Bída matkou bídy

Čím vyšší je rodinný příjem, tím lepší mají děti známky na vysvědčení i výsledky v nejrůznějších testech a dotáhnou to ve vzdělání dál. A naopak: čím bídnější je rodinný příjem, tím jsou na tom děti po této stránce hůře. Jinak řečeno bída je matkou bídy. Socialistické režimy se to snažily změnit centrálním plánováním, někdy totalitním politickým systémem, kapitalistické režimy mluví o svobodě a příležitosti.

Otázka zní: proč bída plodí bídu často i tehdy, když lidé mají ke vzdělání přístup, stát nebo nejrůznější organizace vzdělání a další možnosti nabízejí, nicméně někteří postižení je nevyužívají? Může to mít neurobiologický podklad?

Martha Farahová z Pensylvánské univerzity před třemi roky zjistila, že kapacita pracovní paměti dětí vyrůstajících v bídě je menší než u dětí středostavovských. Pracovní paměť je druh vědomé paměti vázaný na přední části čelních laloků mozku. Umožňuje podržet informace, které užívají další funkční systémy mozku online po dobu, dejme tomu, jedné minuty. Poškozená pracovní paměť nesmírně ztěžuje i jednoduché počítání, nejsme schopni učit se jazyky, děti vypadají jako hloupé, ač být nemusejí – což je patrné zejména u těch malých nešťastníků, které postihla porucha pozornosti.

Gary Evans a Michelle Schambergová z Cornellovy univerzity navázali na Farahovou. Vyšetřovali soubor 195 sedmnáctiletých dětí obou pohlaví. Děti byly sledovány dlouhodobě, sociologicky i medicínsky. Polovina dětí vyrůstala v bídě, polovina ne, všechny děti byly bílé a žily ve státu New York.

Autoři ověřovali dvě domněnky. První: jestliže děti žijí v bídě, pak budou mít koncem puberty poškozenou pracovní paměť. Druhá: poškození pracovní paměti je důsledkem dlouhodobého stresu.

Tlak života v bídě byl měřen jako alostatická zátěž. Alostáza je pojem označující trvalé přizpůsobování proměnám zevního prostředí. Alostatická zátěž je index sčítající opotřebení organismu, které vzniká opakovanou mobilizací velkého počtu funkčních systémů kvůli zátěži plynoucí ze zevního prostředí, a to po delší dobu. U těchto dětí byla alostatická zátěž určována výší systolického a diastolického krevní tlaku, koncentrací tří stresových hormonů, a to kortisolu, adrenalinu a noradrenalinu a indexem tělesné hmotnosti, což je míra případné obezity. Zvýšení každé z těchto hodnot vypovídá o stresu. Všech šest hodnot bylo u dětí, které žily v bídě, vyšších než u dětí, které v ní nežily. Nadto bylo možné přesně určit dobu, po kterou děti žily v bídě, protože byly sledovány od narození.

Výsledek? Míra alostatické zátěže odpovídá zhoršení pracovní paměti. Čím je vyšší, tím je horší. Za poškození pracovní paměti odpovídá jen a jen stres, nikoli jiné doprovodné příznaky chudoby. Vědci vyloučili vliv nízké porodní hmotnosti, věk matky v době porodu, vliv výše mateřského vzdělání i vliv toho, zda matka byla nebo nebyla provdána. Poškození pracovní paměti dětí nemá přímý vztah k míře matčina stresu.

Co tedy poškozuje dětské mozky? Experimenty ukazují, jak dlouhodobě zvýšená hladina stresového hormonu kortisolu poškozuje schopnost neuronů rozvětvovat dendrity a stavět nové synapse, jinak řečeno, jak těžce poškozuje plasticitu mozku. Součástí dlouhodobého stresu je odchylná tvorba řady nervových přenašečů, poškození vzniku nových nervových buněk, odchylná tvorba receptorů v membránách neuronů. Objem hippocampu a prefrontální kůry dětí vyrůstajících v dlouhodobém stresu je menší.

A to nejpochmurnější a nejzajímavější? Na rozdíl od dětí žijících v bídě rozvojového světa nejde o důsledek hladu, naopak, tyhle děti jsou spíše obézní. Jde o stresující důsledek života na sociálním dně.

Zdroj: