Aprobační zkoušky zahraniční lékaře znevýhodňují

• Ad Co mohou nabídnout ukrajinští zdravotníci

MT 13/2018, str. A2–A4

V Medical Tribune č. 13/2018 jsem si se zájmem přečetl článek „Co mohou nabídnout ukrajinští zdravotníci“ současně s anketou a širokým spektrem názorů ředitelů nemocníc, představitelů lékařských komor i odborných společností. Někteří si stěžují na přísnost aprobačních zkoušek s malou úspěšností jejich absolvování – kolem deseti procent uchazečů, a i to jsou již většinou opakované pokusy zkoušených. Jiní tuto skutečnost zase používají jako argument svědčící o nízké úrovni znalostí zahraničních lékařů, což následně vyvolává obavy ze strany veřejnosti. Pravda, jak to většinou bývá, je někde uprostřed.

Vzhledem k tomu, že jsem zřejmě nejdéle zkoušejícím u aprobačních zkoušek, uvedu pár vět na vysvětlení. Aprobační zkouška úrovní znalostí odpovídá úrovni znalostí mediků na konci studia, které ukončují složením tzv. státních zkoušek ze čtyř základních oborů – vnitřního lékařství, chirurgie, pediatrie a gynekologie a porodnictví.

V čem však současná praxe aprobačních zkoušek znevýhodňuje zahraniční lékaře?

• Aprobační ústní zkoušku (všechny čtyři obory) musejí zahraniční lékaři absolvovat v jednom dni, přičemž medici v 6. ročníku mají státnice čtyři, po jednom oboru, a mají na to celý rok. Domnívám se, že připravit se současně na všechny čtyři předměty a složit úspěšně zkoušku v jednom dni je takřka nemožné. Všechny moje snahy o rozdělení zkoušky aspoň na dva termíny (chirurgické a interní obory) byly neúspěšné.

• Pokud medik absolvuje státnici z jednoho oboru, platí mu navždy a při neúspěchu opakuje jenom předmět, ze kterého neuspěl. Ne tak zahraniční lékař u aprobační zkoušky. Pokud absolvoval úspěšně tři předměty a u čtvrtého neuspěl, nepočítá se mu vůbec nic a zkouška je celá neplatná. Bylo by správné, abychom mu započítali úspěšně absolvované předměty a on se pak mohl soustředit a lépe připravit na ten, ve kterém neuspěl.

• Aprobační zkoušky absolvují často starší kolegové, už po atestaci, kterou absolvovali doma. Tím, že už několik let pracují a vzdělávají se jen ve svém užším oboru, šance na úspěch u aprobační zkoušky se s délkou praxe zmenšuje. Představte si například, že atestovaný oční chirurg s desetiletou praxí má u aprobačních zkoušek z pediatrie vědět, jaké je složení Sunaru pro kojence, nebo u zkoušky z gynekologie, kde se nachází malá fontanela v druhé době porodní, o interně ani nemluvím. Nejstarší kolegyni, kterou jsem zkoušel, bylo téměř 60 let a šance na úspěšnost zkoušky byla téměř nulová. Nutno dodat, že podobné výsledky by byly i u našich již atestovaných kolegů, pokud bychom je chtěli „prozkoušet“ z jiných oborů.

• Doba na složení aprobační zkoušky byla nedávno zkrácena z původních dvou let na jeden rok. Na toto období má uchazeč povolen pobyt v ČR. Zkouška se může opakovat nejdřív po půl roce a zkoušky se konají dvakrát ročně. Teoreticky tak uchazeč může absolvovat jeden normální a jeden opravný termín. Oproti minulosti je to výrazně restrikční opatření, protože procento úspěšných v normálním termínu je raritní a v prvním opravném jenom o něco lepší, a další pokusy nebudou, takže výsledná bilance bude daleko horší než doposud.

Komisi pro aprobační zkoušky nelze vinit z neúspěchu u zkoušek, nemá na výběr – buď uchazeč ví a uspěje, nebo neví a neuspěje. Snížit požadavky na znalosti by nebylo správné. Přesto však lze uvažovat o zlepšení i zde. Domnívám se, že vhodnější by byl podrobný písemný test z každého oboru. Spektrum otázek pokryje rovnoměrně celý obor a lépe zhodnotí úroveň znalostí uchazeče než vylosované tři otázky z každého oboru. Test také odstraní možnost subjektivního hodnocení uchazeče a odstraní různé složení komisí, ve kterých se zkoušející neustále střídají. Na druhé straně třeba říci, že v komisích převažují akademici z fakult a ti požadují u aprobačních zkoušek po uchazečích to, co musejí vědět medici u státnic.

Dá se říct, že malé procento lékařů ze zahraničí pracuje v každé zemi. Pokud je to masová záležitost, kterou se řeší nedostatek vlastních lékařů, je to jenom hašení požáru. Za důvod odchodu vlastních lékařů do zahraničí jsou nejčastěji označovány lepší ekonomické podmínky i jednodušší postgraduální vzdělávání. Logicky bychom proto měli zlepšit podmínky v těchto oblastech. V postgraduálním vzdělávání jsme se potichu vrátili ke starému dvoustupňovému systému. Základní kmen v interně trvá 30 měsíců a je ukončený zkouškou, tj. doba trvání i ukončení zkouškou jsou stejné jako u dřívější atestace I. stupně. Čím se od ní liší? Jenom názvem. Po čtvrt století experimentování je to velmi málo. Ještě horší vyhlídka je na zlepšení ekonomických podmínek. Řešením není ani dovoz levné pracovní síly, ani přijímání většího počtů mediků, neboť výchova atestovaného lékaře trvá dlouho. Základní otázkou, která se měla už dávno ve veřejnosti diskutovat, je otázka, jaké zdravotnictví si ČR přeje a jaké si ekonomicky může dovolit. Je známo, že náklady ve zdravotnictví se každoročně enormně zvyšují. Již dnes nelze ufinancovat tzv. biologickou léčbu tak, jak je tomu ve vyspělých zemích, kdy o ní rozhoduje příslušný specialista a aplikuje ji praktický lékař. U nás máme tzv. centra, která při omezených finančních prostředcích mají možnost ji použít aspoň u těch nejpotřebnějších, rozhodně ne u všech.

Před dvaceti lety jsem vedl v tisku polemiku s jedním slovutným panem profesorem. V koncepci našeho oboru jsem kromě jiného navrhoval zařazení ambulantních internistů do primární péče a její silné postavení v péči o pacienta. Pan profesor to označil jako alternativu vhodnou pro rozvojové země. Po dvaceti letech jsme se oficiálně dozvěděli, že ČR mezi rozvojové země patří. Radost z toho nemám. Domnívám se, že při nezměněném financování zdravotnictví budeme schopni za deset či patnáct let ufinancovat zhruba polovinu nemocnic a polovinu zdravotnického personálu. Pro rozvojovou zemi to i tak bude stále nadstandardní zdravotnictví.

Zdroj: MT