Krizový intervent ví, jak s pacientem mluvit i v těch v nejtěžších chvílích

Sdělení závažné diagnózy a špatné prognózy může být pro pacienta a jeho rodinné příslušníky zdrcující. A právě do těchto emočně náročných situací může vstupovat zdravotník s výcvikem v krizové intervenci. V čem spočívá práce krizového interventa, kdo ji může vykonávat, jaký výcvik potřebuje a co je na této práci nejtěžší a současně přináší největší profesní uspokojení? O tom jsme hovořili s Mgr. Dagmar Šloufovou, DiS., všeobecnou sestrou a krizovou interventkou z Kardiologické jednotky intenzivní péče FN Plzeň.

• Jaký podíl pacientů, resp. rodinných příslušníků vyžaduje krizovou intervenci při sdělení závažné diagnózy?

Ten podíl zatím není příliš vysoký. Snažíme se ale, aby se pacienti i rodinní příslušníci o existenci krizového interventa dozvěděli. Bohužel ne každý člen ošetřovatelského týmu na to myslí a aktivně tuto možnost nabízí. Ještě s tím nejsou tolik sžiti. Pokud je ale tato pomoc nabídnuta, drtivá většina pacientů ji přijme.

• Částečně už jste odpověděla na mou další otázku, zda se tato intervence provádí v daných situacích automaticky, kdo o její potřebě rozhoduje a kdo ji doporučuje…

Iniciovat ji může každý člen týmu – lékař, sestra, ale po domluvě se sestrou klidně i sanitář. Kontakt na interventa je dostupný na intranetu a stačí zavolat. Intervent dorazí a může se začít věnovat pacientovi, jeho rodinným příslušníkům nebo všem dohromady. Volba je na nich.  

• V čem krizová intervence spočívá a jakou kvalifikací musí disponovat krizový intervent?

Krizovým interventem může být sestra, zdravotnický záchranář, sociální pracovník, psycholog i lékař. V Brně v NCO NZO probíhají speciální kursy. Konkrétně u nás to funguje tak, že na základě výběrového řízení se zvolí jeden kolega, který je následně vyslán na tento kurs. Po jeho absolvování se pak kolega zapojí rovnou do praxe jako krizový intervent. Nutno říci, že to je jen doplňková práce ke stávající profesi. Čili všeobecná sestra či lékař mají běžné služby a k tomu navíc i příslužby krizového interventa, který by měl být dostupný kdykoli, kdy na místě není psycholog. Psycholog totiž není na pracovišti nepřetržitě, a ačkoli může být sám krizovým interventem, většinou tuto roli sehrávají všeobecné sestry, zdravotničtí záchranáři a další členové ošetřovatelského týmu, kteří mají tento kurs. Jde tedy o příslužby v odpoledních a nočních hodinách, o svátcích a víkendech.

• Stále ale platí, že diagnózu sděluje výhradně lékař…

Přesně tak. Sestra nesděluje závažnou ani jinou diagnózu, přestože je krizový intervent. Její role je, aby se pacient dokázal lépe poprat s diagnózou, kterou mu sdělí lékař.

• A pokud sestra nemá tento kurs? Jaká je její role po sdělení závažné diagnózy, jak může intervenovat ona?

Určitě jsou k tomu potřeba jisté vlohy, ale komunikovat s pacienty v těžkých chvílích je součástí práce každé sestry. Interventi ale mají ještě něco navíc, mají kurs a výcvik. Měli by dokázat pacientovi v emočně náročné situaci pomoci, ukázat mu, jak dál, a třeba nastavit nějaký plán. Pacientovi velmi pomáhá, když má jasno v tom, co se bude dít v následujících hodinách, dnech, týdnech atd. Sestry mají na škole pochopitelně také psychologii a pacientovi jsou schopny poskytnout v této oblasti základní pomoc. Znalosti a možnosti krizového interventa jsou ale mnohem širší, jsou pro tuto činnost cíleně trénováni zkušenými psychology.

• Co je na práci krizového interventa nejobtížnější?

Jako krizová interventka působím pět let. Hodně jsem se za tu dobu posunula v té praktické komunikaci s pacienty a jejich rodinami. Vzdělaná a zkušená sestra zná diagnózy, dobře chápe, jak se pacient cítí a co prožívá, ale to ještě neznamená, že s ním o tom umí také dobře mluvit. A to se díky kursu a v následné praxi krizového interventa naučí. Dnes už se nebojím s pacienty mluvit, i když mají velmi špatnou prognózu. V kazuistice, kterou jsem zde na sjezdu prezentovala, šlo o čtyřicetiletého pacienta, u kterého byla poměrně velká pravděpodobnost, že zemře. Nezemřel, zvládnul to. Ale bylo důležité s ním o této možnosti mluvit, aby si mohl třeba i uspořádat některé věci, aby to dokázal sdělit a vysvětlit rodině, dětem atd. Protože přesně to většina pacientů chce, byť se třeba po prvotním šoku po sdělení diagnózy či špatné prognózy na několik hodin či dní mohou uzavřít do sebe a nejevit zájem o komunikaci. Je to pochopitelné, ale je to pouze první reakce. Pak už potřebuje pacient řešit praktické věci.

• Co je tedy z pohledu krizové intervence v těchto situacích nejdůležitější a kdy lze hovořit o tom, že intervence byla úspěšná? Existují třeba nějaká hodnoticí kritéria?

Spíše subjektivní v podobě zpětné vazby od pacienta. Pacient vám řekne, že jste mu pomohl. Že díky vám ví, jak o té situaci přemýšlet, jak mluvit s rodinou, jak zkrátka pokračovat dál, co očekávat a jaký je plán. Pochopitelně s pacientem celou dobu komunikuje celý ošetřovatelský tým a spoustu informací mu předají. Ale v situaci, ve které se pacient po sdělení závažné diagnózy se špatnou prognózou nachází, není lehké tyto informace vstřebat. Málokdo v takové situaci zachová chladnou hlavu a soustředí se na to, co se kolem něj děje. Navíc sestry a lékaři jsou zavaleni spoustou administrativní a další práce a ani nemají prostor na to se pacientovi věnovat tak, jak chtějí a jak pacient potřebuje. Ale krizový intervent přichází za konkrétním pacientem, nemá v tu chvíli žádného dalšího, neběhá na zvonky, může pacientovi věnovat čas, který na intervenci potřebuje. Jednou jsem u pacienta byla dokonce čtyři hodiny.  

• V takto vypjatých životních situacích je možná těžké hovořit o dobrém pocitu z dobře vykonané práce, přesto se ale zeptám. Jak často ho v práci krizového interventa zažíváte?

Člověk vždy přemýšlí, zda něco nemohl udělat lépe. Přeci jen hovoříme s umírajícími nebo s pozůstalými. Vždycky přemýšlím, jestli jsem opravdu pomohla v rámci všech svých možností, zda jsem tu situaci s nimi nemohla ještě více probrat atd. Ale řekla bych, že většinou mám z této práce dobrý pocit a opravdu hodně mi dala.

Rozhovor vznikl pro web ČKSTV v rámci kongresového zpravodajství z XXXII. výročního sjezdu České kardiologické společnosti.