ESEJ: Proč se Dostojevskij mýlil?
Vzpomínáte si? „Na celém světě není naprosto nic, co by lidi nutilo milovat své bližní… neexistuje přírodní zákon, podle kterého člověk miluje lidstvo,“ tvrdí Dostojevskij ústy Ivana Karamazova. Sto dvacet sedm let poté jsem přesvědčen, že v jistém slova smyslu takový „přírodní zákon“ existuje. Jmenuje se altruismus a kooperace. Než se jimi budeme zabývat, je nutné se zeptat: co je podkladem tak mimořádné míry altruismu a kooperace, kterou se lidé odlišují od všech jiných živočichů? Odpověď říká: mentalizace, empatie, sebeuvědomování a jazyk. To jsou články „přírodního zákona“, jenž nás, byť jen za určitých okolností a omezeně, nutí být velmi altruističtí a kooperovat s jinými i neznámými lidmi, přičemž současně, opět podmíněně, omezují míru naší destruktivity a agrese, aniž bychom o tom přemýšleli.Vím, co se děje ve mně, vím, co se děje v tobě
Podívejme se na tvář a držení těla někoho ze svých bližních. Stačí asi tak sekunda a víme, co se v něm děje – zda je šťastný, smutný, rozzlobený, nesoustředěný, čerstvě zamilovaný, ustaraný, zda má strach, nebo se třese nenávistí, zda ho něco právě velmi zaujalo. Často může jít i o docela cizího člověka. Mýlíme se jen někdy. V opačném případě by nám mnoho neříkal herecký, zejména pantomimický výkon. V každodennosti, mimo umění, je to právě dokonalý herecký výkon deprivantů, který nás tak často zavádí. Nahlédneme-li do sebe, obvykle dobře víme, jak nám je. Zda jsme šťastní, smutní, rozzlobení, nesoustředění, ustaraní, čerstvě zamilovaní, zda máme strach, zmítá námi nenávist, nebo nás právě něco velmi zaujalo. Rovněž se mýlíme jen někdy. Tahle schopnost se označuje pojmem mentalizace. Všichni zdraví lidé přibližně od čtvrtého roku svého věku vědí, že druzí lidé nejsou věc, ale živé bytosti prostoupené emocemi, pocity, sny, představami, cíli, záměry, touhami, potřebami, podobně jako jsou jimi prostoupeni oni sami. O teorii jde proto, že lidé soudí jak na své niterné stavy, tak na niterné stavy druhých lidí, přestože nejsou přímo pozorovatelné a přitom ze svých úsudků dělají často úspěšné předpovědi. Občasné katastrofální omyly na tom nic nemění. Je to výlučně lidská schopnost? Nebo ji sdílíme alespoň se svými nejbližšími vývojovými příbuznými, třeba se šimpanzi? Kde se vzal tento ryze mentalistický přístup ke světu přisuzující nějakou „duši“ předmětům a jevům kolem sebe, jak to dělají děti či příslušníci přírodních národů dodnes? Jaké jsou jeho výhody a nevýhody? Nepochybně pomáhal lépe rozlišovat niterné stavy příslušníků vlastního druhu. S vysokou pravděpodobností se podílel na vývoji jazyka. Umožňuje „číst“ v sobě i druhých, například modelovat jejich niterné stavy ve vlastním nitru. To je podkladem jak vcítění neboli empatie, tak schopnosti manipulovat, šidit a podvádět, vytvářet koalice – být tedy nositelem machiavellistické inteligence. Obojí bývá výhodné. Nevýhodné však může být přisuzování „duše“, záměrů neboli intencí, lásky, nenávisti, destruktivity, reciprocity, pomstychtivosti, schopnosti smlouvat, rodičovských a mnoha dalších lidských vlastností i jevům, předmětům, představám a pojmům, které je nemají. Podobá se to naší schopnosti vkládat smysl do jevů, které žádný smysl nemají, doslova ho tam vytvořit – aniž jsme si toho vědomi.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 5/2006, strana 92
Zdroj: