Linhart: Kardiologové se mají věnovat těm, kteří je skutečně potřebují

Implementace Národního kardiovaskulárního plánu má podle prof. MUDr. Aleše Linharta, DrSc., místopředsedy České kardiologické společnosti, zásadně proměnit organizaci péče o pacienty s kardiovaskulárními onemocněními. Klíčové bude správně nastavit tok nemocných mezi primární a specializovanou péčí a odstranit bariéry v dostupnosti moderní terapie.

Na konferenci Prague Prevention 2026 hovořil o prvním akčním plánu pro roky 2026–2027, jehož nejviditelnějším krokem je nový screening srdečního selhání u populace nad 50 let. Upozornil však, že samotné zachycení pacientů nestačí – systém musí být připraven je efektivně převzít, adekvátně financovat péči o komplikované nemocné a zároveň odstranit preskripční bariéry u moderních léků, jako jsou glifloziny či sakubitril/valsartan. Součástí debaty je i stabilní nastavení vysoce specializovaných center pro léčbu kardiomyopatií a transthyretinové amyloidózy.

• Je spuštěn první akční plán Národního kardiovaskulárního plánu pro roky 2026–2027. Co považujete za klíčové, aby se letos podařilo naplnit?

V letošním roce už se toho v zásadě odehrálo poměrně hodně, protože začaly platit nové preventivní prohlídky u všeobecných praktických lékařů. Ty budou nepochybně generovat celou řadu pacientů s podezřením na srdeční selhání.

Je proto nezbytné nastavit systém tak, aby byl schopen tyto pacienty převzít, vyšetřit a správně diagnostikovat. Velmi pozitivní je, že se k této iniciativě aktivně postavila Všeobecná zdravotní pojišťovna, která vytvořila program VZP PLUS určený právě pro tyto pacienty, včetně finanční motivace jak pro praktické lékaře, tak pro kardiology provádějící echokardiografické vyšetření.

Naším cílem je zároveň začít systematicky sbírat data z tohoto projektu. Ta by měla ukázat, zda má tento přístup skutečný přínos a zda pacienty zachycené v rámci nových preventivních prohlídek dokážeme efektivně diagnostikovat a dále léčit. Na konci roku bychom rádi zhodnotili průběh tohoto velmi ambiciózního plánu, protože pokud se podaří jej naplnit, půjde o první takto široce koncipovaný screening srdečního selhání u populace nad 50 let na světě.

• Od ambulantních kardiologů zaznívá, že bonifikační programy typu VZP PLUS plně nepokrývají náklady spojené s péčí o náročné pacienty. Nemělo by se uvažovat o širších, systémovějších změnách ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami?

Je pravda, že programy VZP PLUS například u srdečního selhání plně nepokrývají časové náklady spojené s péčí o tyto pacienty. Vnímáme je spíše jako výraz dobré vůle a snahu zohlednit skutečnost, že komplikovanější pacienti by měli být lépe ohodnoceni než ti méně nároční. A tímto směrem bychom se chtěli posouvat.

V Národním kardiovaskulárním plánu jsme si již vytyčili cíl, aby pacienti s opravdu komplikovaným onemocněním byli náležitě ohodnoceni. Péče o ně vyžaduje nejen medicínská rozhodnutí, ale i časový prostor pro koordinaci další, často velmi složité návazné péče.

To samozřejmě bude vyžadovat velmi citlivá jednání s plátci zdravotní péče. Ta již probíhají a další se připravují. Bude to ale vyžadovat i určitou změnu myšlení, protože někdy panuje obava, že takový systém povede k výraznému nárůstu nákladů. My naopak chceme systém efektivní – aby se kardiologové věnovali pacientům, kteří jejich péči skutečně potřebují.

A k tomu je potřeba ještě jeden krok – umožnit, abychom část našich pacientů mohli předat zpět do péče všeobecných praktických lékařů. Ti jsou v tuto chvíli výrazně omezeni v možnostech preskripce gliflozinů nebo sakubitril/valsartanu. Právě tyto léky by se jim ale měly dostat do ruky, protože to není žádné „svaté mystérium“. Zejména glifloziny se ukázaly jako velmi bezpečné, jejich bezpečnostní profil patří k příznivějším mezi léky, které běžně používáme.

Pokud se podaří tyto pacienty skutečně převést zpět k praktickým lékařům, získáme jako kardiologové větší prostor pro poskytování komplexní péče těm, kteří ji opravdu potřebují. A tato péče by pak měla být adekvátně finančně ohodnocena.

• V kardiologii existují diagnózy, které se bez centralizované, vysoce specializované péče neobejdou – typicky hypertrofická kardiomyopatie nebo ATTR amyloidóza, respektive ATTR kardiomyopatie. Naráží se však na to, že ne všechna centra mají odpovídající smlouvy se zdravotními pojišťovnami, případně jsou omezena rozpočtem nemocnice. Kde vidíte cestu z této situace?

To je oblast, kterou odborná společnost může ovlivnit jen do určité míry, protože klíčovou roli zde mají plátci zdravotní péče. My jsme definovali požadavky, které má splňovat centrum pro léčbu hypertrofické kardiomyopatie – a obecně kardiomyopatií –, stejně jako kritéria pro pracoviště, která chtějí léčit transthyretinovou amyloidózu. Řada pracovišť tyto podmínky splnila a bylo by žádoucí, aby se na ně soustředila i pozornost a zdroje ze strany plátců, aby byla léčba adekvátně nasmlouvána a hrazena.

Pokud jde o hypertrofickou kardiomyopatii, osobně mě mrzí, že nedošlo k jednoduššímu a přímočařejšímu nasmlouvání této léčby v definovaných centrech. Terapie je cenově přiměřeně nastavena, není mimořádně organizačně náročná a pacienti – často v mladším či středním věku – z ní jednoznačně profitují.

U transthyretinové amyloidózy je situace odlišná. Center je méně a léčba je v současnosti finančně velmi náročná. Chápu, že plátci musejí zvažovat alokaci prostředků, nicméně domníváme se, že s příchodem nových molekul na trh může dojít k určitému přehodnocení situace. Zároveň doufáme, že se dostupnost této léčby zlepší, protože nás upřímně velmi pozitivně překvapilo, jak dobře se pacientům na aktivní léčbě daří.

Rozhovor vznikl v rámci kongresového zpravodajství z Prague Prevention 2026 pro ČKSTV.