Přeskočit na obsah

Zdravotní klauni komunikují za hranicí řeči

A01 zdravotní klaun Ukrajina DSCF9585_220311
Foto: Petr Jarčevský, umělecký ředitel Zdravotní klaun, o. p. s.

Často slýcháme někoho říkat, že Zdravotní klauni „krásně komunikují“. Pozná se to nejlépe podle toho, že hospitalizované děti, jejich rodiče, ale i zdravotnický personál na oplátku „krásně komunikuje“ s nimi. Jsou tedy klauni mistry slova, která si dnes pod pojmem komunikace představujeme především? A pokud ne (klaun bývá trochu neprávem považován za odnož neverbálního divadla), jak tedy vůbec komunikují? A proč by to mělo být pro pacienty nebo zdravotnický personál vlastně důležité?

Odpověď na první otázku je jednoduchá, vysvětlení složitější. Klauni toho skutečně moc nenamluví a věcné informace nepředávají svému publiku skoro žádné. Ve zdravotnictví přitom hraje předávání informací důležitou roli. Každý lékař či sestra potřebují jak od pacientů, tak od svých kolegů co nejpřesnější údaje, co a jak se dělo, co a jak se dále dít má a nemá. Klaun také potřebuje k výkonu své práce faktické informace, většinou ale jen ty nejnutnější – případná omezení, handicapy, mimořádné situace, s kterými se může na nemocničním pokoji setkat. To nejdůležitější se o pacientovi dozví až přímo u lůžka a často s minimálním využitím slov. Jsme tedy zpět u původní otázky: jak klaun se „svými“ pacienty komunikuje?

Vydejme se pro odpověď malou odbočkou. V psychologické literatuře se dočteme, že děti, kterým rodiče věnují ničím nerušený čas soustředěné společné hry, jsou později při této činnosti samostatnější, dokážou se víc spolehnout samy na sebe. Jednou z definic hry je přitom právě její zdánlivá neužitečnost – nepřináší nic, co by zajišťovalo obživu (pomineme‑li svět divadla a sportu), její účel je nejasný, bývá vnímána právě jako „jenom“ hra. Víme také, že děti, pokud nespí nebo nejedí, nedělají prakticky nic jiného, než že si „jenom“ hrají. Uvozovky jsou tady namístě. Jednou z forem hry je otevřená komunikace, při které se dává najevo zájem a vstřícnost a která také nesleduje žádný jiný cíl než právě navázání kontaktu.

V epistemologii, tedy teorii poznání, se mluví o třech způsobech poznání či „zvědění“ – dozvědět se můžeme jednak co (tedy faktickou informaci, třeba že pacient trpí horečkami), dále jak (např. postup, jak pacientovi od tohoto stavu ulevit). Poněkud výjimečnou kategorií ale je poznání někoho. Nestačí k němu totiž faktické informace, nestačí dokonce ani pasivní pozorování druhého člověka zprostředkovaně či na dálku. Nutné je oboustranné poznání, tedy ovlivnění (jakkoli obtížně definovatelné) jednoho druhým. Nikoli náhodou označuje komunikační věda první dvě kategorie komunikace jako transmisní, zatímco posledně jmenovaná získala trochu zavádějící pojmenování rituální.

Oklikou přes psychologii a filosofii jsme se dostali k objasnění záhady: zatímco zdravotnický personál dává logicky přednost komunikaci transmisní (cojak), klauni se můžou zaměřovat na tzv. komunikaci rituální, kde je nejdůležitější ono vždy trochu proměnlivé kdo (a v něm, dodejme, implicitně ukryté proč). Tento způsob komunikace, ač sám o sobě také jednostranný, má hned několik přínosů – propůjčuje oběma stranám pocit důstojnosti a významu, není v žádném ohledu silový (výsledná rovnováha vzniká z postupně ustanovované kombinace potřeb obou stran), umožňuje nejen společné utilitární „vycházení“, ale také vzájemné obohacení.

A konečně je tento otevřený systém komunikace také beze všech infantilizujících konotací hravý, a otevírá tak prostor humoru a smíchu, o jehož pozitivních účincích není pochyb. Zdravotní klauni tedy do jisté míry vyplňují často nevyužitý, a přitom nesmírně důležitý komunikační prostor, který zdravotnický personál kvůli povaze i časové náročnosti své práce nemůže obsáhnout.

Při seminářích, které vedeme na 2. a 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, studenty potměšile, ale zároveň zcela pragmaticky nabádáme, aby si i v časové tísni při komunikaci s pacienty alespoň trochu času k vybudování tohoto vzájemného poznání a z něj vyplývající důvěry našli také. Připomeňme si: třeba i krátký čas věnovaný otevřené, a tím pádem hravé komunikaci sice nemusí přinášet okamžité zlepšení sledovaných parametrů, ale dává druhému (a vlastně i prvnímu, jaksi z podstaty věci) pocit většího sebevědomí, sebeúcty a motivace stát se aktivním účastníkem péče o sebe sama i o druhé. V takto nastavené atmosféře je pak i předávání stěžejních věcných informací mnohem efektivnější.

Petr Jarčevský, umělecký ředitel Zdravotní klaun o. p. s.

Sdílejte článek

Doporučené

Maminkovština

2. 12. 2022

Řeči, kterou mluvily maminky a babičky na nejmenší děti, se kdysi říkalo maminkovština. Je nápadná jak zvukově, tak stavbou. Lze ji stejně dobře…