Je zdravotní péče i pro postižené?
Její předseda Václav Krása připomněl hned v úvodu první z konferencí věnované postavení zdravotně postižených ve zdravotnickém zařízení známý, ale stále ještě nedoceňovaný fakt: současná medicína i její výuka jsou orientovány především na diagnózu a chybí jim sociální rozměr. Je-li zdravotně postižený občan upoutaný na invalidní vozík přijat na běžné oddělení nemocnice, stává se z něj automaticky ležící pacient. Neslyšící se zase řadí na úroveň mentálně retardovaných pacientů jenom proto, že v nemocnici není přítomen nikdo schopný s ním komunikovat. Absence sociálního rozměru se projevuje jak ve zdánlivých maličkostech, například když lékař v objednávce přepravy invalidního pacienta sanitním vozem ani nepomyslí na to, že by měl vyžádat i přepravu jeho vozíku, čímž jej donutí, aby byl zcela odkázán na pomoc okolí, tak v zásadních věcech. Který lékař se například zajímá o sociální prognózu pacienta po ukončení akutní fáze jeho léčby? Václav Krása připomněl, že se v postavení zdravotně postižených mnohé zlepšilo, důkazem je třeba existence bezbariérových vstupů do zdravotnických zařízení, na druhé straně se architektonické bariéry bourají mnohem snáz než bariéry v myšlení a prostém lidském přístupu. Proto podle něj nastal čas, aby se zdravotně postižení hlasitěji než dosud domáhali opravdových systémových změn.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 15/2005, strana 27
Zdroj: