Žen v chirurgii přibývá, stále ale narážejí na bariéry
Pokud nezlepšíme podporu skloubení chirurgie a rodičovství, nebude v budoucnu, kdo by nás operoval, zaznělo na diskusi na 1. LF UK. Část problémů vyžaduje systematické změny, část ale může vyřešit sám vedoucí chirurgického pracoviště.
Ženy se na chirurgii nehodí, protože nemají 3D představivost, nemají dostatečné rozhodovací schopnosti, mají menší mozek… I takové nesmyslné poznámky dodnes slýchají studentky medicíny a lékařky, které se zajímají o chirurgii. „Škatulkování a společenské předsudky, to slyšíte každý den několikrát od prvního ročníku medicíny,“ říká MUDr. Barbora East, Ph.D., chirurgyně III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol, která své současné pracoviště považuje z hlediska přístupu k ženám za výjimečně dobré.
„Když jsem na medicíně řekla, co chci dělat za obor, vyslechla jsem si, jak nebudu moct mít rodinu, že se do oboru nehodím, protože jsem křehká květinka, a podobně. Pak už jsem neříkala, co chci dělat za obor. Abych se tomu vyhnula, tvrdila jsem, že chci dělat pediatrii,“ říká MUDr. Anna‑Marie Stejskalová, chirurgyně I. chirurgické kliniky – kliniky břišní, hrudní a úrazové chirurgie 1. LF UK a VFN. „Nenechala jsem se odradit, protože jsem tvrdohlavá a nenechám si nutit, co mám a nemám dělat,“ dodává s tím, že pro ni měl velký význam příklad žen, které byly v chirurgii úspěšné, jako prof. MUDr. Marie Pešková, DrSc., přezdívaná první dáma české chirurgie, prof. MUDr. Radana Königová CSc., prof. MUDr. Eva Brichtová, Ph.D., nebo MUDr. Olga Pokorná. To pro ni byly důkazy, že žena může uspět v chirurgii i přes všechny předsudky. „Po celém světě jsou inspirativní ženy v chirurgii. Je to opravdu možné, pokud máte dobré podmínky a děláte obor, pro který máte nadšení. Když vám někdo řekne, že se na chirurgii nehodíte, často je to někdo, kdo vás ani pořádně nezná. Jste to vy, kdo to ví nejlépe,“ doporučuje medičkám a začínajícím lékařkám.
Obě chirurgyně vystoupily na diskusi ze série Medialogy na téma Ženy v chirurgii. „Ne každý člověk je takový, že se nenechá odradit. Musíme vytvořit podmínky, aby žena nemusela takové vlny prorážet,“ upozornil na této akci PhDr. Mgr. Josef Vošmik, genderový expert a etik ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR a Gender Studies, o. p. s. Podle něj ženy v jejich plnohodnotném zapojení do chirurgie limituje také obecně vysoká společenská tolerance projevů obtěžování včetně sexuálního obtěžování, šikany, či dokonce různé formy násilí.
Tématem vztahů, prostředí a podmínek v medicíně se zabývá výzkumný projekt KULTIMED, na kterém se za 1. LF UK podílí MUDr. Barbora East, dále jsou zapojeny 2. LF UK a Sociologický ústav AV. Cílem projektu je zvýšit odolnost a udržitelnost českého zdravotnictví vůči následkům personální krize, na které se podle řešitelů projektu podílejí i neideální mezilidské vztahy ve zdravotnictví. Projekt chce identifikovat nejpalčivější problémy mediků, mediček a mladých lékařů a lékařek. Následně vzniknou výukové moduly zacílené na tyto problémy.
Podle Barbory East si někdy dopad svých agresivních a ponižujících poznámek, které mohou ženy odradit od chirurgie, jejich autor ani neuvědomuje. „Často se jedná o nevědomé verbální projevy, které možná někdo myslí i dobře nebo si myslí, že je vtipný,“ tvrdí East. I proto je záměrem vzdělávat v této oblasti mimo jiné vyučující na lékařských fakultách.
Sekce Ženy v chirurgii sbírá data a hledá řešení
Chirurgie je stále vnímána jako převážně mužský obor a existují v ní pracoviště s genderově homogenním kolektivem nebo homogenním vedením. „Mezi členy České chirurgické společnosti ČLS JEP je 20 procent žen, je to nejvyšší číslo, jaké jsme kdy měli,“ uvádí doktorka East. A podíl žen v chirurgii zřejmě dál poroste. „Počet žen v chirurgii se zřetelně navyšuje. Že jde o trend, který bude pokračovat, naznačuje převaha mladých chirurgyň do 40 let, které tvoří tři čtvrtiny všech chirurgyň odborné společnosti,“ uvádí MUDr. Monika Švorcová z III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol.
Protože chirurgyně řeší některé specifické problémy, vznikla v České chirurgické společnosti sekce Ženy v chirurgii, která má za cíl reagovat na trend feminizace medicíny a aktivně hledat způsoby zlepšení podmínek. „Potřebujeme takovou sekci, protože nás je málo a řešíme řadu problémů, které muži neřeší, považují je za malichernosti, nebo je ani nevidí,“ říká Barbora East. „Chirurgie je náročný obor. Většina chirurgů si zařídí život tak, že domácnost obstarává spíše manželka. Takový luxus většinou žena nemá,“ podotkla. Sekce Ženy v chirurgii si je přitom vědoma, že podobné problémy jako chirurgyně s dětmi někdy řeší i někteří mužští kolegové nebo například lékaři, kteří se vracejí do zaměstnání po delší nemoci.
Kromě řešení těchto specifických překážek chce sekce také ukázat, že to jde, být úspěšnou a spokojenou chirurgyní, a že je chirurgie náročný, ale krásný obor.
Zakladatelkou sekce je MUDr. Monika Švorcová. Přednosta její domovské III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol prof. MUDr. Robert Lischke, Ph.D., je propagátorem sekce a také členem výboru České chirurgické společnosti. Na diskusi Medialogy vzpomněl, jak před několika lety vznik této sekce na jednání výboru chirurgické společnosti podpořil. „Myslel jsem, že založení sekce budeme věnovat 30 vteřin. K mému překvapení se ukázalo, že byla potřeba delší debata. Cítil jsem obavu z něčeho nového a neznámého,“ uvedl prof. Lischke.
Sekce Ženy v chirurgii je podle něj zapotřebí k tomu, aby sledovala data a výzkum v oblasti pracovních a profesních podmínek chirurgyň, aby se debata o podpoře žen v chirurgii dostávala z roviny dojmů na úroveň prokázaných faktů. A to se daří, což podle něj sekce prokázala i svou účastí na letošním Národním chirurgickém kongresu, kde sestavila zajímavý blok s mezinárodní účastí.
„Je to časté, že muži hrají roli gatekeeperů – musejí dát svolení, aby ženy mohly prosazovat svoje zájmy,“ komentoval to PhDr. Vošmik. Není to jen specifikum chirurgie, ale i jiných tradičně mužských oblastí, a souvisí to s vertikální genderovou segregací. „Setkáváme se s tím, že se ženy sice dostávají do oborů tradičně mužských, ale na nižší pozice. V reprezentaci oboru a ve vedoucích pozicích zůstávají muži a zkušenosti žen nejsou tolik využity,“ popisuje Vošmik.
Na lékařských fakultách studují více než dvě třetiny dívek. Zároveň kvalita přípravy a práce chirurga či chirurgyně nezávisí na pohlaví, ale na pracovních podmínkách. Ty jsou pro ženy těžší, zaznělo v diskusi.
Profesor Lischke připustil, že se sám stal propagátorem podpory slaďování rodičovství a chirurgie až zkušenostmi. „Chirurgové nejsou, a je proto třeba změnit nastavení mysli. Musíme vytvářet takové podmínky, aby se ženy mohly stávat chirurgyněmi, protože jinak nás nebude mít v budoucnu kdo operovat,“ konstatuje prof. Lischke. „Člověk musí prodělat určitý mentální vývoj. Když jsem se v roce 2010 stal přednostou kliniky, myslel jsem si, že částečný úvazek neexistuje, že všichni budou každé ráno v 7.30 v práci a srdce jim bude hořet jen pro III. chirurgickou kliniku, jinak tam dotyčný – logicky – nemůže pracovat. Dneska vím, že to je blbost. Máme plno malých úvazků, jsem vděčný v některých případech za jeden den práce v týdnu a zjistil jsem, že jsme tak sestavili efektivní tým,“ říká Lischke.
Podobně apeluje i dr. Vošmik: „Medicína je feminizovaná, ale podmínky jsou maskulinizované, musíme prostředí přetvořit tak, aby bylo přátelské pro pečující.“
Větší pružnost, zkrácené úvazky, peníze na hlídání
„Žena, která chce v chirurgii něco dokázat, musí mít dobrého šéfa a dobrý tým,“ uvádí MUDr. Stejskalová. Jako něco mimořádného a výtečného vnímá, že se jí na jejím současném pracovišti při přijímacím pohovoru neptali, jestli plánuje mít děti, a také to, že se velmi brzy dostala k operativě a je jako žena vypisována i na velké operace. „Díky přístupu vedení máme rovné příležitosti. Ptala jsem se chirurgyň z jiných pracovišť, není to pravidlem,“ uvedla Stejskalová. „Znám i mužského kolegu, který vodí děti do školky, a chodí proto do práce o něco později, nemá s tím problém. Je k tomu potřeba otevřenost,“ říká Stejskalová.
Zatímco nad předsudečné řeči, znevažování, zpochybňování a ponižující poznámky se silnější povahy mohou povznést, druhou skupinu bariér uplatnění žen v chirurgii tvoří reálné překážky, na jejichž překonání samotná lékařka nemůže stačit a mnohdy jsou na ně krátcí i její přímí nadřízení.
„Atmosféru a hodnotový svět chování k pacientům a ke kolegům může vedoucí pracoviště ovlivnit. Je to pochopitelné a všichni se přizpůsobí,“ říká Lischke. U mladých lékařů pak vedoucí pracoviště může také ovlivnit, jestli ženy upozadí v operačních příležitostech, nebo ne. Zbývá ale mnoho problémů, které přednosta nebo vedoucí oddělení nevyřeší. „Problém začne v momentě, kdy žena začne plnit svou mateřskou roli. Často se chirurgyně chce vrátit, ale ukáže se, že nemá dobré podmínky, aby se vrátila. Potřebuje se udržet v kontaktu s oborem, potřebuje kontinuálně pracovat na vědeckých projektech a tak dále. Nemá ale peníze, protože platy jsou katastroficky nízké, a nemá jak vyřešit péči o své děti,“ uvedl Lischke.
Získat atestaci trvá v chirurgii šest i deset let. Přitom právě v období deseti let od ukončení medicíny, tedy ve věku od 26 do 36 let, se dá u ženy očekávat, že se stane matkou (průměrný věk prvorodičky je v Česku zhruba 29 let). V době, kdy chirurgyně potřebuje získávat zkušenosti a případně i dodělávat atestaci, je na mateřské a rodičovské dovolené. Usnadnit ženám kontakt s profesí při rodičovské a co nejrychlejší návrat do práce je prioritním úkolem nemocnic. Jedním z nástrojů jsou už zmiňované zkrácené úvazky.
Podle Vošmika by si měly nemocnice tak jako už dříve soukromé firmy uvědomit, že péče o zaměstnance včetně koordinace služeb a zkrácených úvazků nemá ležet na odborném pracovníkovi oddělení, ale na specialistech na personalistiku. „Komerční sektor už to ví, že koordinace zkrácených úvazků a podpora zaměstnanců je práce pro specialistu HR. Je dobré si uvědomit, že flexibilita bude i více povinná. Neumím si představit, že by to koordinoval přednosta ústavu ani primář ani vrchní sestra,“ podotkl Vošmik.
Sociální systém s velmi dlouhou rodičovskou a špatně dostupnými službami jde přitom přímo proti zájmům zaměstnankyň, které se chtějí vrátit brzy do práce, a jejich zaměstnavatelů. „Český zdravotní systém má určitá specifika, která ženám ztěžují dosažení rovnováhy mezi pracovním a rodinným životem. Celou situaci ještě více komplikuje sociální politika státu, která ženy v produktivním věku diskriminuje ve vztahu k zaměstnavatelům,“ uvádí East.
Vzhledem k tomu, že podíl žen v chirurgii roste a poroste, je otázka pracovních podmínek žen i otázkou budoucí kvality v chirurgii.
„Je dávno po dvanácté, musíme vytvářet podmínky na chirurgických klinikách, aby nás měl kdo operovat a abychom umožnili lidem dosáhnout v tomto oboru skvělé erudice. V chirurgii potřebujete dlouhý trénink. Musíme vytvořit systém, aby ženy mohly operovat a měly potřebný trénink,“ upozorňuje Lischke.
Kromě platů a služeb, jako jsou jesle nebo dětské skupiny, to souvisí s obecným problémem efektivního využití kvalifikované pracovní síly v českém zdravotnictví, tedy otázkami optimalizace sítě nemocnic nebo řešení administrativy, která zůstává do velké míry na bedrech lékařů a lékařek, i když by ji mohli převzít administrativní pracovníci nebo digitální nástroje. „Administrativní podpora by nám ušetřila možná až padesát procent času,“ odhaduje East. To by znamenalo více času na kvalitní praktický trénink i při menším počtu odpracovaných hodin.
Samostatnou kapitolou je předatestační příprava, a to jak z hlediska praktického průběhu a pouštění na stáže nebo kursy, tak její administrativa. Podle informací od Stejskalové jsou stále pracoviště, kde nového chirurga nepustí na specializační kursy nebo stáže a čas do atestace se mu prodlužuje i o roky. „Je to postavené na sympatiích i na tom, jak je oddělení personálně obsazeno,“ uvádí Stejskalová.
Profesor Lischke upozorňuje, že na některých menších pracovištích to může být reálný provozní problém, uvolnit lékaře na tři měsíce jinam. Je na nich i větší potíž vyrovnat se s náhlou absencí třeba při nemoci dítěte než na personálně více obsazených pracovištích. Podle něj jsou v České republice chirurgická oddělení, která nemají šanci získat dostatek personálu, a nedává smysl, aby nadále fungovala. „Cítím z mladých a velmi nadějných lékařů velkou frustraci. Doufám, že dojde ke změnám, jinak podle mě úroveň zdravotnictví neudržíme, protože v něm neudržíme lékařky,“ podotkl Lischke.