Lékař Vladislav Vančura – mistr literární exprese III
Když byl Arnošt Lustig v roce 2000 dotázán, co by si vzal s sebou do 21. století z klenotů české a světové literatury, uvedl mezi pěti autory rovněž Vladislava Vančuru a charakterizoval jeho dílo jako nepřeložitelné. Při čtení jeho Obrazů z dějin národa českého se o tom přesvědčujeme na každé stránce. Vančura, stejně jako kronikář Kosmas, jeho alter ego, píše „řečí nejlepší a s nejvzácnějším uměním zaznamenávat paměť“. Obrazy jsou tak originální kompozicí autorovy imaginace, expresivního vyjadřování, historické věrnosti, a dokonce i jeho medicínských znalostí.
Hladomor a jeho následky
Naše dějiny znají několik období hladu s děsivými zdravotními a populačními následky. Často se připomíná hladomor v letech 1771 a 1772 následkem neúrody obilí. Ve středověku byly hladomory ještě daleko ničivější. Více lidí umíralo na nakažlivé nemoci, i banální, než na totální vysílení z hladu. Zcela mimořádná byla taková pohroma v letech 1281 a 1282. Postižena byla hlavně Praha a města vůbec.
Vančura nechává vyprávět kanovníka a kronikáře: „Když nastala zima, zarývali se večer chuďasové na náměstích a na ulicích do hnoje, který někdo vykydal z koníren. Zima byla toho času tuhá, povětří studené a nestálé, oni ubožáci pak neměli šatů a byli nazí. Tehdy se neštěstí zdvojnásobilo a ti, kdo již v létě umírali hlady, byli teď postiženi ještě mrazem. Smrt vešla dveřmi otevřenými dokořán (…) někteří nejbídnější a nešťastní lidé, jsouce sklíčeni velikou nouzí, nemohli uchovati přirozenost svého těla obyčejnými potravinami, a jedli mrtvoly koní, dobytka a jakýchkoli zvířat, i scíplých psů (…) někteří na způsob psů štěkajících zabíjejíce lidí v tomto vlnobití bídy k zachování těla je požírali (…) ve vsi řečené Hořany (…) jedna dcera (…) svou matku rozsekala na kusy a uvařivši snědla.“ Přidává vypravování mrzáka, který býval kupcem: „… mi dal jakýsi velmož pět výražkových placek. Snědl jsem jednu jedinkou, můj přítel zhltl zbytek. Snad byly otráveny, neboť Matěj u veliké bolesti potom zemřel.“ Otrava námelem nebyla v minulosti žádnou vzácností.
Luxace kyčelního kloubu
Literárním vrstevníkem kralevice Václava, příštího českého krále Václava I., byl kovářův syn Jakoubek. Oba se narodili stejného dne v prosinci roku 1205. Vančura se rozepisuje o jejich zdravotních problémech a životních osudech. U kovářů „došlo k nešťastné příhodě, která navždy poznamenala kovářova syna Jakoubka (…) upadl z matčiných rukou, svezl se dolů a dosedl tak zprudka, že si vykloubil z kyčelní jamky pravý běhák. Spojení mezi věncem pánevním a dlouhou kostí té řečené pravé nohy povolilo (…) sháněl kovář (…) nějakého zaříkávače, který by dovedl učiniti, aby obě ty růžové a měkké a něžné nožičky byly zdravými údy a aby měly stejnou délku a polohu vhodnou k chůzi, neboť přijde čas, kdy se to robátko bude chtít rozběhnouti. Běda, jeho krok zůstane navždy nestejný a vratký!“ Chudák Jakoubek se později jako mrzák toulal a zemřel v Anežčině špitálu při klášteru minoritek Na Františku. „Měl plochou hruď a (…) klouby byly oteklé.“
Také syn Přemysla Otakara I. byl vážně nemocen: „Ach, kralevic, to milostné děťátko a pýcha své matky, jest nemocen! Nějací zlí duchové mu tisknou hrdlo, jeho dech se zastavuje, jeho tvář promodrává, jeho úsměv je zkřiven a jeho kůže se zachvívá a škube sebou. Je více mrtev než živ.“ Kralevic se však uzdravil a stal se z něho rázný panovník. Při lovu v lesích přišel o zrak, a historikové ho proto nazvali Václavem Jednookým.
Smrt Přemysla Otakara II.
„Jeho tvář, jeho sličná tvář, jeho tvář, která se usmívala, je rozťata konečkem meče, jeho tvář krvácí a bledne a černá se ranou a jeho tělo padá. Je jat, je sražen s koně, je jat. Jeho skráň, jeho přemýšlivá skráň, skráň pod korunou vlasů, v té něžné prohlubince, jež přechází v nádhernou klenbu čela, ta něžná skráň je plna krve. Král omdlévá, pozvedl ruku, ruku bez meče, a jeho rty, jeho rty zsinalé, jeho rty bez krve se rozechvěly jménem nejsladším. Je zasažen a padá, bezbranný je opět zasažen, omdlévající král bez meče a štítu, zraněný král, jenž padl do zajetí, je proklán oštěpem. Zraněný král je proklán oštěpem a mečem, mečem druhým a třetím, oštěpem druhým a třetím. Je proklán sedmnácti ranami. Je ubodán, je smýkán v prachu.“
To byl poslední boj krále „železného a zlatého“ v bitvě u Suchých Krut na Moravském poli na den sv. Rufa 26. srpna 1278. Vančura se z věcné stránky, až na malé nepodstatné výjimky, přidržel líčení Palackého.
Matka a syn zemřeli na tuberkulózu
„Vznešená paní, královna (…) vznešená paní Kunhuta postonává. V navečerní čas ji rozpaluje horko, krev jí stoupá na rty, má ruce průsvitné a žhne v tváři. Záviše neodpovídá, mlčí, je bled. Zanechá kněze, starého důvěrníka, zanechá mistry lékařského umění a kvapí ke královně.“ O nemoci a smrti krále Václava II. chtěl spisovatel psát ve třetím dílu Obrazů. Snad by byl svým osobitým způsobem také napsal o Václavově snaze zřídit u nás univerzitu a o královských lékárnících (apothecarii regii). Vraťme se však k historii. Ota Braniborský, poručník syna velkého Otakara, nechal zavřít malého kralevice a jeho matku Kunhutu na hradu Bezděz. Když se Kunhuta provdala za Záviše z Falkenštejna, odvezl ještě malého Václava do Německa, naposledy do Špandavy. Václav se vrátil do Čech s podlomeným zdravím v roce 1283. Dejme ještě slovo Palackému: „Král Václav II. skonal ve stáří teprv 34 let, a přece mnozí považovali ho již za starce. A skutečně, nepožívaje od přírody dosti silného zdraví, počal byl příliš záhy bujně žíti a plýtvati tělesnou silou, dříve nežli byla dozrála. Proto také byl po celý čas tak nervózní a bojácný, že kupř. schovával se do skříní relikviemi vyložených, kdykoli blížilo se hromobití, i omdléval někdy při spatření kočky.“
Zdroj: Medical Tribune