Deset proslulých procent
Nechtěným pramenem té první by mohl být americký psycholog a filosof William James (1842–1910), pravděpodobně jeden z největších psychologů moderní doby. V knize Energies of Men poznamenal, že užíváme jen malou část svých možných duševních a tělesných zdrojů. Myslel tím ale něco docela jiného. Nicméně lidský folklór, tak často vydávající přání za skutečnost, si z toho udělal sladkou představu. Kdybychom dokázali využít zbylých 90 %, byli by z nás géniové. Důkazem by měli být savanti, dříve se jim říkalo idiot savant, což teď není politicky korektní. Bývají to mentálně retardovaní jedinci s prvky autismu. Takže například dokáží bez mrknutí brvy určit, na který den připadne velikonoční pondělí v roce 4036. To dá zabrat i počítačovému programu. Savanti důkazem nejsou. Vysoce nadprůměrně jim funguje dejme tomu jedna neuronální síť, chcete-li modulus, ostatní buď neexistují, nebo fungují špatně.
Věcnou skutečností je, že mozek zdravých lidí v bdělém stavu funguje ve vztahu k řešeným problémům vždy naplno, tj. na sto procent. To, že dokáže přidat na výkonu, znamená jen vnitřní funkční přesuny. Pro zvýšení výkonu jednoho systému utlumí činnost jiných systémů, činnost dalších připojí k těm, které problém řeší. Jestliže začne zkušený řidič řešit zcela nečekanou dopravní situaci, okamžitě zvýší a přesune výkon některých oblastí čelní mozkové kůry a „přidá“ ho k výkonu již běžících oblastí temenní, spánkové a týlní mozkové kůry. Orientovaná pozornost je hlubší, rychlost motorické odpovědi vyšší, z řidičova vědomí zcela zmizí hudba, kterou poslouchal, i představy, jak prožije večer. Jediné období, v němž mozek snižuje výkon a energetickou spotřebu, je non-REM spánková fáze. A naopak: v REM fázi s bouřlivými surrealistickými a barevnými sny výkon zvyšuje na plnou denní úroveň. S výjimkou prefrontálních oblastí. Proto jsme vůči svým někdy děsivým snům zcela bezmocní. Svým způsobem je to daň za zpracovávání informací, které do nás vstoupily v bdělém stavu. Mozek je zvládá svou vnitřní řečí.
A pověra o denní ztrátě tak velkého počtu neuronů? Datuje se z konce předminulého století, v němž jistý americký malíř mikroskopicky vyšetřil „mozky“ několika včel ráno a jejich sester večer. Ve včelím mozku je milion neuronů, v lidském sto miliard. Malíř došel k názoru, že denní námaha včely o neurony připravuje. Více než sto let dobře kontrolovaných studií dokládajících, že v průběhu normálního stárnutí nervové buňky ubývají jen v některých částech mozku, a to málo, v jiných neubývají vůbec, jakož i nový poznatek, že v dospělém lidském mozku mohou neurony v některých oblastech přibývat, na této zakořeněné pověře nezměnil nic. Jako bychom si hledali výmluvu.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2008, strana A4
Zdroj:
