Měníme, co se ještě dá přežít (a s dobrou kvalitou života)

Prof. MUDr. Jan Bělohlávek, Ph.D., je předsedou České asociace akutní kardiologie a také již zvoleným budoucím předsedou České kardiologické společnosti. „Za téměř dvacet let intenzivní práce jsme v našich i zahraničních studiích prokázali, že pokročilá péče o pacienty s oběhovou zástavou může významně zlepšit výsledky léčby, pokud je poskytována v dobře fungujícím systému péče,“ říká v jednom z nových dílů podcastu Druhý názor Medical Tribune.

• Mluvíme spolu kolem druhé hodiny odpoledne. Co všechno jste již dneska stihl?

Dnes ráno jsem měl v sedm hodin schůzku se šéfem katetrizační laboratoře, kde jsme připravovali podklady pro výběrové řízení na nový materiál. Poté následovalo ranní hlášení a seminář věnovaný renální denervaci, což je intervenční metoda pro léčbu rezistentní hypertenze. Krátce jsem řešil provozní záležitosti s přednostou kliniky a následovalo akutní konzilium na kardiochirurgickém pooperačním pokoji, kde jsme u jednoho pacienta zvažovali rozšíření orgánové podpory kvůli multiorgánové dysfunkci. Následovala velká vizita na koronární jednotce a potom jsem měl jednání s technickým náměstkem nemocnice, protože potřebujeme urgentně rekonstruovat jeden sál a zároveň připravujeme podklady pro rekonstrukci dalšího. Následně jsem šel na sál k poměrně komplikovanému výkonu u pacientky s těžkou ischemickou chorobou srdeční a postižením kmene levé koronární tepny. Šlo o rizikový zákrok, takže jsme ho prováděli s mechanickou srdeční podporou. Sešel jsem se s koordinátorkou programu pro dlouhodobé mechanické srdeční podpory a pak jsem popsal tu koronarografii, kterou jsem předtím udělal.

Už tento výčet ve mně budí pocit vlastní nedostatečnosti…

To určitě není mým cílem. Je to prostě běžná agenda, normální pracovní den na klinice…

• Vaším velkým tématem je přístup k srdeční zástavě obecně a zejména k mimonemocniční oběhové zástavě. Konkrétně zde můžeme jmenovat široce citovanou studii Prague OHCA. Co všechno se díky ní změnilo? Co dnes dokážete jinak, než tomu bylo dříve?

K celé této problematice mě před mnoha, možná dvaceti lety přivedl jeden konkrétní případ mladé ženy, která byla přivezena s náhlou oběhovou zástavou. Tušili jsme tehdy, že příčinou mohl být metabolický problém. Dlouho jsme ji resuscitovali, ale v té době jsme ještě neměli k dispozici pokročilé léčebné metody a po zhruba dvou hodinách zemřela. Bylo jí 27 let. Když jsem tehdy stál u jejího lůžka, přemýšlel jsem, co vlastně můžeme pro takové pacienty udělat, kolik jich je a jak závažný problém to ve skutečnosti představuje. V té době jsme byli i my, kardiologové a zejména intervenční kardiologové, k pacientům s oběhovou zástavou poměrně konzervativní. Věděli jsme, že jejich šance na přežití je velmi malá, a často jsme měli pocit, že už jim nelze pomoci. Při oběhové zástavě navíc není mnoho času něco řešit. A dodnes platí, že efektivita celého systému péče o pacienty s mimonemocniční oběhovou zástavou, tedy všech článků od záchranné služby přes nemocniční péči až po intenzivní medicínu, se pohybuje jen kolem deseti procent přeživších. Postupně jsme dospěli k závěru, že pokud chceme zachraňovat i tyto pacienty, musíme zásadně rozšířit možnosti naší péče a posunout úroveň intenzivní medicíny. Obecně totiž organismus reaguje na těžký inzult podle určitého vzorce bez ohledu na jeho původní příčinu – ať už jde o oběhovou zástavu, rozsáhlý infarkt myokardu, polytrauma, těžkou pankreatitidu, nebo sepsi. Pacienti, kteří přežijí úvodní kritickou fázi, vypadají po několika dnech na lůžku intenzivní péče často velmi podobně a řeší obdobné komplikace bez ohledu na to, co jejich stav původně vyvolalo.

Zároveň jsme si uvědomili, že těchto pacientů není málo a že jde často o lidi, kteří byli do té doby zcela zdraví. Náhle je postihla katastrofická událost, která během několika minut zásadně změnila jejich život. Pokud se tedy podaří zvládnout iniciální šokový stav nebo samotný inzult a nedojde k nevratnému orgánovému poškození, mají reálnou šanci celý kritický stav přežít.

• Jaká tedy byla cesta k tomu, aby jejich šance přežít byla významně vyšší?

Postupně jsme rozšiřovali naše možnosti využití různých orgánových podpor. Dnes máme k dispozici například ECMO nebo různé mikroaxiální pumpy, které dokážou dočasně nahradit funkci srdce a oběhu. Současně se výrazně rozvíjela i ventilační podpora, podpora ledvin nebo jater a obecně celá oblast pokročilé intenzivní péče. To všechno samozřejmě vyžaduje dobře připravený a sehraný tým a jeho pravidelný trénink, dostatek kvalifikovaného personálu i odpovídající technické zázemí. Princip je technicky poměrně jednoduchý: pokud pacientovi přestane fungovat srdce, a tím i centrální oběhový kompartment (srdce a plíce), můžeme tuto funkci dočasně nahradit umělým oběhem. Tím získáme čas zjistit, co se stalo a proč se to stalo, a pokusit se to vyřešit, nebo alespoň překlenout období, než se funkce orgánů obnoví nebo než zjistíme hlavní problém. Už tehdy jsme předpokládali, že pokud nedojde k nevratnému poškození mozku, mohlo by díky této strategii přežívat výrazně více pacientů než původních deset procent.

A to se nakonec skutečně potvrdilo. Za téměř dvacet let intenzivní práce jsme v našich i zahraničních studiích prokázali, že pokročilá péče o pacienty s oběhovou zástavou může významně zlepšit výsledky léčby, pokud je poskytována v dobře fungujícím systému péče.

Mluvím teď především o Praze, ale podobné zkušenosti mají i další centra v Česku i v zahraničí. Ukazuje se, že pokud nastavíte propracovaný systém komunikace, logistiky a organizace péče o kriticky nemocné pacienty, nezlepší se jen samotná vysoce specializovaná péče, ale i ta základní. Když jsou týmy schopné zvládat velmi složité situace, zlepšuje se následně i kvalita běžné každodenní péče, a tím i celkové výsledky léčby. První dva až tři dny jsou mimořádně náročné, nejtěžší jsou však první hodiny, kdy pacient potřebuje prakticky nepřetržitou přítomnost alespoň jednoho lékaře. Stav se často dynamicky mění a tým musí opakovaně společně rozhodovat o dalším postupu. Současně jsou u lůžka potřeba dvě až tři sestry, aby se podařilo zvládnout obrovskou nestabilitu u těchto nemocných. Je to tedy extrémně náročná týmová práce. Tým musí být dokonale sehraný a velmi dobře vytrénovaný. Hodně záleží na zkušenosti a na tom, že každý přesně ví, co má v danou chvíli dělat. Takovou péči nemůže poskytovat tým, který na ni není zvyklý. Vybudovat takto fungující systém trvá roky.

• Kolik je nemocných, kteří mohou z takového programu profitovat?

Není jich málo. Podle evropských epidemiologických dat dochází asi k 800 až 1 000 případům mimonemocniční oběhové zástavy na milion obyvatel ročně. V Praze, která má něco přes milion obyvatel, je to tedy asi 800 případů za rok. Přibližně deset procent z nich nereaguje na iniciální resuscitační péči a představuje vhodné kandidáty pro pokročilé metody léčby, které dnes označujeme jako extrakorporální resuscitaci, eCPR, kde se snažíme o co možná nejrychlejší napojení pacienta na mimotělní oběh. V Praze se tedy jedná asi o 80 pacientů ročně. Důležité je, že tito pacienti bývají často o deset i více let mladší než běžná populace nemocných s oběhovou zástavou a většinou byli do té doby zcela zdraví. Nejdůležitější je ale to, že z pacientů, kteří přežijí a odcházejí domů s dobrým neurologickým výsledkem, což je v Praze přibližně 40 procent těchto nemocných, se asi polovina vrací do plnohodnotného života, včetně původního zaměstnání. Efektivita této péče je tedy poměrně vysoká.

A co mě těší nejvíce: ukázalo se, že těmto pacientům neškodíme. Výsledkem nejsou lidé, kteří by přežívali v těžkém neurologickém postižení nebo dlouhodobém kritickém stavu. Riziko závažného neurologického handicapu, které je s léčbou oběhové zástavy vždy spojeno, není vyšší než u standardně léčených pacientů, spíše naopak. Například ve studii Prague OHCA, do které bylo zařazeno 260 pacientů, měli po pěti letech závažnější neurologický handicap pouze dva pacienti.

• Řekl jste, že podmínkou fungování je propracovaný systém akutní péče. Co za tím všechno je?

Za tím vším je samozřejmě dlouhodobá a velmi pečlivá týmová práce. Aby bylo možné poskytovat takto pokročilou péči, musí být perfektně synchronizován celý systém na několika úrovních. Začíná to už v přednemocniční péči, tedy u záchranné služby. Ta musí být nejen vysoce profesionální, ale také úzce propojena s centry, která tyto pokročilé postupy poskytují. Logistika přednemocniční péče se totiž v určité fázi mění a je potřeba včas rozpoznat, že jde o pacienta vhodného pro pokročilé resuscitační metody.

Současně musíte mít dokonale fungující systém časné nemocniční péče, tedy sehraný tým schopný poskytovat emergentní péči 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. To zahrnuje rychlé napojení pacienta na mimotělní oběh, kanylaci i iniciální stabilizaci. Díky tomu, že tuto péči poskytujeme dlouhodobě a soustředíme ji do rukou úzce specializovaného týmu, který ji provádí často, jsme dnes schopni zvládnout kanylaci a napojení ve většině případů do deseti minut. A právě čas je zde naprosto zásadní.

Dříve se studenti medicíny učili, že po deseti minutách srdeční zástavy prakticky není možné přežít nebo že s každou minutou klesá šance na přežití asi o deset procent. My dnes přebíráme pacienty z přednemocniční péče často kolem 50. minuty resuscitace. Když připočteme dalších zhruba deset minut potřebných k napojení na mimotělní oběh, dostáváme se přibližně na 60 minut trvající resuscitovanou oběhovou zástavu. Přesto u pacientů, kteří mají primárně defibrilovatelný rytmus, například fibrilaci komor, přežívá přibližně 40 procent nemocných. To znamená, že šance na přežití je stále významná. Ale na té každé minutě záleží. Dnes už máme přesně spočítáno, že každá minuta navíc snižuje šanci na přežití asi o 2,5 procenta. Pokud bychom tedy dokázali zkrátit dobu resuscitace například o 15 minut, tedy ze 60 na 45 minut, mohla by se celková šance na přežití zvýšit zhruba z 15 na 35 procent, tedy téměř dvojnásobně. Právě proto se už řadu let snažíme optimalizovat celou časovou osu péče. Po mnoha letech analýz a práce jsme zjistili, že největší prostor ke zlepšení dnes představuje především zkrácení doby transportu pacienta. Od okamžiku, kdy záchranná služba aktivuje eCRP tým, do chvíle, kdy je pacient v nemocnici, to trvá 25 až 30 minut, a to je strašně dlouhá doba.

Za posledních deset let se nám tento čas navzdory veškeré snaze nepodařilo výrazně zkrátit. Důvodem jsou především logistické překážky. Některé jsou zcela pochopitelné, například pokud je pacient v bytě bez výtahu, je velmi obtížné dostat ho rychle na ulici. I proto mají pacienti resuscitovaní doma obecně horší prognózu než ti, u nichž k zástavě dojde na ulici. Není to jen otázka logistiky. A právě první minuty rozhodují o přežití pacienta. Proto jsme začali s tím, že občas vyjíždíme rovnou k pacientovi a jediným smyslem je zkrácení té doby. Stále pracujeme s hypotézou, kterou nyní ověřujeme v jednom z našich projektů, že právě zkrácení času povede k lepším výsledkům přežití. Už nyní mohu říct, že u prvních zhruba dvaceti pacientů se nám podařilo zkrátit dobu přibližně o 20 minut.

• Kde všude jste už nemocného kanylovali a napojovali na ECMO?

Dělali jsme to v metru, v tramvajovém depu, v příkopu u dělníka na stavbě, ve sklepě, na ulici nebo třeba v obchodním centru. Prakticky po celé Praze. Kdysi jsme si dokonce zkusili výskyt oběhových zástav v Praze mapovat a rok jsme si jejich místa zaznamenávali do mapy. Zajímalo nás, zda existují lokality, kde dochází k zástavám častěji, například kvůli rozmístění automatických defibrilátorů. Ukázalo se však, že je to v podstatě nepředvídatelné. Z toho vyplývá, že je nutné mít dobře pokrytou celou aglomeraci.

• Jaké jsou dnes možnosti časné predikce neurologického výsledku? Kdy už víte, že pacient má šanci dopadnout dobře?

My k tomu přistupujeme opačně. V časné fázi je totiž velmi obtížné spolehlivě říct, že pacient dopadne dobře. O něco snazší je naopak odhadnout, že dopadne špatně, a to už dnes umíme poměrně přesně.

Probíhá u nás výzkumný projekt, v jehož rámci pacienty velmi detailně vyšetřujeme za využití EEG, CT mozku, sledování mozkových biomarkerů a dalších metod. Jde o takzvaný multimodální přístup. Už dnes máme data naznačující, že po 24 hodinách budeme schopni s vysokou pravděpodobností identifikovat pacienty, u nichž je prognóza špatná. To je důležité proto, abychom zbytečně neprodlužovali léčbu, která už pacientovi nemůže pomoci, a dokázali včas rozpoznat situace, kdy je další péče marná. A právě důstojné ukončení péče považuji v takových případech za správné řešení. Za ta léta jsem viděl stovky, možná už tisíce pacientů po oběhové zástavě. A musím říci, že nejhorší není vždy samotná smrt. Když člověk náhle zemře na ulici nebo doma, je to pro rodinu obrovský šok, ale situace je v určitém smyslu jasná. Horší je však scénář, kdy pacient projde dlouhou a extrémně náročnou intenzivní péčí, která nakonec stejně nevede k uzdravení. Rodina totiž mezitím získá naději. Po jednom či dvou dnech, kdy překonají prvotní šok a nevěří, že se něco takového vůbec mohlo stát, se často objeví pocit, že pacient má šanci. A právě tehdy je velmi důležité s rodinou otevřeně a citlivě komunikovat, nevytvářet falešná očekávání a současně jim dát prostor situaci pochopit.

První dva až tři dny jsou proto klíčové. Podle současných doporučení Evropské kardiologické společnosti provádíme definitivní neuroprognostifikaci třetí den. To nám dává čas nejen k tomu, aby se v situaci zorientoval celý tým, ale také aby ji dokázali přijmout nejbližší příbuzní pacienta. Je třeba si uvědomit, že s rodinou často mluvíme už jednu nebo dvě hodiny po katastrofické události. Typicky s partnerkou nebo manželkou, protože až v 80 procentech se jedná o muže. A sdělujeme jim věci, které nikdo nechce slyšet – že šance na přežití je velmi malá, že pacient možná už nikdy nenabude vědomí nebo že by mohl zůstat trvale postižený. Proto s rodinami trávíme hodně času, mluvíme s nimi každý den a snažíme se vše co nejcitlivěji vysvětlit. Cílem je, aby péče nebyla zbytečně prodlužována tam, kde už nemůže přinést dobrý výsledek, a zároveň aby pacienti, kteří šanci mají, dostali maximální možnost přežít s dobrou kvalitou života.

Dříve, když možnosti neuroprognostiky nebyly tak přesné, nebylo výjimkou, že pacienti zůstávali v kómatu týdny, měsíce, nebo i roky. A to je podle mého něco, co by se dnes už stávat nemělo. Není to dobré ani pro pacienta, ani pro jeho blízké. Je to samozřejmě velmi složitá etická otázka a každý člen týmu se s ní musí vyrovnávat prakticky denně. My se ale snažíme celý systém nastavit tak, aby pacienti, kteří mají šanci na kvalitní přežití, dostali maximální péči, a aby u těch, kteří tuto šanci nemají, byl závěr života co nejdůstojnější.

• Je dnes vedlejším benefitem této vysoce sofistikované intenzivní péče také větší dostupnost orgánů pro transplantace?

To je velmi citlivá a do určité míry kontroverzní otázka. Já vždy říkám, že transplantace orgánů může být určitým vedlejším benefitem této péče pro společnost a pro další pacienty, ale rozhodně to nikdy není cílem naší léčby. Naším cílem je vždy zachránit pacienta a dát mu maximální šanci na kvalitní přežití. Pokud se však ukáže, že pacient šanci nemá a dojde k rozvoji mozkové smrti, může se v některých případech stát dárcem orgánů.

Česká republika má v tomto směru velmi kvalitní a jasně nastavenou legislativu, která je v mnoha ohledech pokročilejší, než je tomu v řadě jiných evropských zemí. Platí u nás princip předpokládaného souhlasu, tedy pokud člověk za života nevyjádří nesouhlas s dárcovstvím orgánů, může se po smrti stát dárcem. Přesto s rodinou vždy mluvíme. Ne proto, že bychom od ní potřebovali souhlas, ale protože považujeme za důležité, aby příbuzní věděli, co se děje, a měli možnost situaci pochopit. Ty rozhovory samozřejmě nejsou jednoduché. Na druhou stranu si myslím, že pro řadu rodin může být důležité vědět, že pokud jejich blízký neměl šanci přežít, jeho smrt mohla pomoci zachránit život někomu jinému. Celý proces je ale velmi přísně regulovaný, transparentní a přesně definovaný. A pouze u části pacientů skutečně vede k tomu, že se stanou dárci orgánů.

• To, o čem hovoříte, generuje obrovské množství dalších výzkumných otázek, sběru dat a analýz. Čemu se váš tým aktuálně věnuje? Jaké studie běží a co plánujete publikovat?

V mé kanceláři je na stěně velká tabule, na které máme aktuálně rozepsaných asi pětadvacet výzkumných projektů. Řada z nich se týká právě problematiky oběhové zástavy.

Největším projektem, na kterém teď pracujeme, je mezinárodní multicentrická evropská studie OSIRIS ECPR. Spolupracujeme v ní se čtrnácti dalšími centry po celé Evropě a projekt je zaměřen právě na využití pokročilých resuscitačních technik, tedy extrakorporální resuscitace u pacientů s oběhovou zástavou.

Současně běží projekt NeuroPro zaměřený na časnou neurologickou prognostifikaci, kde se snažíme lépe identifikovat pacienty, u nichž je prognóza nepříznivá. Dalším velkým evropským projektem je studie STEPCARE. Ta se týká pacientů po oběhové zástavě, u nichž už došlo k obnovení oběhu a kteří nepotřebují extrakorporální resuscitaci. Studie testuje několik různých léčebných intervencí v této fázi péče.

Vedle oběhové zástavy intenzivně řešíme také problematiku kardiogenního šoku. Probíhá například mezinárodní studie NORSHOCK zaměřená na cílový tlak u pacientů v kardiogenním šoku. Dalším významným projektem je studie UNLOAD‑ECMO, která testuje „unloading“ levé komory u pacientů, kteří potřebují v kardiogenním šoku ECMO podporu.

• Jak moc se vám daří motivovat mladé lékaře nebo mladé odborníky obecně, aby se touto cestou vydali? Přeci jen to asi není úplně cesta k dokonalé work‑life balance. Člověk pravděpodobně neodpracuje jen osm hodin denně.

Já nikoho nenutím, aby v práci zůstával déle, ale práce musí být hotová. Samozřejmě to rozdělujeme; jedna věc je rutina, protože všichni zajišťujeme běžnou léčebně‑preventivní péči. A k tomu pak ti, kteří sami chtějí, dělají navíc i vědeckou práci. A ta se v běžné pracovní době zvládnout nedá. Myslím, že se dnes hodně říká, že mladá generace chce work‑life balance. Ano, chce, a podle mě to dělají lépe, než jsme to dělali my. Já byl zvyklý trávit v práci dvanáct až čtrnáct hodin denně. Udělal jsem svou běžnou práci a potom jsem se ve volném čase věnoval vědě. Dnes je to trochu jiné. Mladí lidé si umějí říct o svůj čas, a je to dobře.

Na druhou stranu, pokud se chcete dostat do týmu, který hraje, troufnu si říct, první ligu nebo extraligu, musíte dát něco navíc. To jinak nejde. Když chcete hrát extraligu, musíte také trénovat navíc.

• Relativně nedávno jste byl v předstihu zvolen předsedou České kardiologické společnosti. Funkce se ujmete v létě 2027. Kam by podle vás měla ČKS v budoucnu směřovat? Laťka je zde nastavena velmi vysoko.

Ano, laťka je nastavena extrémně vysoko. Česká kardiologická společnost je, troufám si tvrdit, jednou z nejprogresivnějších odborných společností v České republice. Svědčí o tom nejen počet členů, ale i množství asociací a pracovních skupin. V rámci vnitřní organizace se nám podařilo vybudovat systém, ve kterém máme odborníky prakticky pro všechny podobory kardiologie a kardiovaskulární medicíny obecně. Máme asociace a pracovní skupiny s jejich výbory, do nichž jsou voleni experti a zástupci jednotlivých oblastí. Společnost je velmi dobře strukturovaná a ta struktura je velmi pokročilá a intenzivně se věnuje všem segmentům oboru. Dokládá to také nový Národní kardiovaskulární plán, jehož cílem je zlepšit kardiovaskulární zdraví české populace.

Snažíme se být těmi, kdo určují směr, kterým by se měla česká kardiologie ubírat. A já chci velmi intenzivně pokračovat v tom, abychom všechny tyto změny dál rozvíjeli a implementovali do praxe.

Vedle kvalitní rutinní péče, která je samozřejmě základem celého systému, bych chtěl dál posouvat i vědu. Myslím si, že přestože jsme v řadě oblastí kardiovaskulární medicíny na světové špičce, náš potenciál stále není plně využit.

Síla české kardiologie je podle mě především v unikátní síti pracovišť. To, co se podařilo v České republice během posledních dvaceti až třiceti let vybudovat, je do značné míry neopakovatelné a řada evropských i mimoevropských zemí nám tento systém závidí. Celé to vzniklo původně kolem péče o pacienty s akutním infarktem myokardu, na které byla postavena síť specializovaných center. Dnes se na tuto infrastrukturu postupně nabalují další oblasti, jako je problematika oběhových zástav, srdečního selhání, kardiomyopatií, vzácných onemocnění a podobně.

• To, že je česká kardiologie na tak vysoké úrovni, souvisí i s velkou kompetitivností oboru. Je v něm mnoho výrazných osobností, které spolu soutěží, a právě ta soutěž je posouvá dál. Budete schopen moderovat diskusi v tak různorodé skupině špičkových profesionálů tak, aby došla ke konsensu?

To samozřejmě nevím, to se teprve ukáže. Ale vstupuji do toho s tím, že už si opravdu nepotřebuji nic dokazovat. Když se vrátím o třicet let zpátky do doby, kdy jsem v medicíně začínal, myslím si, že jsem si splnil všechno, co jsem chtěl. Podařilo se nám rozvinout sice malý, ale důležitý obor. Zavedli jsme nové metody, publikovali jsme a stále publikujeme v nejlepších světových časopisech. Máme za sebou obrovské množství práce. Myslím si proto, že teď nastal správný čas pokusit se tento přístup využít jako příklad toho, že to jde. Že za úspěchem stojí obrovské úsilí, týmová práce a dlouhodobá vize. A pokusit se tento princip rozšířit dál a využít ho jako platformu pro další rozvoj. Moje představa je využít obrovský potenciál České kardiologické společnosti, odstranit věci, které do ní nepatří, a správně nasměrovat energii lidí.

• Řekl byste o sobě, že jste skromný?

Neřekl bych, že jsem skromný. A nemám rád takovou tu falešnou skromnost, kterou někdy lidé dávají najevo. Já jsem hrdý na to, co se nám podařilo. Myslím si, že právě falešná skromnost je někdy pro českou společnost typická, ale podle mě není dobrá. Za našimi výsledky je obrovské množství práce, podpora rodiny i okolí, silný tým, odhodlání, vášeň pro obor a láska k tomu, co děláme. A za to se podle mě není potřeba stydět. Jsem hrdý na to, čeho jsme dosáhli. Troufnu si říct, že patříme mezi nejlepší. Je to určitá extraliga. Máme konkurenty, kteří jsou velmi blízko za námi, a právě ti nás motivují, abychom na sobě dál pracovali a byli ještě lepší. Soutěživost a vnitřní motivace jsou strašně důležité. A právě tím se podle mě kardiologové liší od některých jiných oborů. Souvisí to i se samotnou podstatou kardiovaskulárních onemocnění. Často vysvětluji rozdíl mezi akutní kardiologií a akutní medicínou obecně. My jsme velmi proaktivní, snažíme se problémy řešit okamžitě a přímo od příčiny a dokud není problém vyřešen, jsme nervózní, protože víme, že pacient může dopadnout špatně. Pro akutní a zvlášť intervenční kardiologii je to naprosto typické. Dokud nemám zprůchodněnou tepnu u infarktu, vím, že je problém. Ve chvíli, kdy se podaří tepnu otevřít, můžu se zklidnit a mám čas řešit další věci. V tom je naše specializace specifická, protože se snažíme řešit problém od samotné příčiny. Některé jiné obory spíše stabilizují stav a čekají, jak se bude vyvíjet. A to podle mě někdy není tak efektivní jako náš intervenční přístup.