ADHD: Když je dítě k neuhlídání
U ničeho nevydrží, nedokáže být chvíli zticha, neustále na sebe upoutává pozornost, je nezvladatelné, když do někoho může strčit, tak to také udělá. Dítě na zabití, říká se o něm. Přitom za to nemůže. Má ADHD (Atention Deficit/Hyperactivity Disorder). U málokteré diagnózy panuje takové zmatení pojmů jako u této choroby. V průběhu let se mimo jiné označovala jako lehká mozková dysfunkce (LMD), syndrom hyperaktivního dítěte nebo hyperkinetická porucha (viz též MT 12/2006). Rodičům takových dětí je obvykle jedno, jakými písmeny se nemoc pojmenuje – leckdy jim jde pouze o to, aby se jejich děti ve zdraví dožily večera a oni sami někde našli sílu čelit jejich energii další den. O tom, co taková diagnóza znamená pro běžný rodinný život, Medical Tribune mluvila s MUDr. Janou Fantovou. Z jejích pěti dětí mají ADHD tři – a v takovém případě se problémy nesčítají, ale násobí.
Jana Fantová pracovala jako praktická lékařka. Měla dvě dcery. „Jedna byla trochu divočejší, ale v mezích normálu. Mladší byla klidná, vyloženě takové hodné dítě,“ říká. Když bylo paní Fantové 43 let, narodil se jí syn Lukáš. „Bylo to asi šest týdnů před termínem. Měl LMD, jak se tehdy říkalo. Asi do roku a čtvrt byl ale obraz jeho potíží spíše hypokinetický, dokonce jsme cvičili Vojtovou metodou. Ta divokost nastoupila až v roce a půl. Měl i primárně alergické astma, tak jsem jeho hyperaktivitu nejdříve přičítala lékům, dodatečně i Vojtově metodě. Přetrvávala ale, i když se léky změnily.“ Lukáš byl brzy k neuhlídání. ,,Byl v pohybu celý den, bez typických večerních maxim. Měla jsem vyžehlené prádlo, rozeběhl se a všechno shodil. Vyskočil na kuchyňskou linku, otevřel si skříňku, kde byly léky na astma, a už se pokoušel si vstříknout Ventolin. Jakmile venku viděl děti, okamžitě se na ně vrhal a porážel je. Okamžitě poznáte, že je to něco nenormálního, že to není běžné zlobení. Úplně na něm bylo vidět, jak není v jeho silách to ovládnout.“ Jana Fantová se dočetla o Jiřině Prekopové a její metodě pevného objetí. „Měla jsem na to čas a on na to pozitivně reagoval. Několikrát za den i na půl hodiny jsem ho pevně držela v náručí, on si poplakal, napětí svalů se viditelně uvolnilo, pomazlil se a bylo to dobré,“ popisuje Jana Fantová. ADHD jednoznačně přispívá k izolaci rodiny
Pokud má dítě podobné problémy, jednoznačně to podle ní přispívá k izolaci celé rodiny. „Lidé to nepochopí, prostě si myslí, že je tak rozmazlené a že je to špatnou výchovou.“ Už dříve uvažovala o náhradní rodinné péči. Bylo jasné, že s Lukášem musí být doma, nejen kvůli astmatu, ale i kvůli hyperaktivitě. „Rozhodli jsme se tedy, že si vezmeme z kojeneckého ústavu další dítě. Zkontaktovali jsme se s Fondem ohrožených dětí a tak k nám přišla tříletá Kamila. Pomohlo to myslím i Lukášovi. Když se k nám dostala, musela jsem dávat velký pozor, aby ji nebil. Ale takové ty nejhorší projevy, kdy rozbíjel věci i naschvál, ustaly.“ Kamilka byla v kojeneckém ústavu od narození. Ve čtyřech měsících si ji vzala domů jedna rodina, ale za rok ji náhradní rodiče přivezli zpátky do ústavu. „Na Kamile byla zřetelně vidět deprivace. Pořád chtěla být jako miminko. I teď, když jí něco je, tak chováním regreduje o dva nebo i o čtyři roky. Měla hrozné záchvaty vzteku, to se podstatně zlepšilo. Kromě toho má těžkou poruchu soustředění. Teď je jí dvanáct a vyrostla z ní moc hezká holka.“ I u Kamily paní Fantová zkoušela metodu Jiřiny Prekopové, ale zde s tímto přístupem neuspěla.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 13/2006, strana 16
Zdroj: