„Domácí“ inzulin – zázrak lidské vynalézavosti a lásky

Po útěku z nacisty okupovaného Československa jsme se s manželem Viktorem dostali na poslední loď, která z Evropy proplula Suezským průplavem. Conte Verde společnosti Lloyd Triestino vyplula z Janova přes Aden, Bombaj, Kolombo, Singapur, Saigon, Manilu, Hongkong do Šanghaje. Byla cestou několikrát kontrolována britskými úřady, které nám daly pouze dostatek vody, abychom se dostali do dalšího místa určení.

 „Je to úplavice cukrová!“

Během několika týdnů po našem příjezdu do Šanghaje povýšil Viktor z technika pro všechno na ředitele největší vinařské továrny v Číně. Já jsem se stala učitelkou angličtiny a měla v každé třídě 60 až 80 čínských studentů. Oba jsme milovali svou práci a byli v ní velmi úspěšní. Avšak brzy jsem začala trpět neuhasitelnou žízní, rychle jsem ubývala na váze a byla nezvykle ospalá. Radila jsem se s čínským lékařem ve škole. Když provedl Fehlingovu zkoušku, poznamenal něco čínsky ke školní ošetřovatelce, ale já jsem rozuměla až příliš dobře. Řekl: „Je to úplavice cukrová.“

Zpočátku byl v Šanghaji inzulin snadno k dostání a můj stav se podařilo dostat rychle pod kontrolu. Láska mého muže a jeho porozumění mi pomohly nepropadnout panice a psychickým problémům, které v takových případech často vznikají. Pokračovala jsem ve vyučování, a dokonce jsem si vzala více tříd a přijala větší zodpovědnost.

Když ale v prosinci 1941 dopadly bomby na Pearl Harbor, Šanghaj byla zcela odříznuta od světa, Japonci ji obsadili během jediného dne. My diabetici i naše rodiny jsem se rozběhli všemi směry a skoupili jsme veškeré dostupné zásoby inzulinu. Velice brzy totiž dostaly lékárny příkaz ukončit prodej a oznámit celkový stav zásob důležitých léků. Pak už zbývala jen možnost koupit inzulin na černém trhu.

Kromě toho, že se muselo platit skutečnými zlatými pruty, nebyla záruka, že je dobrý. Náš čínský přítel Teng zajistil 18 lahviček inzulinu a velkomyslně mi nabídl, že se se mnou rozdělí, avšak zemřel po první injekci. Byl to tekutý jed. Získat inzulin prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže bylo nemožné.

Abychom si udrželi tenčící se zásoby léku, přešli jsme my, diabetici závislí na inzulinu, na dietu bez uhlohydrátů a píchali jsme si spásný preparát co nejméně. Všichni jsme vyzkoušeli spoustu různých čínských bylin a já jsem získala tři celé skleničky německého Synthalinu. Hrůza mě jímá, když pomyslím na to, co vyvolávaly malé stříbrné pilulky. Dr. Elliot P. Joslin mi po letech řekl, že byly strašně nebezpečné pro játra.

Aby mě Viktor uchránil před panikou, tajně plnil prázdné inzulinové lahvičky vodou s trochou sušeného mléka, abych uvěřila tomu, že mi zbývá „více“ života. Inzulin jsme uchovávali v chladicích boxech, do nichž jsme vkládali bloky ledu zabalené do ručníku, což bylo strašně drahé. Ti, co neměli tyto chladicí boxy, dávali preparát do vody, kterou během velmi horkých letních měsíců měnili několikrát denně.

Každý z nás měl svou vlastní skleněnou stříkačku a nevím o nikom, kdo by ji rozbil. Denně jsme je sterilizovali vařením nad kuchyňským ohništěm, v němž se topilo briketami, vyrobenými doma z uhelného prachu a vody (v Číně se tomu říkalo „uhelná vejce“). Používali jsme tucet jehel, které se nám podařilo koupit v lékárnách, ještě než byly uzavřeny. Avšak situace se stále zhoršovala.

Naděje zrozená ze zoufalství

Na počátku roku 1943 se Viktor sešel se skupinou lékařů z interny, protože v Šanghaji nebyli žádní diabetologové. Prosil je, aby mu pomohli místně vyrábět inzulin, ale nemohli mu pomoci. Možná že nedokázali na sebe vzít tak velkou zodpovědnost. Nicméně však mému stále zoufalejšímu Viktorovi slíbili všechny lékařské knihy, ve kterých byla nějaká zmínka o výrobě léku. Viktor přijal jejich nabídku a rozhodl se vzít všechna rizika na sebe. Dostali jsme knihy v šesti jazycích, ale protože jsme řeči ovládali, nebyl to žádný problém. Viktor byl textilní a komerční inženýr, znal jen chemii textilního průmyslu. Vzpomínám si, že většinu vědomostí získal z Beckmanovy knihy Interní lékařství, kde byly nějaké výkresy a dobrý popis Bantingova a Bestova objevu.

Hledal vhodně vybavenou laboratoř a posléze jednu našel v Městském domě, kde čínský chemik zkoušel vzorky potravin a nápojů odebraných z pouličních kuchyní. Když nás lépe poznal a uvědomil si naléhavost situace, byl tak laskavý, že nám dal k dispozici své primitivní laboratorní zařízení a v práci, již jsme museli vykonat, abychom udrželi naživu více než 400 diabetiků závislých na inzulinu, nám pomáhal.

„Domácí“ výzkum s králíky a se slinivkou z vodního buvola

Rozhodli jsme se, že pro ověřovací zkoušku použijeme králíky (každý vážil přesně jeden kg) místo krys, protože se s nimi daleko lépe zachází. Než byli rozděleni do dvou skupin po třech, museli jsme našich šest králíků nechat hladovět 24 hodin. Potom Viktor a Wong vstříkli určitý počet jednotek toho, v co vkládali naděje, že je nový dobrý inzulin, jedné skupině králíků. Dalším třem aplikovali stejné množství jednotek vzácného amerického preparátu Lilly. Tři diabetici, mezi nimi i já, se kvůli tomu museli vzdát části svých životodárných zásob léku. Pak nastalo napjaté období čekání. Kdyby šlo všechno dobře a králíci v první skupině upadli do hypoglykémie, změřil by se časový rozdíl se začátkem stejné reakce u druhé skupiny králíků a Viktor by zjistil, jestli je „náš“ inzulin slabší nebo silnější než řádně ověřený americký preparát. Já sama jsem v malé laboratoři příliš vítána nebyla, protože mne vždy rozrušilo, když se ukázalo, že dávka je špatná a milého králíka zabila, nebo když jsem byla svědkem dalších nehod. Ale téměř denně jsem chodila ráno v pět hodin s čínskou kuchařkou Chi Ching na jatka v Seymourově ulici, abychom získaly čerstvou slinivku břišní po porážce nějakého velkého zvířete.

Většinou jsme dostaly slinivku z vodního buvola, kterou jsme měli nejraději, protože byla větší, anebo z prasete, zřídka hovězí. Čerstvý nákup jsme uložily do termosky se širokým hrdlem, vzaly jsme si rikšu a jely do laboratoře. Někdy mi bylo dovoleno rozemlít to všechno na našem masovém strojku, ale pak jsem byla „vyzvána“, abych odešla z budovy. Věděla jsem, že hmota slinivky se musí rychle zahřát a rychle zchladit, aby se zneškodnil trypsin, ale nikoliv inzulin v Langerhansových ostrůvcích. Potřebný líh nám dodávali diabetici, které Japonci nezavřeli do židovského ghetta.

Stejně tak byl získáván nutně potřebný led. Když byla potom zahájena výroba našeho léku, pacienti při vyzvedávání inzulinu dávali peníze do pokladničky, aby tak pomohli uhradit náklady. Někteří rovnou přinášeli líh koupený na černém trhu nebo velký kus ledu.

Byla jsem pokusným králíkem

Viktor a Wong nedokázali vyrobit bílý inzulin – zůstával tmavě hnědý. Ale byl dost dobrý k tomu, aby nás udržel naživu. Já sama jsem byla první člověk, kterému byl aplikován. Pamatuji se, že československý lékař dr. Deutsch mě jednou odpoledne navštívil.

Protože to bylo během jeho rušných ordinačních hodin, podivila jsem se, co je příčinou jeho nezvyklé návštěvy. Potom se Viktor vřítil dovnitř – také v neobyčejně nezvyklou dobu. „Podívej se, Evo,“ řekl, „mám pro tebe nějaký nový japonský inzulin.“ Ihned jsem si uvědomila, že tomu tak nemůže být, neboť náš japonský přítel nikdy nedal Viktorovi inzulin, a navíc byl tento inzulin hnědý. „To je zvláštní,“ řekla jsem, „je velmi tmavý.“ Viktor s doktorem si rychle vyměnili pohled a dr. Deutsch řekl: „Cožpak nevíte, že Japonci vyrábějí inzulin z ryb? Je to rybí inzulin a může to bolet.“ Viktor třesoucíma se rukama naplnil stříkačku. „Zkusíme to?“ „Ano,“ řekla jsem, „zkusme tu rybinu hned.“ Ale věděla jsem, že všichni hrajeme hru. Viktor mi vstříkl tmavý inzulin a pak se jeho oči zalily slzami: „Miluji tě, Evo,“ a vyběhl z místnosti.

Chtěla jsem běžet za ním, ale dr. Deutsch mě zadržel. Tiše jsme se modlili a přitom se dr. Deutsch nepřestával dívat na své velké hodinky. Za chvíli přišel Viktor zpátky s naším kuchařem, který přinesl podnos s čajem. „Mám pro vás sacharin,“ řekl doktor a vhodil ho do mého čaje. Ale čaj se neosladil vůbec a mně bylo jasné, že to musel být nějaký druh sedativa. Seděli jsme, trochu si povídali a mně se udělalo lépe. Vyskočila jsem z křesla a zvolala: „Pomohlo to!“ Všichni jsme byli radostí bez sebe.

Výroba našeho inzulinu trvala asi tři roky. Všechny dávky byly velmi malé a řekla bych, že 50 % z nich vyhovovalo. Pacienti si je brali podle seznamu, který jsme měli k dispozici a jehož jsme se přísně drželi. Jsem pyšná, že mohu říci, že ani jeden diabetik nezemřel v důsledku nedostatku léku.

Čelili jsme mnoha problémům jako nedostatku lihu a ledu z černého trhu, nedostatku elektřiny (6 kW na domácnost měsíčně), peněz a některých potravin. K tomu se navíc přidávaly letecké nálety, které nabývaly na intenzitě, jak se válka blížila ke svému konci, a samozřejmě hrozivá inflace. Hlavním problémem byly inzulinové lahvičky.

Použili jsme všechny moje prázdné původní lahvičky a znovu jsme je naplnili novým, hnědým inzulinem. Když jsme potřebovali více nádobek, získali jsme nějaké z místní továrny na láhve. Zjistili jsme však, že inzulin v původních lahvičkách vydržel několik týdnů, zatímco stejná dávka se v lahvičkách vyrobených v Šanghaji rychle kazila.

Nějakou dobu nám trvalo, než jsme zjistili, že inzulinové lahvičky musejí být vyrobeny zvláštním způsobem, který nám však nebyl znám. Okamžitě jsme požádali všechny diabetiky, aby nám přinesli své prázdné původní lahvičky. Bylo udivující, kolik jsme jich shromáždili, prakticky nikdo žádnou nezahodil, tak jsme přilnuli i k prázdným nádobkám.

Pokud se týkalo zkoušky moči, používali jsme Fehlingovu metodu. Po několika týdnech se znovu otevřely lékárny, a my jsme tak byli schopni získat testovací roztok, ale testy jsme dělali velice zřídka a pouze ze zvláštních důvodů. Pokud se týkalo acetonu, vzpomínám si pouze, že jsme používali nějakou směs, jejíž součástí byl nitroprussid sodíku, který jsme získávali na černém trhu od jednoho čínského obchodníka diabetika.

Ocenění lidské vynalézavosti a lásky

Po skončení války jsme s Viktorem nakonec opustili Šanghaj na sklonku roku 1947 na palubě americké vojenské lodi. Když jsme přijeli do San Francisca, přiznávám, že jsem chodila do každé lékárny a ptala se, mají‑li nějaký inzulin na prodej, a pokaždé s údivem vyslechla kladnou, zcela věcnou odpověď. Pak jsem jenom zdvořile, ale velmi dojatě řekla: „Děkuji,“ a rychle vyšla ven poněkud zahanbena, ale šťastna. Od té doby mám vždy daleko větší zásobu inzulinu, ať jsem kdekoli, avšak to snad není tak překvapující.

Začátkem 50. let nás dr. Charles Best a jeho skupina výzkumných pracovníků pozvali na konferenci u kulatého stolu do Toronta. Viktor byl potěšen, že mohl vysvětlit shromážděným vědcům přesný postup, který s čínským chemikem používal, a že mohl odpovědět na četné technické dotazy, jež následovaly. Příští večer jsme měli přednášku v posluchárně dětské nemocnice, kde se shromáždilo velké množství posluchačů, zatímco kanadská policie venku musela přikázat stovkám dalších, aby počkali před budovou na opakování naší přednášky téhož večera. Potlesk, který jsme sklidili, byl pro mne oceněním lidské vynalézavosti i projevem úcty Viktoru Saxlovi, jehož láska mu dala sílu a odvahu zachránit životy.

Přeložil dr. Václav Havlíček

Pani Eva R. Saxlova, narozena dne 1. dubna 1920 v Čechach, se po smrti manžela přestěhovala do Chile.

Byla světově proslulou a respektovanou edukatorkou diabetiků.

Byla nositelkou nejvyššich vyznamenani od Mezinarodni organizace diabetu i od mnoha narodnich organizaci.

Byla prvni čestnou členkou Sdruženi rodičů a přatel diabetickych děti v ČR.

K jejimu vyznamnemu životnimu jubileu 1. 4. 2000 ji byla udělena medaile prof. MUDr. Jiřiho Syllaby, DrSc., rytiře lekařskeho stavu.

Zdroj: Medical Tribune