Čtyři otázky Nikolaase Tinbergena

Nikolaas Tinbergen, spoluzakladatel etologie, vědy o chování zvířat a lidí, v roce 1963 napsal, že každá teorie zabývající se neurobiologií nějakého chování musí vysvětlit jeho příčiny, význam pro přežití, evoluci a vývoj v průběhu vlastního života jedince.

Děti více nebo méně pláčí hned od narození. Pláč je tedy vrozené chování. Je možné popsat pláč odpověďmi na čtyři Tinbergenovy otázky?

Příčiny jsou podle Tinbergena události, které nějakému druhu chování předcházejí, přitom je možné dokázat, že k němu přispívají.

Zevní a niterné příčiny dětského pláče

Každému rodiči je jasné, že pláč nejmenších dětí musí mít zevní a vnitřní příčiny. Děti pláčí okamžitě poté, co přijdou na svět, pláčí, jakmile je něco bolí nebo jestliže jim je něco nepříjemné, jestliže jim je zima, mají-li hlad nebo vyžadují-li pozornost, například při oddělení od maminky. Pláčí při očkování a pláčí, jakmile uplynou 3–3,5 hodiny od posledního krmení.

Nejvýznamnější bezprostřední příčina pláče je však osamění. Většina dětí začne plakat, jakmile je někdo položí do postýlky a přestane se jim věnovat. Ve chvíli, kdy je někdo vezme do náruče, plakat obvykle přestanou, i když ne vždy. Nejmenší děti se od svých vývojových bližních, například šimpanzích miminek, liší tím, že někdy pokračují v nezklidnitelném pláči, i když byla jeho příčina odstraněna. Což se považuje za důkaz niterných příčin tohoto chování. Přibližně v desátém týdnu života je pláč na zevní příčiny vázán už spolehlivěji. Ve stejné době se úsměv z niterných příčin mění na úsměv spouštěný sociálními signály a mizí rané poporodní reflexy.

O niterných příčinách pláče nejmenších dětí je známo víc spekulací než fakt. Skutečnost, že největší míru dosahuje tento pláč v šestém poporodním týdnu jak u dětí, tak u šimpanzů, napovídá, že může mít souvislost s vývojem a vyzráváním jejich mozku – jakou, známo není. V tomto věkovém období by tedy nešlo podle názoru některých vědců o signalizaci směřovanou na maminku, ale o vedlejší projev niterných událostí ve vyvíjejícím se mozku. Na druhé straně není krajní křik nejmenších dětí, jemuž anglicky psaná literatura říká podle původně předpokládané příčiny „kolika“, u šimpanzích miminek znám.

V našem kulturním okruhu je rozšířená představa o tom, že se „dítě má nechat vyplakat“, „aby si nezvyklo“, má být krmeno v pravidelných intervalech, nikoli, když si to samo žádá, rovněž tělesná blízkost je podstatně nižší, ke spánku jsou odkládány do kolébky vedle rodičů, případně do samostatné místnosti. Matky tak neslyší nebo nereagují na jemné známky nepohody dítěte, výsledkem je křik.

Šestitýdenní děti stačí chovat v době, kdy nepláčí, méně než dvě hodiny denně – a doba, kdy křičí, byla v tomto jednoduchém pokusu zkrácena o 43 %. Plynatost dětí obviňovaná jako příčina křiku, bývá důsledkem krmení v delších intervalech – u nejmenších dětí, stejně jako u šimpanzích miminek. Nejmenší děti vychovávané mimo náš kulturní okruh bývají klidnější, čilejší, jejich psychomotorický vývoj je rychlejší – alespoň píší antropologové.

Shrnuto: mnohé nasvědčuje tomu, že jednou z hlavních příčin pláče nejmenších dětí je v našem kulturním okruhu způsob mateřské, obecně řečeno rodičovské péče, který se vzdálil od „přirozených“, evolučně daných potřeb miminka. Dokazuje to klidné chování nejmenších dětí v těch předindustriálních společnostech, v nichž jsou děti v trvalém tělesném kontaktu s maminkou a jsou kojeny dle potřeby.

Neurobiologická povaha dětského pláče je známa jen nepřímo z experimentů na zvířatech a z poznatků získaných u neurologicky postižených dospělých lidí. Experimenty tohoto druhu na dětech jsou eticky obtížně nepřípustné. Elektroencefalografická měření prokázala, že mimickému výrazu tváře schylující se k pláči předchází zvýšení aktivity mozku nad pravým čelním lalokem. Tento druh aktivity byl u dětí prokázán ještě ve věku tří let. V průběhu simulovaného stresu maminky byla empatická odpověď těchto dětí, tedy jejich schopnost vcítit se do stavu matky, menší než u dětí bez popsaných elektroencefalografických změn. Obecně se předpokládá, že zvýšená elektrická aktivita pravého čelního laloku odpovídá zápornému afektu, zjednodušeně řečeno špatné náladě.

Protože se akustické spektrum „normálního“ dětského pláče podmíněného bolestí nebo hladem odlišuje od spektra „abnormálního“, například „vzteklého“ dětského pláče, je možné vyšetřovat odpověď mozku matek a otců na tyto odlišné signály.

Poslech pláče novorozených dětí uvádí do výrazné činnosti amygdalu a zadní cingulární kůru, dvě klíčové křižovatky limbického systému, jehož činnost je podkladem tvorby a zpracovávání emocí. Vlivná teorie, podložená experimenty se zvířaty, dokládá, že se na úlevě od niterného napětí a nepohody zásadním způsobem podílí endorfinový systém....

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 4/2007, strana 79

Zdroj: