Horečka nejasného původu v 21. století, část 1: Infekční onemocnění
Termínu horečka nejasného původu se v klinické praxi běžně užívá, ale bez přesného vymezení. Proto je třeba otázkám definice věnovat zvýšenou pozornost. Problematikou horečky nejasného původu se zabývají stovky publikací, mezi nimiž v historickém kontextu vynikají dvě, a to klasická monografie Keeferova a Leardova z roku 1955 a průkopnická práce Petersdorfova a Beesonova z roku 1961, která se dosud jeví jako nejlepší. Přitom je pozoruhodné, že podle výsledků recentních studií, které používají této definice, neklesá počet pacientů, u nichž se nepodaří stanovit diagnózu ani podrobným vyšetřením ve specializovaných centrech. Např. v jedné belgické studii z roku 2003 zůstalo 53 % případů horečky nejasného původu bez definitivní diagnózy. Uvedené procento výrazně převyšuje dřívější údaje z Evropy (25–31 %) a z USA (9–16 %). Vzhledem k tomu, že v poslední době podíl nediagnostikovaných případů stoupá, je třeba tuto závažnou problematiku připomenout. Jak již bylo uvedeno, první všeobecně akceptovaná definice „klasické horečky nejasného původu“ pochází od Petersdorfa a Beesona:
1. Onemocnění trvá nejméně tři týdny.
2. V tomto období se opakovaně zjistí teplota vyšší než 38 °C.
3. Po minimálně týdenní hospitalizaci se nepodaří dospět k diagnóze.V roce 1991 Durack a Street6 pozměnili poslední bod definice, a to v tom smyslu, že diagnóza zůstane nejasná po třech „adekvátních“ ambulantních vyšetřeních nebo po třech dnech hospitalizace. Takto navržená definice nebyla nikdy dostatečně vyhodnocena a spíše celou situaci zamlžila. Citovaná publikace však přinesla pokrok v tom, že ve shodě se současnou situací rozlišila čtyři kategorie horečky nejasného původu, a to:
1. klasickou,
2. nosokomiální,
3. neutropenickou a
4. při infekci HIV.Jako zvláštní podskupina by mohla být ještě přiřazena horečka nejasného původu po pobytu v tropech.3 V našem přehledovém článku se zaměříme na „klasickou“ horečku nejasného původu.
...
Komentář
Autor: Doc. MUDr. Vilma Marešová, CSc., MUDr. Dita Smíšková
S pacienty s protrahovanými febriliemi, jejichž příčina není zřejmá, se setkávají jak praktičtí, tak nemocniční lékaři. Horečka nejasného původu (v anglosaské literatuře označována zkratkou FUO podle Fever of Unknown Origin) téměř vždy představuje diagnostický problém, neboť onemocnění, která ji mohou způsobit, jsou velice rozmanitá a jsou doménou několika medicínských oborů. Starší definice horečky nejasného původu dle Petersdorfa a Beesona je uvedena v článku. Diagnóza horečnatého onemocnění by měla být stanovena u hospitalizovaného pacienta během sedmi dní. Dle novější definice Duracka a Streeta, kterou autoři článku rovněž citují, by měla být příčina febrilií nalezena během třídenní hospitalizace nebo během tří ambulantních vyšetření, poté již při nezjištění příčiny spadá pacientova nemoc do kategorie horečky nejasného původu. V reálných podmínkách většiny lůžkových oddělení by však mohlo být obtížné zorganizovat všechna potřebná vyšetření a obdržet výsledky během tří dnů hospitalizace, sedmidenní limit se jeví reálnější. Autoři článku se zabývají převážně klasickou horečkou nejasné etiologie. Do této kategorie patří horečnatí pacienti, u kterých v době počátku febrilií není znám žádný imunodeficit a nejsou hospitalizováni na lůžkových odděleních s možným rizikem nosokomiální infekce. Jiná situace je u skupiny HIV pozitivních nebo neutropenických pacientů (tab. 1). Horečka nejasného původu může mít infekční etiologii, dále se mohou uplatnit onkologická nebo autoimunitní onemocnění a další příčiny. Zastoupení uvedených onemocnění se v různých věkových skupinách liší. U pacientů starších než 65 let bývají příčinou febrilií malignity a onemocnění pojiva častěji než u mladších pacientů. U dětí dominuje zejména infekce. S délkou trvání obtíží pravděpodobnost infekční etiologie klesá.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 3/2006, strana 41
Zdroj: