Přeskočit na obsah

Navýšení financování rezidenčních míst je krokem kupředu

Ministerstvo zdravotnictví navýšilo pro rok 2023 počet rezidenčních míst v oboru všeobecného praktického lékařství o 50 %. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek dodržel svůj slib z loňského roku, kdy avizoval, že všechna rezidenční místa ministerstvo přidělí těm oborům, které se potýkají s dlouhodobým personálním nedostatkem. Ten už se zásadně projevuje nedostatečnou kapacitou a špatnou dostupností péče v těchto oborech a zejména v primární péči dochází v mnoha oblastech k rozpadu sítě poskytovatelů v segmentu PLDD a VPL. Je tedy naprosto správné, že se ministerstvo rozhodlo navýšit počty rezidenčních míst právě v těchto oborech a také v oborech dětské psychiatrie a dětské neurologie, které jsou dnes pacientům téměř nedostupné.

Přesto se objevují hlasy, které kritizují skutečnost, že rezidenční místa tentokrát nezískaly nemocniční obory. Je potřeba připomenout, že rezidenční místa vznikla za ministrování Tomáše Julínka právě proto, aby umožnila vzdělávání v oboru všeobecný lékař a praktický lékař pro děti a dorost. Stalo se tak v době, kdy se zcela rozpadla specializační příprava v těchto oborech poté, co ministr Rath škrtnutím pera rozbil dosavadní systém, kdy byli lékaři ve specializační přípravě zaměstnanci IPVZ, a jaksi ho zapomněl nahradit systémem jiným. To vedlo k tomu, že se několik let v našich oborech nespecializoval téměř nikdo. Právě tehdy došlo k zásadnímu personálnímu propadu, jehož důsledky sklízíme dnes. Projekt rezidenčních míst měl specializační vzdělávání v primární péči postavit na nohy. Postupem času ale ministerstvo pod tlakem odborných společností začalo přidělovat rezidenční místa i pro další, převážně nemocniční obory. Systému, jenž měl podporovat vzdělávání v primární péči, která jako ambulantní obor nemá vhodné podmínky pro specializační vzdělávání absolventů lékařských fakult, začaly využívat nemocnice, přestože jejich ekonomické možnosti pro vzdělávání jsou nesrovnatelně lepší. Smysl rezidenčních míst se rozmělnil a byl zneužíván k úhradě personálních nákladů na absolventa lékařské fakulty, který obsadil v nemocnici volné tabulkové místo, a logicky by tedy náklady na jeho mzdu měl nést zaměstnavatel. Rozdíl je v tom, že zatímco nemocnice investuje do mzdy a nákladů na vzdělání svého zaměstnance, jehož potřebuje pro obsazení tabulkového místa a zachování provozu, školí praktický lékař mladého kolegu, kterého po atestaci „vypouští“ do systému a který pak většinou směřuje do vlastní praxe. Praktický lékař nemá z toho, že vyškolí nového praktického lékaře, ekonomický prospěch, naopak to přináší náklady, které se mu nikdy nevrátí. Práce, kterou v jeho ordinaci školenec vykoná během specializační přípravy, nevyváží náklady na jeho mzdu a další výdaje spojené se vzděláváním, jako jsou povinné stáže a kurzy. Nemluvě o tom, že polovinu přípravy (u pediatrů déle) stráví mimo ordinaci, v nemocnici, kde za svoji práci ještě platí. Náklady na tři roky specializačního vzdělávání školence se pohybují v řádu milionů korun a běžná praxe praktického lékaře si je nemůže dovolit. Úhradové mechanismy v segmentu primární péče na to prostě nejsou postaveny. A byť se všechny zdravotní pojišťovny snaží školitelské ordinace alespoň trochu bonifikovat, nemohou vygenerovat prostředky, které by dokázaly pokrýt náklady na přípravu školence. Bez dotace si proto ekonomicky mohou dovolit školit jen někteří velcí poskytovatelé zdravotních služeb typu poliklinik, které jsou obvykle ve velkých městech. My ale potřebujeme kvalitní školitele zejména na venkově a v oblastech se špatnou dostupností zdravotní péče.

Letošní změna v přidělování rezidenčních míst je naprosto správná a jedná se o návrat ke kořenům. A je nutné, aby v tomto trendu ministerstvo pokračovalo i v následujících letech, navzdory některým kritikům. Ministerstvo má právo, a dokonce i povinnost využít prostředky, které má k dispozici, pro vytvoření podmínek směřujících k zachování a zlepšení dostupnosti péče. Je třeba říci, že výše dotace, která je u VPL 1 980 000 Kč na tři roky, což činí 55 000 Kč měsíčně, nepokryje veškeré náklady na vzdělávání a mzdu školence včetně odvodů. To znamená nutnost finanční spoluúčasti školicího pracoviště. A je také třeba dodat, že jsou to jediné dotační prostředky, které do primární péče směřují, a pokud je srovnáme s dotačními penězi, které směřují do lůžkové péče a jejichž objem je o několik řádů vyšší, jedná se o částku téměř zanedbatelnou. Přesto si za tyto – z hlediska celkových prostředků vynaložených na zdravotní péči – malé peníze zdravotní systém kupuje kvalitní vzdělávání v oborech primární péče, které jinak zajistit neumí. Jedná se o zcela klíčovou složku zdravotní péče, která je určující pro funkčnost celého zdravotního systému. Ta se navíc po letech špatného zacházení a přehlížení tohoto segmentu ze strany plátců i organizátorů našeho zdravotnictví nachází v dost ne­utě­še­ném stavu. Jde tedy o dobře vynaloženou investici. V řadě regionů vidíme dramatické zhoršení dostupnosti základní zdravotní péče. Veškerá snaha obcí, krajů, pojišťoven i profesních a odborných organizací tento problém vyřešit nebude nic platná, dokud do primární péče nepřivedeme více lékařů. V posledních letech měl náš obor k dispozici kolem stovky míst, která se nám na rozdíl od jiných oborů podařilo vždy kompletně obsadit, a přesto jsme nebyli schopni zájem absolventů uspokojit. Nově máme k dispozici 150 míst, to už je podstatná změna. Věřím, že se nám podaří všechna místa využít a udržet si tento počet i pro další roky. Už teď víme, že největším problémem bude směrovat rezidenty na venkov a do oblastís omezenou dostupností péče, kam se příliš nehrnou a kde i školitelů je méně než ve městech. Ale to už je téma na jiný článek.

Léčba hypertenze začíná už v ordinaci praktického lékařeMUDr. Petr Šonka

Má být hypertonik léčen u praktického lékaře? Jistěže ano. Kde jinde by se měla odehrávat péče o pacienty s jednou z nejrozšířenějších diagnóz než v ordinaci prvního kontaktu? Praktický lékař je k tomu dostatečně erudován a vybaven veškerým terapeutickým arzenálem. Přestože nás v jiných oblastech trápí nesmyslná preskripční omezení, v případě hypertenze to neplatí a praktik není v preskripci antihypertenziv nijak omezován. Také v oblasti diagnostických přístrojů dnes nenarážíme na limity, na něž jsme byli zvyklí dřív. Časům, kdy bylo často nemožné, aby si praktický lékař nasmlouval EKG, už dávno odzvonilo, přestože si je ještě z vlastní zkušenosti dobře pamatuji. Dnes řada ordinací VPL disponuje také holterem TK a přístrojem k měření ABI a každý rok takových praxí přibývá. Přesto jsme stále svědky toho, že řada pacientů s nekomplikovanou hypertenzí bez komorbidit dochází na kardiologii či internu jaksi historicky či zvykově, protože tam kdysi tak nějak „doputovali“. Je to škoda, protože zbytečně blokují kapacitu pracoviště, které by se mělo z povahy věci zabývat komplikovanějším pacientem, a také mnohdy zbytečně cestují za péčí, která by jim mohla být v odpovídající kvalitě poskytnuta v místě byd­liš­tě. Je to problém našeho zdravotnictví, který vidíme i v organizaci, nebo spíš neorganizaci péče o pacienty také s jinými chronickými chorobami. U hypertenze se ale situace rychle zlepšuje a věřím, že za pár let tento problém úplně zmizí. Nevěřím v násilné přesuny pacientů mezi odbornostmi. Cestou je hledání a nastavování vlídných úhradových mechanismů, které budou praktiky motivovat, aby pacienty s hypertenzí (a dalšími chronickými chorobami) dispenzarizovali a starali se o ně, a specialisty pak motivovat k tomu, aby pro ně bylo zajímavější starat se o složitější pacienty. To se dnes už děje a bonifikační programy zdravotních pojišťoven, které by to mělo zajímat především, dnes takové mechanismy zahrnují.

Sdílejte článek

Doporučené