paměť – pamatoval si i řadu let všechny své operované pacienty, a to podle diagnózy – tu viděl svým vnitřním zrakem. A měřil všem stejně – popeláři stejně jako kolegovi profesorovi. Postrádal výuku lékařské etiky, neboť si přál v medicíně více laskavosti a vstřícnosti k pacientům, které viděl jako zcela závislé na lékařích – to by se nemělo zneužívat, vždy je nutno pacientům dodávat naději. Měl velkou autoritu, ale současně byl velmi laskavý – vždy se na něj bylo možno spolehnout.
Byl neobyčejně pilný, po večerech studoval či psal, ale našel si čas i na návštěvy koncertů či výstav. Byl také velmi sečtělý a miloval zejména historickou literaturu. Také on velmi rád hrál mariáš, údajně dokonce po hospodách se spisovatelem Karlem Poláčkem.
Prof. Eduard Hradec (1918–2005) byl zakladatelem moderní české urologie. Na Lékařské fakultě Karlovy univerzity promoval v roce 1946, po promoci pracoval na chirurgickém oddělení nemocnice v Turnově a od roku 1952 na Chirurgické klinice Fakulty všeobecného lékařství v Praze, kde byl jeho učitelem akademik Diviš. Kandidátskou práci na téma „Chirurgie nadledvin“ obhájil v roce 1959, v roce 1964 obhájil docentskou habilitační práci, řádným profesorem byl jmenován v roce 1968.
Byl zakladatelem a prvním přednostou Urologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (1975) – výstavba a vedení této kliniky pro něj byly absolutní prioritou. Vyznačoval se racionalitou a kolegialitou, měl velké a rozsáhlé jazykové schopnosti a vedl k jazykům i vlastní děti.
Prof. Václav Tošovský (1912–2007) byl pediatrem, profesorem dětské chirurgie a ortopedie, autorem řady odborných i beletristických knih a významnou osobností. Jako spoluzakladatel moderní české chirurgie stál u zrodu dětské chirurgie a ortopedie a jako jeden ze zakládajících pedagogů i u zrodu Fakulty dětského lékařství (nyní 2. lékařské fakulty) Univerzity Karlovy v Praze a Dětské fakultní nemocnice v Motole. Byl vynikajícím odborníkem, ale právě tak oblíbeným učitelem studentů i pracovníků kliniky, z nichž vzešla celá plejáda jeho znamenitých následovníků.
Odborná činnost profesora Tošovského obsáhla téměř celý obor dětské chirurgie, ovšem nejvlastnějším zájmem jeho práce se staly složité otázky náhlých příhod břišních u dětí – získaných a zejména příhod vzniklých na vrozeném podkladě, problematika neonatální chirurgie a palčivé záležitosti dětské traumatologie, zvláště moderní léčby dětských zlomenin. Své bohaté klinické zkušenosti předával lékařské veřejnosti prostřednictvím četných publikací. Rád však psal nejen odbornou literaturu, ale i beletrii. Miloval klasickou literaturu i detektivky a také hudbu – sám hrál na klavír. Učil se jazyky, mj. arabštinu a perštinu. Byl velice pilný a pracovitý, ale kdykoli někdo něco potřeboval, vždy si udělal čas a věnoval mu absolutní pozornost. Vždy měl čas na pacienty a jejich rodiny, ale samozřejmě i na rodinu vlastní.
‑‑‑
Nakonec zbývá dodat, že mezi potomky představovaných slavných lékařů je samozřejmě i celá řada lékařů dnešních, z nichž mnozí byli přítomni v auditoriu. A tak není divu, že beseda pokračovala po skončení oficiálního programu na pódiu ještě dlouho i v kuloárech.