Fórum: Jak dál s nemocničními informačními systémy?

Sdílení dat v českém zdravotnictví brzdí stav informačních systémů v některých nemocnicích. Nemocniční informační systémy (NIS) v některých velkých nemocnicích jsou zastaralé a neodpovídají současným nárokům. Mají problém dostát požadavkům na interoperabilitu a efektivní připojení k centrálním službám elektronického zdravotnictví bez pracného přepisování dat, která už v systému jsou. Ptáme se: Jaká je vaše zkušenost s NIS, jejich modernizací a konkrétními příklady, jak mohou brzdit, nebo naopak usnadňovat práci zdravotníkům? Co konkrétního by mohlo pomoci, aby spolu nemocniční informační systémy začaly co nejdříve komunikovat a aby zautomatizovaly některé procesy?

• MUDr. Petr Polouček, MBA,

ředitel Fakultní nemocnice Motol a Homolka

Ve Fakultní nemocnici Motol a Homolka patříme k několika málo nemocnicím v ČR, které provozují vlastní nemocniční informační systém. Na pracovišti Homolka jsme v roce 2022 nasadili systém vyvinutý interně ve spolupráci se zdravotníky, což nám umožňuje velmi rychle reagovat na praktické potřeby klinického provozu.

Díky této zkušenosti dobře vidíme, kde moderní NIS zdravotníkům skutečně pomáhá – například v integraci diagnostických přístrojů, elektronizaci žádanek, receptů nebo laboratorních procesů či v rychlé implementaci změn podle potřeb jednotlivých pracovišť. Současně ale narážíme i na limity současného prostředí. Největší problém dnes často nepředstavují samotné nemocniční systémy, ale jejich vzájemná nekompatibilita a omezená schopnost sdílet data. Lékaři a zdravotníci tak mnohdy pracují paralelně v několika různých aplikacích a dokumentace z jiných zařízení stále často přichází pouze ve formátu PDF, který neumožňuje další automatizované zpracování dat.

Pokud chceme, aby spolu nemocniční informační systémy skutečně komunikovaly a některé procesy se podařilo efektivně automatizovat, je nezbytné sjednotit a důsledně prosazovat standardy interoperability, jako jsou HL7 FHIR nebo DASTA, a současně budovat funkční národní infrastrukturu elektronického zdravotnictví. Velkou příležitostí i výzvou bude v následujících letech také implementace evropského zdravotního datového prostoru EHDS. Pokud se ji podaří v českém zdravotnictví dobře zvládnout, může znamenat zásadní posun v dostupnosti a sdílení zdravotnických dat napříč systémem.

• Mgr. Radomír Tvrdý,

náměstek informačních technologií Fakultní nemocnice Olomouc

Fakultní nemocnice Olomouc v současné době prochází obměnou nemocničního informačního systému (NIS), a to z důvodu zastaralosti současného systému. Náš nový systém je implementován tak, aby splňoval podmínky interoperability a napojení na centrální služby elektronického zdravotnictví. Po implementaci bude naše nemocnice připravena využívat centrální služby; například sdílení a standardizace dokumentace jednoznačně usnadní práci zdravotníkům.

Jeden z největších problémů spočívá v tom, že ani nové systémy nejsou přizpůsobeny všem nutným požadavkům interoperability a je nutné je upravovat. Vývoj centrálních služeb probíhá poměrně dynamicky a dochází k celé řadě změn, na které musejí dodavatelé i nemocnice reagovat.

Největší přínos pro vzájemnou a včasnou komunikaci vidím v centralizaci procesů a podpoře zdravotnických zařízení. Snažíme se vytvořit centrální služby elektronického zdravotnictví, ale jedná se o náročné a dlouhodobé kroky, které však do budoucna přinesou celou řadu výhod ve spolupráci jednotlivých zdravotnických zařízení.

• Doc. MUDr. Ján Dudra, PhD., MPH,

ředitel Všeobecné fakultní nemocnice

Problém českých nemocničních informačních systémů není jen technický, ale především systémový. Každá nemocnice si NIS historicky pořizovala samostatně, bez závazných národních standardů pro interní ani externí interoperabilitu. Výsledkem je ekosystém vzájemně nepropojených řešení, ve kterém zdravotník běžně přepisuje stejná data do více systémů, někdy i v rámci systému jediného. Propouštěcí zprávy cestují prostřednictvím pacienta a lékař na urgentním příjmu nemá přístup k pacientovým předchozím hospitalizacím.

Modernizace probíhá pomalu i proto, že nemocnice dostávaly dotace na pořízení systémů, aniž by byl kladen požadavek na interoperabilitu. Dodavatel splní zakázku, systém funguje izolovaně a problém se s každou další investicí opakuje.

Konkrétním krokem, který by situaci systémově řešil, by byla povinná národní certifikace všech informačních systémů pro zdravotnická zařízení čerpající veřejné prostředky. Certifikace pod gescí Ministerstva zdravotnictví by zahrnovala povinnost interoperability, vedení elektronické zdravotnické dokumentace a uplatnění principu „pouze jednou“. Tedy aby pacient ani zdravotník nemusel stejné informace zadávat opakovaně. Ministerstvo by zároveň mělo stanovit jasné termíny a sankce za nesplnění podmínek certifikace. Bez vymahatelnosti zůstanou i ty nejambicióznější strategie pouze na papíře. Technologie překážkou nejsou, chybějí závazné standardy a vůle je prosadit.

• Ing. Michal Čarvaš, MBA,

předseda představenstva a ředitel Nemocnice Prachatice, a. s., předseda Asociace českých a moravských nemocnic

Co podle mého názoru nejvíce brzdí propojení a automatizaci nemocničních informačních systémů? Jednoznačně jejich uzavřenost. Snaha neotevřít je a napojit do nich jen to, co není z pohledu vlastníka a tvůrce NIS konkurenční produkt.

Další, co brzdí smysluplnou elektronizaci, je nedostatek kapacit těchto velkých firem na trhu. Deset let se s elektronizací státní správy i zdravotnictví čekalo a nyní se to nedá dohnat za dva roky.

Naše zkušenosti říkají, že je mnohem snazší najít externí řešení, které rychle naimplementuji a je uživatelsky přívětivější, často i ve formě appky, než se snažit donutit dodavatele NIS něco vytvořit uvnitř. Stejně tak nemožné je donutit dodavatele NIS napojit tyto vnější funkcionality do NIS.

Je to složité, často každý NIS je svým způsobem originál, je to individuální instalace s místním nastavením, takže jakékoli aktualizace jsou složitě a zdlouhavě aplikovatelné. I proto se dodavatel brání napojit do NIS další a další SW.

Nepomůže zřejmě ani „komunikační platforma“, která by měla sloužit pro interoperabilitu a propojení systémů. I zde musí každý z hráčů „povolit“ přístup a umožnit sdílet nebo odesílat a přijímat požadovaná data. A to je opět možnost blokace nebo nepřiměřených finančních požadavků.

Cesta ven z tohoto Bermudského trojúhelníku nebude snadná.

• Ing. Norbert Schellong, MPH,

ředitel Moravskoslezské nemocnice Havířov, p. o.

V naší nemocnici se digitalizaci, in­ter­ope­ra­bi­li­tě mezi poskytovateli zdravotní péče, snižování administrativní zátěže zdravotníků i transparentnímu sdílení zdravotnické dokumentace s pacientem věnujeme již několik let. Tato snaha je samozřejmě zatím převážně lokální, a právě proto vítám současné aktivity Ministerstva zdravotnictví a Národního centra elektronického zdravotnictví. Aktivně se do nich zapojuji a působím také v pracovní skupině zaměřené na elektronizaci zdravotnictví.

Věřím, že nejsme daleko systému, který dnes může někomu připadat jako sci‑fi. Díky soukromým investicím, startupům a rychlému technologickému vývoji jsme již dnes schopni vytvářet pracovní prostředí, které skutečně reflektuje workflow zdravotníka. Lékař nebude sedět zády k pacientovi a vyplňovat formuláře, ale bude se mu moci věnovat naplno – sedět čelem k pacientovi, vyšetřovat jej, komunikovat s ním a přirozeně diktovat průběh vyšetření. Systém následně informace automaticky strukturuje a s minimem chyb uloží do nemocničního informačního systému.

V naší nemocnici již dnes takového asistenta využíváme. Je bezpečný z pohledu GDPR i kybernetické bezpečnosti a v praxi ukazuje, že moderní technologie mohou zdravotníkům skutečně vracet čas pro pacienta.

Druhou, neméně důležitou částí celé digitalizace je interoperabilita – tedy schopnost jednotlivých systémů komunikovat mezi sebou i s pacientem. Nemocnice dnes často používají různé nemocniční informační systémy, laboratorní systémy, PACS, ambulantní software, ekonomické systémy nebo registry, které spolu komunikují jen omezeně. Výsledkem je opisování dat, skenování papírových dokumentů, telefonické dohledávání výsledků nebo duplicitní žádanky a vyšetření.

NIS nejsou jen IT systémy. Jsou to každodenní pracovní prostředí zdravotníků. Pokud jsou špatně navržené, berou čas péči o pacienta. Pokud jsou naopak dobře integrované a modernizované, vracejí zdravotníkům čas, snižují administrativu, eliminují duplicity a zvyšují bezpečnost pacienta.

Pokud mají některé velké nemocnice problém se zastaralými informačními systémy, není to problém pouze daného poskytovatele nebo zdravotníků, kteří v těchto systémech pracují. V kontextu interoperability s ostatními poskytovateli v regionu a v rámci celonárodní digitalizace zdravotnictví se jedná o problém celého systému. Velké fakultní a krajské nemocnice jsou často klíčovými uzly zdravotní péče a jejich technologická nepřipravenost následně omezuje komunikaci a efektivní sdílení dat s desítkami menších nemocnic, ambulancí a dalších poskytovatelů ve spádové oblasti.

Ve většině případů se navíc jedná o státem nebo kraji zřizované nemocnice. O to důležitější je, aby právě tyto instituce byly lídry modernizace a co nejrychleji přecházely na otevřené a interoperabilní systémy. Pokud chceme skutečně naplnit národní strategii digitalizace zdravotnictví, nemůže být interoperabilita dobrovolná. Modernizace klíčových nemocničních informačních systémů musí být prioritou a standardem, nikoli výjimkou.

Česká republika už dnes má konkrétní projekty a směry, jako jsou pacientský souhrn, eŽádanka, elektronická propouštěcí zpráva, EZKarta nebo Národní portál elektronického zdravotnictví. To je správná cesta. Smyslem těchto projektů není vytvářet další administrativní vrstvu, ale zajistit bezpečné a plynulé sdílení zdravotnických informací napříč systémem.

Velký potenciál vidím zejména v automatizaci administrativních procesů. Automatizovat lze například eŽádanky, objednávkové workflow, předvyplňování propouštěcích zpráv, automatické načítání laboratorních výsledků, kontrolu duplicitních vyšetření, upozornění na preventivní prohlídky nebo sledování lékových interakcí. Stejně důležité je bezpečné předávání informací mezi ambulantním a nemocničním sektorem.

Digitalizace zdravotnictví nesmí být samoúčelná. Jejím cílem není více obrazovek a více klikání, ale méně administrativy, lepší dostupnost informací a více času zdravotníka pro pacienta.

• Ing. Vlastimil Vajdák,

ředitel Fakultní nemocnice Brno, Fakultní nemocnice u sv. Anny a Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno

Pokud pod zkratkou NIS vnímáme všechny informační systémy v nemocnici, jejich modernizace není jen technologickou obměnou, ale především procesní digitální transformací, která má usnadnit a zefektivnit každodenní práci zdravotníků i administrativy. V praxi jde například o digitalizaci dosud papírových procesů, jejich sjednocení napříč institucí, automatizaci rutinních úkonů a výrazné snížení administrativní zátěže. Řada informačních systémů vznikala před lety izolovaně, bez důrazu na sdílení dat. Výsledkem je nutnost opakovaného přepisování údajů, komplikované předávání informací mezi odděleními nebo obtížné propojení s laboratorními, zobrazovacími či ekonomickými systémy.

Při implementaci nových systémů je zásadní už na začátku definovat jasnou vizi a požadavky nemocnice na jejich fungování. Nezbytná je také topologie jednotlivých systémů a jejich role v nemocniční infrastruktuře. Klíčová je pak intenzivní spolupráce s uživateli při zavádění systémů do klinické praxe a jejich následná podpora. Zapomínat nelze ani na rozvoj digitálních kompetencí zaměstnanců, protože bez aktivního zapojení uživatelů nebude digitalizace nikdy skutečně fungovat.

• Doc. Dr.Rer.Nat. Aleš Tichopád, Ph.D.,

vedoucí výzkumného týmu pro analýzu zdravotních dat Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT

Je důležité hned na začátku oddělit dvě věci, které se ve vašem dotazu míchají, ale obě je předjímá evropské nařízení EHDS: interoperabilitu (primární využití dat – aby pacient nemusel běhat s CD a papírovou zprávou v kapse) a sekundární využití dat (pro řízení, kvalitu, výzkum a veřejné zdraví).

Interoperabilita – nakolejeno, ale trnitá cesta: Architektura je v ČR navržena jako federovaný ekosystém, ne jedna centrální databáze. NCEZ nastavuje pravidla a provozuje centrální služby (KSEZ jako katalog, Registr oprávnění, Žurnál činností, Sdílený zdravotní záznam, EZKartu, NPEZ), zatímco data zůstávají u poskytovatelů a sdílejí se přes akreditované afinitní domény. Vrstva pravidel a národních služeb je dnes z velké části připravena nebo v rozjeté fázi rolloutu – existuje Národní strategie elektronického zdravotnictví 2025–2035, jsou publikovány standardy prioritních dokumentů (propouštěcí zpráva, laboratorní zpráva, zpráva ze zobrazovacího vyšetření, pacientský souhrn, záznam o výjezdu ZZS) a běží implementační vlna Interoperability II přes IROP 78/79/80 a NPO22.

Skutečné bojiště roku 2026 je napojení lokálních systémů – NIS, ambulantních AIS, laboratorních LIS, radiologických RIS – na tyto služby. Brzdou není to, že by NIS „neuměly“ moderní věci, ale že v řadě nemocnic běží v datovém modelu navrženém primárně pro vykazování pojišťovnám, ne pro strojově čitelnou výměnu. Klíčové údaje se proto stále drží jako volný text nebo polostrukturované záznamy, které nelze bez ručního přepisu poslat ve standardu NCEZ. Lékař dnes typicky přepisuje laboratorní PDF do dekursu, medikace z eReceptu se nepropisuje do anamnézy, záznam ZZS se na urgentu zapisuje znovu z papíru. Pomohlo by zejména dotáhnout prováděcí předpisy (mimo jiné akreditaci afinitních domén) a podmínit dotační výzvy tím, aby napojení na centrální služby a podpora prioritních standardů byly povinnou součástí dodávky NIS, ne nadstavbou. Začínat má smysl tam, kde je největší objem – osa laboratoř ‘’ ambulance a radiologie ‘’ ambulance/nemocnice –, protože tam se pohybují desítky milionů zpráv ročně a strukturovaná výměna místo PDF okamžitě ušetří lékařům hodiny.

Sekundární využití – tady je to horší a do velké míry kvůli nepochopení. Setkávám se v nemocnicích s názorem, že kvalitní strukturovaná data raději nedají k dispozici, protože „by je takto ministerstvo mohlo měřit“. To je za mě naprostá nehoráznost a poukazuje to na systémové selhání v řízení přímo řízených organizací. A když se pak měří přes indikátory postavené na péči vykázané pojišťovnám, zaznívají z těch samých míst pochybnosti, že data mohou být přece vykazována špatně. Logická vada je v tom okamžitě patrná – a pak se divíme, že se péče čerpá neefektivně a plýtvá se.

Co by sekundárnímu využití skutečně pomohlo, jsou strukturované klinicky čitelné datové sklady podle datového standardu OMOP Common Data Model a anonymizační vrstva na lokální i centrální úrovni, aby data mohl využívat bezpečně i výzkum akademický i komerční (je to cenné národohospodářské aktivum dnešní doby). Dánská vláda na to láká do země zahraniční investice, u nás si to ohradili v nemocnicích a v lepším případě tam umějí zajistit nějaký režim poskytování dat pro klinický výzkum. Většina nemocnic si ale ani sama neumí analyzovat, jak dlouho u nich čekají pacienti na léčbu nádorů. Když to pak uděláme na datech pojišťoven, je z toho velké mrzení. Přitom ta data vykazují oni sami pojišťovnám. I proto na FBMI ČVUT s podporou dotace MPO připravujeme řešení ve spolupráci s firmou Medicalc, která poskytuje vlastní NIS a je novátorská. Klíčové by ale bylo, aby tento moderní směr silně podpořilo ministerstvo a zejména pověřené vrchní ředitelství směrem k nemocnicím. Dostupnost dat není nic, co bychom si vymysleli – je to důsledná povinnost vyplývající z nařízení EHDS, které to po ČR požaduje.

Shrnuto: u interoperability je vrstva pravidel a centrálních služeb připravena a hraje se dnes hlavně o napojení lokálních systémů. U sekundárního využití chybí nejen technická vrstva (strukturované sklady a anonymizace), ale i jasné politické zadání a vyvrácení mýtu, že kvalitní data jsou pro nemocnici riziko, ne aktivum.

• MUDr. Bc. Tomáš Fiala, MBA,

senátor Parlamentu ČR (za ODS), předseda představenstva a ředitel Nemocnice Strakonice, a. s.

Sdílení dat ve zdravotnictví dnes podle mé zkušenosti nebrzdí nedostatek dobré vůle, ale především rozdílná úroveň informačních systémů, jejich stáří, uzavřenost a absence jednotných standardů v každodenním provozu.

Rok 2026 je v tomto směru důležitý, protože české zdravotnictví vstoupilo do další fáze elektronizace. Novela zákona o elektronizaci zdravotnictví má vytvořit rámec pro centrální služby elektronického zdravotnictví a pro rozvoj služeb, jako jsou elektronická zdravotnická dokumentace, eŽádanky, EZKarta nebo sdílený zdravotní záznam. Ministerstvo zdravotnictví současně deklaruje, že cílem má být interoperabilní, bezpečné a prakticky využitelné digitální zdravotnictví, nikoli pouze další evidence.

To vše samozřejmě nebude zadarmo a nemalé náklady ponesou také zdravotnická zařízení. Některá byla úspěšná v dotačních programech, a proto na zavádění interoperability intenzivně pracují. Například v Nemocnici Strakonice, jejímž jsem ředitelem, se aktuálně rozbíhá systém pro výměnu informací s pacienty, včetně sdílené zdravotnické dokumentace. Předpokládáme, že významně zlepší a zefektivní naše postupy.

Stále je však třeba několik důležitých věcí dotáhnout. Stát musí jasně určit závazné technické a datové standardy a finančně podpořit modernizaci infrastruktury, která sdílení dat umožní. Zároveň předpokládám, že při správně fungující interoperabilitě bude finanční přínos pro stát značný. Zdravotnická zařízení dnes řeší mzdy, energie, přístrojové vybavení, kybernetickou bezpečnost, stavební investice i běžný provoz. Pokud má být digitalizace skutečně plošná, musí být podpořena stabilním financováním, metodickou podporou a realistickými termíny. Menší a střední nemocnice nemohou bez adekvátní podpory nést stejné náklady na integrace jako velká fakultní centra.

Především však musejí být nové systémy navrhovány společně se zdravotníky. Musejí reflektovat klinický provoz. Dobrý systém šetří kliknutí, předvyplňuje údaje, upozorňuje na rizika, umožňuje přehlednou práci s dokumentací a nevyžaduje, aby lékař nebo sestra zadávali stejnou informaci opakovaně. Pokud se digitalizace projeví jen tím, že papírový formulář nahradí složitější elektronický formulář, zdravotníkům nepomůže. Elektronizace zdravotnictví bude úspěšná tehdy, když její přínos zdravotníci poznají v běžném pracovním dni. Tedy nikoli podle počtu nových portálů a formulářů, ale podle toho, že se bude méně opisovat, méně telefonovat kvůli chybějícím informacím, rychleji se najdou důležité údaje a pacient nebude muset opakovaně nosit papíry mezi jednotlivými pracovišti. To je podle mě skutečný smysl modernizace nemocničních informačních systémů.

• MUDr. Jiří Laštůvka,

náměstek pro lékařskou péči, Krajská zdravotní, a. s.

Krajská zdravotní ve spolupráci s dodavatelem systému NIS (nemocniční informační systém) tento systém neustále upravuje tak, aby splňoval požadavky na interoperabilitu a současně i legislativní požadavky, například GDPR a požadavky na kybernetickou bezpečnost.

Sjednocení používaného NIS ve všech nemocnicích Krajské zdravotní je bezpochyby úspěchem minulých let. Usnadňuje práci zdravotníkům a pomáhá pacientům.

• Ondřej Svoboda,

dr.Digital

Moje zkušenost je, že problémem českého zdravotnictví dnes není primárně nedostatek dat, ale jejich fragmentace a nemožnost s nimi efektivně pracovat napříč systémy. Řada nemocničních informačních systémů vznikala v době, kdy se nepočítalo s interoperabilitou, sdílením dat v reálném čase ani s využitím moderních digitálních služeb. Výsledkem je situace, kdy zdravotníci často přepisují informace, které už jednou v systému existují, místo aby se věnovali pacientovi.

Současně si myslím, že v českém zdravotnictví často zaměňujeme digitalizaci za skutečnou transformaci procesů. Typickým příkladem je elektronická žádanka. Ve skutečnosti jde často jen o digitální kopii papíru – stejný proces, stejná administrativa, jen na obrazovce místo na papíře. Technologický vývoj nám ale dnes umožňuje úplně změnit logiku práce ve zdravotnictví.

Má například vůbec v budoucnu existovat žádanka jako samostatný dokument? Pokud systémy mezi sebou bezpečně komunikují, pacientův kontext, anamnéza, výsledky i důvod vyšetření mohou být předány automaticky mezi poskytovateli bez vytváření dalšího formuláře. Lékař nemusí „žádat systém“, ale pouze rozhodne o dalším kroku péče a data se bezpečně a strukturovaně propíšou tam, kde mají být.

Přesně tímto směrem se vydávají některé vyspělé zdravotní systémy v zahraničí. Například v Estonsku nebo ve Finsku funguje velká část zdravotnictví nad sdílenou datovou infrastrukturou, kde jednotlivé systémy pracují nad stejnými daty a pacient není nosičem informací mezi zařízeními. Lékař vidí relevantní data v kontextu a systém automaticky propojuje diagnostiku, laboratorní výsledky, preskripci i návaznou péči.

Budoucnost zdravotnictví proto podle mě není v digitalizaci papíru, ale v automatizaci toku informací a redesignu procesů. Moderní technologie dnes umožňují odstranit velkou část administrativy, která vznikla jen proto, že systémy spolu historicky neuměly komunikovat.

Za klíčové považuji otevřenost systémů, interoperabilní standardy typu FHIR a ochotu změnit zažité procesy. Pokud budeme pouze převádět existující formuláře do elektronické podoby, promarníme obrovský potenciál digitalizace. Smyslem by mělo být, aby měl zdravotník správná data ve správný čas a mohl se soustředit na pacienta, ne na administrativní workflow minulého století.

• plk. gšt. MUDr. Václav Masopust, Ph.D., MBA, LL.M., DBA,

ředitel Ústřední vojenské nemocnice

Modernizace NIS obecně přináší obrovské příležitosti i benefity do reálného provozu nemocnice, například automatizaci administrativy, zrychlení a zefektivnění dílčích procesů (úspora času), včetně možnosti okamžitého přístupu k pacientským datům i snadnější možnosti adaptace nových dynamicky se rozvíjejících technologií. To může zdravotníkům výrazně usnadnit práci; např. lékaři by tak mohli rychleji diagnostikovat zdravotní stav pacientů, a tím efektivněji i precizněji sestavovat personalizované léčebné plány, čímž se zvýší i kvalita poskytované péče o pacienty.

Pro efektivnější sdílení zdravotnických dat mezi zdravotnickými zařízeními by bylo velkým přínosem zřízení jednotného zabezpečeného centrálního systému řízeného z úrovně ČR (s budoucím přesahem do sítí EU) pro výměnu zdravotnické dokumentace, laboratorních výsledků a obrazových dat umožňujícího jejich dostupnost v reálném čase. Aktuálně řešené dílčí požadavky jsou pro nemocnici nejen finančně nákladné, ale mnohdy i problematické, jelikož celý systém vyžaduje dílčí řešení s ohledem na různé platformy od různých dodavatelů. To mnohdy nezabezpečí možnost tato data plnohodnotně sdílet napříč zdravotnickými zařízeními v ČR/EU. V propojení nemocničních informačních systémů do jednotné centrální bezpečné sítě, které by mohlo revolučně zefektivnit procesy a uvolnit zdravotníkům čas na ještě lepší péči o pacienty, dlouhodobě vnímáme obrovský potenciál.

• MUDr. Pavel Vepřek,

sdružení Občan, z. s.

Neduhy nemocničních informačních systémů u nás vyplývají z malé velikosti trhu, z rozporu v zájmech jednotlivých aktérů, častého vendor lock‑in a ze způsobu, jakým do rozvoje NIS investujeme. O jejich funkčnosti si můžeme udělat představu třeba z faktu, že mezi našimi dvěma největšími pražskými nemocnicemi neexistuje možnost elektronické výměny dokumentace. Jádro problému elektronizace českého zdravotnictví je ve dvou historicky špatně zvolených cestách. Místo digitalizace postavené na platformě zdravotních pojišťoven, jak to před desetiletími udělali úspěšně třeba v Izraeli a v dalších státech s pojišťovenskými systémy, jsme se pustili do budování státního systému. Dobře se na něj čerpají peníze, ale ovoce nenese. No, a pokud se týká samotných nemocnic, tak jsme místo investice do vytvoření jednoho robustního NIS pro všechny přímo řízené organizace MZ, aby se to „přímé řízení“ ne­scvrká­va­lo jen na jmenování a odvolávání ředitelů, nechali na nemocnicích, ať se starají, jak umějí. Co se stalo, stalo se. Stále je šance digitalizaci zdravotnictví udělat pořádně a pokud vím, tak se na tom už intenzivně pracuje. Tak si držme palce.

• Ing. Jan Hrdý,

ředitel a předseda představenstva Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně

Jedním z hlavních limitů digitalizace zdravotnictví je dnes stále nejednotnost a pomalé sjednocování národních standardů pro výměnu zdravotnických dat. Samotné nemocnice často technologicky připraveny jsou, problém ale vzniká ve chvíli, kdy jednotlivé systémy ne­umě­jí efektivně komunikovat mezi sebou.

Naše nemocnice před dvěma lety implementovala nový nemocniční informační systém s moderní integrační platformou a podporou interoperability. Technicky jsme tedy připraveni a snažíme se držet krok i s legislativním vývojem.

Z pohledu zdravotníků je klíčové, aby systémy odbourávaly administrativu, nikoli ji vytvářely. Pokud systémy spolu nekomunikují, dochází k duplicitnímu zadávání dat a zbytečné manuální práci. Naopak dobře nastavená interoperabilita umožňuje automatické sdílení informací a postupnou automatizaci řady rutinních procesů.

Klíčem do budoucna je proto zejména rychlejší sjednocování standardů a koordinace digitalizace na národní úrovni.

• MUDr. Petr Chudomel, MBA,

předseda představenstva a ředitel Oblastní nemocnice Kolín, a. s.

Mezi dva zásadní problémy elektronizace patří příprava kvalitních podkladů pro dodavatele informačních systémů a financování samotných projektů.

Stát požaduje po nemocnicích další a další sdílení dat, což vede k neustálému vyvíjení našich zdravotnických informačních systémů. Když úřad zavádí novou funkcionalitu a vydává její popis, bývají v zadání nejasnosti, které vedou k opakovanému dotazování úřadů a prodlužování vývoje rozhraní. Tím se posouvá také termín pro zavedení do ostrého provozu. Rozhraní totiž musí být otestované, spolehlivé a bezpečné.

Například sdílení zdravotních posudků pro řidičské průkazy oznámilo ministerstvo nemocnicím letos v lednu a od té doby naše dodavatelská firma stále pracuje na novém komunikačním rozhraní. Naposledy jsme takto zaváděli novou funkcionalitu pro ÚZIS o infekčních nákazách. Nejprve jsme dostali požadavky pro hlášení nákaz ambulantních pacientů, nakonec přibyla i analýza dat od pacientů na lůžku. Program se tedy několikrát upravoval. Vývoj pak platí nemocnice a náklady se pohybují v řádu desítek tisíc korun za zavedení jedné konkrétní funkcionality do našeho informačního systému. V kolínské nemocnici proto pro elektronizaci zdravotnických dat a jejich interoperabilitu využíváme, pokud to jde, dotační výzvy z oblasti eHealth.

Administrativní zátěž zdravotníků se elektronizací snižuje jen minimálně, protože systémy musejí „nakrmit“. Stát má ale díky sdílení dat konkrétní informace o zdraví populace prakticky online, což je pro veřejné zdravotnictví výhodné. Otázkou je, jak efektivně stát dokáže tato komplexní data využívat pro lepší plánování péče a efektivní distribuci finančních zdrojů tak, aby byla péče rozumně dostupná bez rozdílu místa bydliště.

• MUDr. František Vlček, Ph.D., MHA,

vrchní ředitel pro strategii a inovace, AKESO holding a. s.

Naše zkušenost je aktuálně dvojí. Na poli informačních systémů a jejich dodavatelů neregistrujeme, ale ani v krátkodobém horizontu nečekáme velké posuny k vyšší míře interoperability, protože zatím teprve probíhá to, co je klíčové pro účinné sdílení dat napříč systémem, tedy implementace příslušných datových standardů a nutných technických opatření na centrální úrovni. Samotní dodavatelé informačních systémů však z naší zkušenosti dělají maximum pro využití toho, co je již k dispozici, například eŽádanek, lékového záznamu apod.

Z pohledu poskytovatele zdravotních služeb vidíme na jedné straně, jak rychle se vyvíjejí technické možnosti v oblasti digitalizace, telemedicíny, umělé inteligence apod., ale cítíme velkou nejistotu, a proto i neochotu zásadně začít měnit architekturu svých digitálních řešení na straně druhé. Tuto nejistotu definitivně vyřeší až úspěšná implementace důležitých centrálních opatření (standardy, registry).

Zajímavé bude sledovat dění poté, co dojde k výše uvedenému. V AKESO se digitalizaci věnujeme velmi intenzivně, nasazujeme do provozu mnoho vlastních řešení. Očekáváme proto, že poroste tlak na výrobce informačních systémů, aby umožnili větší modularitu, tedy nahrazení nebo doplnění jednotlivých funkcí systému některými jednoúčelovými řešeními třetích stran, která lépe splňují potřeby poskytovatele, namátkově například pro sběr anamnestických dat nebo předepisování léků a kontrolu správnosti preskripce. Jsem přesvědčen, že „vendor lock“ se postupně stane neudržitelným a úspěšní budou ti, kteří umožní poskytovatelům integrovat jimi vybraná parciální řešení do svého systému.

• MUDr. Milan Cabrnoch, MBA,

předseda České společnosti zdravotnické informatiky a vědeckých informací, vedoucí Pracovní skupiny pro elektronické zdravotnictví předsednictva ČLS JEP

Sdílení dat, resp. zdravotnických informací, je nutnou podmínkou pro zajištění návaznosti zdravotní péče poskytované různými lékaři. S postupující digitalizací se obecné podmínky pro předávání a sdílení zdravotnických informací rychle zlepšují.

Několik partikulárních systémů sdílení zdravotnických informací již existuje a funguje – elektronické recepty, poukazy, centrální registr očkování, centrální registr přenosných onemocnění, elektronická neschopenka, OČR a další. Na systémy sdílení klinických informací však neomluvitelně dlouho stále čekáme.

Podmínky pro elektronické předávání a sdílení zdravotnických informací jsou (1) informace musejí být v elektronické formě, tedy je třeba, aby byla zdravotnická dokumentace vedena elektronicky, (2) informace musejí být ukládány ve formátu, který je srozumitelný pro různé informační systémy (interoperabilita), (3) musí existovat důvěryhodné a bezpečné prostředí pro předávání (zabezpečený e‑mail, datové schránky, systémy jako eZpráva a podobně) nebo sdílení (úložiště, kam mohou lékaři informace ukládat a kde k nim jiní lékaři mají přístup – zatím stále v přípravě) a (4) jednotlivé informační systémy (ambulancí i nemocnic) musejí umět informace odesílat/ukládat a přijímat.

Nemám osobní konkrétní zkušenosti s nemocničními informačními systémy. Není žádným tajemstvím, že nemocnice jsou na dodavatelích svých NIS značně závislé a v přeregulovaném prostředí svázaném komplikovanými a zdlouhavými výběrovými řízeními pro nemocnici není snadné nejen svého dodavatele změnit, ale i žádat po něm pružné změny.

Na rozdíl od nemocnic mají soukromí lékaři jednodušší roli, jsou zákazníky svých dodavatelů AIS a ti velmi pružně reagují na změny a potřeby lékařů. Na rozdíl od nemocnic soukromí lékaři nedostávají na digitalizaci žádné dotace, a tak musejí zaplatit změny v AIS ze svého.

Slyšel jsem vícekrát, že nejméně několik největších českých nemocnic má zastaralý NIS a připravuje jeho obměnu, bude to jistě velký organizační oříšek.

Aby mohli dodavatelé jak ambulantních, tak nemocničních informačních systémů naplnit požadavky na interoperabilitu, předávání a sdílení zdravotnických informací, musejí být zveřejněny (státem) datové standardy a další podklady. To je velký nedostatek, protože již řadu let na tyto standardy netrpělivě čekáme. Odborné veřejnosti je doposud znám pouze datový standard propouštěcí zprávy, ani ten ale není publikován v obecně závazné formě.

Co by mohlo pomoci? To je otázka „za milion“ (obávám se, že spíše za stovky milionů). Je nezbytné zveřejnit závazným způsobem datové standardy pro nejdůležitější oblasti zdravotnických informací a přísně je prosazovat. Například ve výběrových řízení na dodávku informačních systémů nebo v pravidlech úhrady zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění. Dále je nezbytné vydat pravidla pro zřizování a provoz úložišť zdravotnických informací a taková úložiště vytvořit a provozovat (stát).

Zásadní je, aby se předávání/sdílení zdravotnických informací stalo pevnou součástí kvalitně lege artis poskytované zdravotní péče pro všechny lékaře.

• Mgr. Klára Jiráková,

členka Kabinetu think tanku Ministr zdraví, koordinátorka IT projektů Kraje Vysočina a Národního kontaktního místa pro elektronické zdravotnictví

Současný stav informačních systémů ve zdravotnictví v ČR je na mnoha místech limitem, ale také příležitostí, jak nemocnice připravit na skutečnou digitalizaci a povinnosti, které přinese nařízení o evropském prostoru pro zdravotní údaje (EHDS – European Health Data Space). Klíčovými pojmy zde jsou fragmentace a interoperabilita. Problémem dnes totiž není neexistence elektronických systémů, ale především roztříštěnost zdravotnických dat a chybějící infrastruktura pro jejich bezpečné sdílení. Většina nemocnic a ambulancí stále funguje jako izolované datové ostrovy. Hlavní výzvou tak není prostá „výměna starého softwaru za nový“, ale především schopnost systémů mezi sebou efektivně komunikovat.

K tomu nestačí pouze zavádět nové standardy či povinnosti poskytovatelů. Českému zdravotnictví dnes chybí základní národní infrastruktura pro přístup ke zdravotnickým datům – tedy mechanismy umožňující data bezpečně nalézt, ověřit identitu pacienta a standardizovaně je zpřístupnit oprávněnému zdravotníkovi či pacientovi. Ta by umožnila automatizaci řady procesů a výraznou časovou úsporu. Jednou z prvních vlaštovek je v tomto směru EZKarta, kde občané vidí očkování svá i svých nezletilých dětí.

Nyní máme unikátní příležitost připravit české zdravotnictví na digitální transformaci díky investicím z evropských fondů. Tyto prostředky by měly směřovat především do budování dlouhodobě udržitelné interoperabilní infrastruktury a standardizovaných digitálních služeb. Zásadní bude i vzdělávání, inspirace dobrou praxí ze zahraničí, a především aktivní zapojení zdravotníků i pacientů. Pokud se podaří propojit investice s jasnou architekturou, potřebami klinické praxe a evropskými standardy, může ČR během několika let vybudovat moderní zdravotní datovou infrastrukturu odpovídající požadavkům EHDS i očekáváním pacientů a zdravotníků 21. století.