ESEJ: Prarodič jménem Haikouichthys

Nejméně dvě prosté skutečnosti by nás mohly učit skromnosti. První, zvaná Koperníkův princip, říká, že výsadní místo ve vesmíru nezaujímáme. „Koperníkovu myšlenku je možné užít ke stanovení pravděpodobné délky budoucí existence rozličných pozorovatelných jevů včetně nás samotných… doba trvání jakékoli pozorovatelné události, včetně délky existence druhu Homo sapiens, se bude pohybovat mezi dvěma mezemi. S pravděpodobností 95 % bude dolní mezí devětatřicetina doby trvání minulosti, horní mezí bude devětatřicetinásobek doby trvání minulosti,“ spočítal astrofyzik R. J. Gott III.

A ta druhá skutečnost? Jsme jedním z několika desítek milionů současných dědiců vývoje života na Zemi, poutě trvající více než 3,5 miliardy let. Neuvědomujeme si, že 99,9 % všech podob života, které kdy na Zemi byly, vyhynuly. Ti z nás, kdo chápou evoluční teorii jako vědeckou teorii vykládající vývoj života, si často, nejsou-li odborníky, neuvědomují, že nejde o jedinou, ale o svazek pěti teorií, které jsou neúplné a vyvíjejí se. A také, že v biologii neplatí jediný nebo malý počet Zákonů, které jsou vytouženým cílem fyziky. Naopak – zákonů je v biologii tolik a mají tolik výjimek, že lze mluvit nanejvýš o pravidlech.

Nadto s námi často žije představa evoluce jako víceméně přímého vývoje od prvoka k člověku, případně od mozku ryby k mozku lidskému, což rovněž není správná představa. Zajímavé, že si této chyby byl vědom už Charles Darwin. V jednom ze svých raných zápisníků nakreslil vývojový strom života podobný rozvětvenému mořskému korálu. Věděl, že některé z větví blízkých kmeni zmizely, protože vyhynuly a zachovala se jen jejich rozkošatělá zakončení. A ta rovněž nemusejí být celistvá.

Jakékoli vyprávění o vzniku a vývoji lidského mozku by bylo neúplné, kdyby alespoň nejzákladněji, nutně neúplně a v nejhrubších obrysech nezmínilo několik skutečností a souvislostí, které této zcela nepravděpodobné události předcházelo. Lidé se často vyvyšují: buď se pokládají za dítka Boží, která, jak sami o sobě píší v Bibli, dostala přírodu do vínku, proto jim má být podrobena, nebo, jsouce nonteisty, mají za to, že se díky pochopení některých pravidel a jejich technologickému užití, stanou jejími pány. Ani jedno není pravda. Co mám na mysli slovem příroda? Existenci všech jevů v čase a prostoru, známých i neznámých. Kolik je těch neznámých a jaká je jejich povaha neví nikdo – právě proto jsou neznámé.

Budu personifikovat. Zkušenost říká: kdo se přírodě z hlouposti, nevědomosti, omylu nebo zejména díky stupiditě postaví, toho příroda rozloží na stavební kameny, z nichž vznikl, a to dříve, než by uplynul jeho čas. Kameny poté vřadí zpět do svého časoprostorového proudu a podle okolností z nich, nebo z jejich části, složí něco docela jiného. Možná je v této souvislosti vhodné připomenout, že vědomí a sebeuvědomování jsou funkce systémů, které je tvoří a na něž jsou vázány. Jakmile se tyto systémy rozpadnou, vědomí i sebeuvědomování zaniknou. Což nikoho morální odpovědnosti nezbavuje, ani zbavit nemůže.

Proč?

Jsme zvláštní druh sociálních primátů vybavený abstraktním myšlením, jazykem a kulturní tradicí. „Intuitivní“ morální pravidla jsme si přinesli za své evoluce, ta ostatní jsou důsledkem kulturního vývoje. Představa, že se kdokoli vymaní z lidské časoprostorové sociální sítě, v níž je jedním z miliard oček, je mylná. I ten nejindividualističtější filosof žijící ve věži na osamělém ostrově ji v obecné i osobní podobě má v mozku. Zříká-li se jí, mluví jen jedna skupina funkčních systémů s jinou skupinou funkčních systémů jeho mozku, ale jeho sociální síť zůstává. Nejsme-li mocnými, historicky vlivnými, mimořádně tvořivými či ničivými lidmi, pak jediný způsob, jak ze sebe aspoň něco pravděpodobně zachovat, jsou vlastní děti, širší rodina, ta část práce, kterou budoucnost převezme a uchová, přátelé a snad i další lidé, kteří si nás budou v rychle slábnoucí míře tři-čtyři generace pamatovat. Součástí je vklad části svých myšlenek a pocitů do Popperova-Ecclesova světa objektivní informace, jemuž říkají Svět 3 – do knih, filmů, zvukových záznamů, fotografií – a doufat, že si jich snad po jedné generaci ještě někdo všimne.

Chceme−li se pochopit sami i lidi kolem sebe... Chceme-li se pochopit sami i pochopit lidi kolem sebe, své vlastní děti a jejich děti, lidské chování nejen v současnosti, ale i v minulosti, je nutné v dosažitelné míře pochopit vývoj lidského mozku před narozením, v dětství a dospívání. Biologové říkají, že vše, čím se zabývají ve svých oborech, je možné pochopit pouze v evolučním kontextu. To samé platí o lidech a myslím, že o neživých jevech také.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 1/2007, strana 94

Zdroj: