Mozek poznává sám sebe

Neuroticismus je jeden z rozměrů pětirozměrového modelu osobnosti a podle mne nešťastný název, protože jde o něco docela normálního. Jak vysoké, tak nízké skóre neuroticismu má své kladné a záporné stránky. Kladným stránkami nízkého skóre neuroticismu jsou spolehlivost, klid, soustředění, stálost, pevnost, prostě lidé, jimž se říká skála Petrova. Jeho zápornými stránkami jsou letargie, lenost, necitlivost i tunelové vidění světa.

Kladnými stránkami vysokého skóre neuroticismu jsou bdělost, pozornost, vysoká míra empatie, energičnost. Stránkami zápornými jsou napětí, smutek a všechno, čemu lidé říkají „je neurotický/á“. Tohle jsou výsledky svým způsobem již klasického psychologického výzkumu starého 15 let. Co však znamenají neurobiologicky, na systémové neuronální úrovni? Čemu odpovídá neuroticismus a jeho skóre v našich hlavách? Prostá úvaha říká, že by se neuroticismus měl projevovat zejména při rozhodnutích, jejichž výsledek je nejistý. Proto si zdraví dobrovolníci, vyšetření osobnostním dotazníkem, z něhož vyplynulo jejich skóre neuroticismu, zahráli jednoduchou karetní hru. Na obrazovce se ukázala karta s hodnotou od dvojky do desítky. Úkolem bylo stiskem tlačítka rozhodnout, zda následující karta bude mít hodnotu vyšší nebo nižší. Jakmile se hráči rozhodli, ukázal se jim na obrazovce výsledek oznamující, zda hráč vyhrál nebo prohrál. Výhru doprovázel příjemný zvuk, prohru nepříjemné zaječení.

Prezentace karet však byla pseudonáhodná tak, že při jednom typu hry byla míra jistoty výsledku vyšší než při jiném typu hry. Výsledky rozhodnutí při prvním typu hry byly tedy jistější než výsledky rozhodnutí při druhém typu. A při tom se dobrovolníkům dívala do hlavy funkční magnetická rezonance.

Během rozhodnutí se bez ohledu na míru jeho jistoty oboustranně aktivovala přední insula, to je mozková kůra skrytá v přední části Sylviovy rýhy mezi čelním a spánkovým lalokem. Pozitivní korelace mezi činností těchto korových oblastí a mírou neuroticismu se ukázala jen při rozhodnutích považovaných za jistá, tedy situacích, v nichž byl nejpravděpodobnější výsledek rozhodnutí zřejmý. Jakmile se začne prodlužovat latence odpovědi hráčů v „jisté“ situaci, což se stává hráčům s vysokou mírou neuroticismu, tak, že se blíží latenci odpovědi v „nejisté“ situaci, stoupá aktivita pravé insuly. Rostoucí míra neuroticismu tedy moduluje neuronální aktivitu tak, že si její nositelé vykládají poměrnou jistotu jako nejistotu.

Proč o tom vyprávím? Před lety byla představa neurobiologického korelátu osobnostních rozměrů v říši sci‑fi. Pak se objevily práce uvádějící do vztahu činnost mozku s introverzí a extroverzí. A hle – další studie, tentokrát cílená na neuroticismus. Vypadá to na důvod k poznávacímu optimismu. Emil Heinrich Du Bois‑Reymond v proslulé přednášce v roce 1872 prohlásil, že mozek nikdy nepozná sám sebe. Což někteří lidé stereotypně opakují dodnes. Jestli se mozek pozná sám sebe úplně, nevím. Také záleží na onom „úplně“. Zdá se, však že přišel na věci, o nichž se slavnému německému fyziologovi nezdálo. MUDr. František Koukolík, DrSc.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 18/2007, strana B2

Zdroj: