Přeskočit na obsah

Hic Rhodus, hic salta!

Pandemie koronaviru COVID‑19 byla nečekaná akutní pohroma, kterou jsme museli promptně řešit, ačkoli nikdo z nás nic podobného nikdy nezažil.

Zdravotníci na všech stupních ale umějí akutní zdravotní problémy dobře zvládat. Musejí znát správný odborný postup a zároveň musejí zachovat klid, zapomenout na vzájemné animozity, poslouchat příslušné odborníky a spolupracovat. Jak se české zdravotnictví přes svou personální devastaci osvědčilo, je už částečně jasné. Je příjemné otevírat pochvalné e‑maily od evropských i zámořských kolegů a číst v zahraničním tisku o tom, že Česká republika patří úrovní péče o nemocné do německo‑rakouské enklávy.

Už ale taky víme, jak se kdo k řešení krize postavil. Dojímali nás pacienti i úplně cizí lidé přinášející vlastnoručně ušité roušky, podniky a výrobci podporující české nemocnice. Potěšily nás inovace při výrobě ochranných prostředků i pružnost laboratoří v rámci testování přítomnosti viru. Studenti medicíny se vyrovnali s komplikovanou situací obdivuhodně, když bez váhání nastoupili do nemocnic, často na místa s velkou expozicí nákaze. Až nouzový stav skončí, budou zase dělat zkoušky možná s větším nebo menším úspěchem, ale tu hlavní, která dokázala, že studují tu správnou školu a že budou lékaři na svém místě, už vlastně složili.

Pokud se někdo vychloubá, jak by byl něco udělal jinak a lépe, nabízí se použít Ezopovo: „Hic Rhodus, hic salta!“ Tady a teď ukaž, co umíš. A jak vlastně vypadala realita českého zdravotnictví? Byli tam ti, co jednoznačně upřednostňovali prospěch pacientů bez ohledu na nevyhovující pracovní podmínky, a bylo jich naštěstí dost, pak ti, co se báli více o sebe než o své pacienty, a dokonce i ti, co nejprve žádali náhrady za to, že přestali pracovat. Našli se i takoví, co vykřikovali s rukama v klíně, co všechno je špatně a co by, kdyby mohli, udělali líp. Inu na Rhodu se skáče vysoko. Jistě by se dalo udělat něco lépe, ale taky o hodně hůř, a dnes bychom možná pochovávali mrtvé jako na běžícím pásu, podobně jako v Itálii, Španělsku, Velké Británii nebo v USA.

Jaký by měl být do konce doby „rouškové“, kromě ochrany před infekcí a její léčby, program českého zdravotnictví? Určitě udržet „předcovidový“ odborný standard péče o naše nemocné s akutními i chronickými chorobami. Pokud by se to nepodařilo, mohlo by se stát, že bychom se sice chlubili malým počtem zemřelých na infekci, ale zároveň počítali řádově víc nepřímých obětí koronaviru. Podle doporučení zkušených manažerů bude teď tedy nejspíš vhodné vracet se pomalu k standardnímu provozu zdravotnických zařízení při zachování dosavadních ochranných a bezpečnostních pravidel.

Věřím, že po době „rouškové“ přijde konečně doba „pocovidová“, kdy si možná budeme lízat rány a počítat ztráty, zároveň by to ale mohla být dobrá příležitost setřást z problému stále odkládané reformy českého zdravotního systému nános velké i komunální politiky a spolu s plátci péče zhodnotit výsledky právě proběhlého zátěžového testu našeho zdravotnictví. Pak provést jeho zásadní rekonstrukci, posílit funkční, utlumit neefektivní, amputovat odumřelé, redistribuovat péči racionálněji a zajistit lékařům a sestrám slušné podmínky pro práci. Reformované zdravotnictví by bylo pravděpodobně nejen efektivnější, ale také levnější, a to by se v době, kdy budeme mít všichni hluboko do kapsy, mohlo hodit.

Právě včera jsem četla jeden z mnoha pandemických vtipů: „Epidemie COVID‑19 v České republice prokázala, že je práce lékařů a sester v nemocnicích opravdu k nezaplacení. Je proto zcela zřejmé, kde se dá příště značně ušetřit.“

Doufám tedy, že to byl opravdu jen vtip.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Den vzácných onemocnění 2024

28. 3. 2024

Jde o několik pacientů s konkrétní diagnózou. Avšak je již známo přes 10 000 klinických jednotek a jedná se o miliony pacientů. Česko patří k zemím s…