Agresivní pacient může zdravotníka dostat během několika vteřin do situace, kdy se musí rozhodnout, zda ustoupit, přivolat policii, nebo se bránit sám. Při nutné obraně přitom nemusí čekat na první úder, zároveň ale ani tato obrana není bez hranic. Jak silná může obrana být, lze proti neozbrojenému útočníkovi použít zbraň, kdy je možné zasáhnout na ochranu kolegy a jakou preventivní roli má Policie ČR?

Jaké má dnes lékař nebo jiný zdravotnický pracovník možnosti bránit se vůči výpadům agresivních pacientů? A má vůbec lékař tuto možnost, nebo musí vše nechat na Policii ČR? Musí napadený lékař čekat, až mu někdo přijde na pomoc, nebo se může bránit sám? A co když to lékař přežene a způsobí útočníkovi závažné poranění, nebo jej dokonce připraví o život?

To jsou otázky, které přijdou na mysl každému lékaři, pokud se zamyslí nad tím, jak by se zachoval nebo postupoval, kdyby se stal terčem útoku přímo on. Přitom k fyzickému napadení může dojít velmi rychle a především nečekaně.

Kdy už lze začít s obranou

Instruktoři sebeobrany používají základní poučku, že pokud je člověk napaden útočníkem nebo útočí více útočníků, má se nejdříve pokusit uniknout. Pokud úniku není, má se schovat na bezpečné místo, a teprve v případě, že ani jednu z těchto možností nelze využít, začít bojovat. Z pohledu trestního práva ale útěk nebo předchozí snaha vyhnout se útoku podmínkou nutné obrany nejsou.

Přirozeně ne každý člověk je schopen se v kritické situaci zmobilizovat a připravit k boji. Může dojít i na poslední možnost, kterou je nekladení odporu a přechod do pasivní nečinnosti.

Člověk se však může začít bránit ještě dříve, než dojde k prvnímu fyzickému kontaktu, pokud z vnějších projevů útočníka vyplývá, že útok přímo hrozí. Trestní zákoník totiž podmínky nutné obrany neváže jen na již započatý a trvající útok, ale také na útok přímo hrozící. Vyčkávání na první úder tedy není nutné a přímo hrozícímu útoku lze předejít včasnou a účinnou obranou.

Jak silná může obrana být

S odvracením útoku nastává otázka, jak dalece se může člověk bránit, zda může útok pouze obdobným způsobem odvrátit, nebo může mít nad útočníkem i převahu a případně mu způsobit vážné zranění.

Pokud jde o intenzitu obrany, rozhodující hranicí je, zda nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obrana tedy nemusí jen kopírovat intenzitu útoku. Aby jej spolehlivě odvrátila, může být i důraznější.

Samotná skutečnost, že útočník nemá zbraň, ještě neznamená, že bránící se člověk nemůže zbraň použít. Vždy však záleží na konkrétních okolnostech, intenzitě a způsobu útoku, fyzických dispozicích útočníka a obránce i na tom, jak se situace obránci v danou chvíli jevila. Ani závažné zranění nebo usmrcení útočníka samo o sobě nutnou obranu automaticky nevylučuje, pokud obrana nepřekročila hranici zcela zjevné nepřiměřenosti.

Bránící se lékař může k odvrácení útoku použít také předměty, které má právě v dosahu. Pro posouzení nutné obrany není rozhodující samotná skutečnost, zda je použitý předmět v jeho vlastnictví, ale především způsob jeho použití a okolnosti útoku.

Trestní zákoník vymezuje zbraň jako cokoli, čím je možné učinit útok proti tělu důraznějším. Pokud tedy zdravotník použije legálně drženou zbraň, paralyzér, pepřový sprej nebo jiný prostředek, nelze už jen z tohoto faktu dovozovat, že překročil meze nutné obrany. Stejně tak ale nelze říci, že použití takového prostředku je přijatelné za všech okolností. Vždy musí obstát ve vztahu ke konkrétnímu způsobu útoku.

Citlivé je rovněž posouzení obrany majetku. Také majetek je možné prostřednictvím nutné obrany chránit, nelze tedy obecně říci, že zranění útočníka při jeho ochraně bude automaticky zcela zjevně nepřiměřené. U méně závažného útoku na majetek však již může způsobení velmi závažného zranění nebo smrti útočníka hranice nutné obrany překročit.

Stejně jako má útok svůj předvoj v podobě přímo hrozícího útoku, má i svůj konec. Člověk se může bránit a odvracet útok, který přímo hrozí nebo trvá, nemůže si však po jeho skončení s útočníkem vyřizovat účty. Jakmile útok skončil a další nebezpečí již přímo nehrozí, nelze následné jednání proti útočníkovi odůvodňovat nutnou obranou.

Přesné vymezení okamžiku, kdy útok ještě trvá a kdy už skončil, ovšem může být ve skutečné situaci velmi problematické. Bránící se člověk se ocitá v situaci, kterou nepředvídal, nemá předem informace o úmyslech útočníka a nemusí s jistotou vědět, v jaké fázi se útok nachází. Navíc je rozrušen a vzniklou situaci může vnímat zkresleně. I k tomu je při následném posuzování nutné přihlížet.

Může nastat také situace, kdy agresivní pacient nebo někdo z jeho okolí zaútočí na zdravotní sestru nebo jiného zdravotnického pracovníka. Lékař může zasáhnout a útok odvrátit stejně, jako kdyby byl veden přímo proti němu. Pokud jeho jednání splňuje podmínky nutné obrany, neznamená samotná skutečnost, že útočníka při zásahu zraní, případně mu způsobí i smrtelný následek, automaticky překročení jejích mezí.

Musí policie čekat, až k útoku dojde?

V praxi se může zdravotnický pracovník setkat s názorem, že Policie ČR nemůže v případě hrozícího útoku nic dělat, dokud nevznikne škoda, není někdo zraněn nebo nedojde alespoň k přestupku či trestnému činu.

Může se například stát, že se policista zdravotnického pracovníka dotazuje, zda již agresor někomu ublížil, něco zničil nebo spáchal některý z trestných činů. Pokud zdravotník odpoví, že nikoli, může se setkat s odpovědí, že policie zatím nemá důvod zasahovat. Takto obecně ale preventivní úlohu Policie ČR vykládat nelze.

Policie ČR má totiž za úkol nejen zakročit tam, kde již k trestnému činu došlo, ale také trestné činnosti předcházet. Podle § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, policie slouží veřejnosti a jejím úkolem je mimo jiné chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek a předcházet trestné činnosti.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že preventivní role Policie ČR je přímo součástí jejích zákonných úkolů. Neznamená to samozřejmě, že každá obava z možného konfliktu automaticky vede ke konkrétnímu policejnímu zákroku. Pokud však pacient nebo někdo z jeho okolí zdravotníkům vyhrožuje nebo se chová agresivně a okolnosti nasvědčují přímému ohrožení života, zdraví či majetku, není nutné čekat, až skutečně někoho napadne. V takové situaci je namístě obrátit se na Policii ČR, v naléhavém případě prostřednictvím tísňové linky 158.

Pokud se zdravotník domnívá, že policista jeho oznámení nebo hrozící nebezpečí nevyhodnotil správně, může následně podat stížnost u příslušného policejního útvaru a případně požádat nadřízený útvar o přešetření způsobu jejího vyřízení. Generální inspekce bezpečnostních sborů vstupuje do hry tehdy, pokud existují skutečnosti nasvědčující tomu, že se samotný policista dopustil trestného činu. Pouhá neochota, nevhodné jednání nebo nesprávně zvolený postup policisty ještě samy o sobě trestným činem být nemusejí.

Poněkud jinou otázkou je přivolání obecní nebo městské policie. Ani její úloha není při agresivním jednání bezvýznamná. Obecní policie podle zákona přispívá k ochraně a bezpečnosti osob a majetku, dohlíží na dodržování pravidel občanského soužití a podílí se na ochraně veřejného pořádku. Při závažné agresi, přímém ohrožení zdraví nebo podezření na trestný čin je však přirozenou první volbou Policie ČR.

Zdravotník tedy nemusí při útoku nebo přímo hrozícím napadení pouze pasivně čekat, až mu někdo přijde na pomoc. Právo mu za zákonných podmínek umožňuje bránit sebe i jiného člověka a současně může požádat o pomoc policie ještě předtím, než útok způsobí újmu. Rozhodující však vždy zůstávají konkrétní okolnosti situace. Stejně jako u nutné obrany totiž ani při preventivním policejním zásahu neplatí jednoduché pravidlo použitelné bez ohledu na intenzitu přímo hrozícího nebezpečí.

JUDr. René Šifta, MBA et LL.M.,
právník a manažer 
zakladatel a majitel vzdělávací akademie
Molinek Business Academy, s.r.o.