Co tělo říká duši?
Západní myšlenková tradice, filosofická i medicínská, měla za to, že duše řídí tělo. Z těla dostává signály, jimž se případně dá hříšně podlehnout, což je špatně, ale na druhé straně může dostávat správné a umravňující signály ze srdce, v němž duše bydlí, případně je její součástí. V tom se platónská tradice lišila od aristotelovské. Aristoteles byl přesvědčen, že duše bydlí v srdci. Měl pro to dobré pokusné důvody. Věděl, že organismy, které mozek nemají, se hýbou a vnímají, takže duše v mozku být nemůže. A církev svatá později aristotelovskou tradici převzala.
Čínská medicína se na věc dívala obráceně. Dobře věděla, jak z těla jde duši ovlivnit, například akupunkturou. Všimla si, že vymodelovat lékařskými prsty u mírně depresivního jedince na tváři úsměv někdy může znamenat úlevu. Kupodivu to doložily i nejmodernější funkční zobrazovací metody mozku.
V současnosti víme, že v každých 15 kubických mikrometrech, to je krychlička o hraně 15 tisícin milimetru, je nervové čidlo, které mozek trvale informuje o tom, co se v jeho okolí děje – a to skoro v deseti nejrozmanitějších typech událostí. Mozek jejich zprávy trvale mapuje, ve spánku i v bdělosti, což oznamuje neurčitým pocitem „nic mi není“, „je mi dobře“, „mně je nějak nedobře“. Tohle mapování je klíčová součást naší emotivity, toho, čemu se říká emoční pozadí.
Jestliže tedy lidé dlouhodobě a vážně stůňou, bývá jim smutno, někdy jsou depresivní. Signalizace z nemocných orgánů nemluví jen o bolesti a mnoha dalších nepříjemnostech, ale ovlivňuje i funkční systémy mozku, jejichž činnost je podkladem emocí. Což je zkušenost nejen všech doktorů, ale snad všech vážně a dlouhodobě stonajících lidí.
Hodnota jakékoli teorie není v tom, co vysvětluje, ale v tom, co předpovídá. Předpovědi teorie se totiž dají ověřovat. Jestliže se předpovědi, které z teorie plynou, povede zamítnout, pak teorie padá.
Jestliže tedy teorie říká, že nemocné orgány ovlivňují duševní činnost včetně emotivity, pak by nemocní lidé měli být vnímavější vůči záporným emocím. Jsou, nebo nejsou?...
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 22/2007, strana B2
Zdroj:
