Mobilní telefon umožňuje během několika vteřin zaznamenat rozhovor s lékařem i dění ve zdravotnickém zařízení. Právo pacienta na pořízení takové nahrávky ale není bezbřehé a jiná situace může nastat při osobním rozhovoru, jiná při samotném zdravotním výkonu. Jakou roli hraje účel nahrávky, kdy může záznam posloužit jako důkaz, co může upravit vnitřní řád zdravotnického zařízení a kde už začínají práva zdravotníků a dalších pacientů?

„Doktore, já nenahrávám vás, ale svého manžela a ten mi dal souhlas.“ I s podobnou argumentací se dnes mohou zdravotníci v praxi setkat.

Díky vyspělé moderní technologii, která je dnes součástí života nás všech, se ve větší míře objevují případy, kdy se lékaři, zdravotní sestry a další zdravotničtí pracovníci stávají středem pozornosti pacientů a případně i jejich doprovodu, kteří si pořizují zvukové nebo obrazové záznamy. Může jít o běžné zaznamenávání dění uvnitř nebo vně zdravotnického zařízení, ale také přímo o osobní rozhovor mezi pacientem, případně jeho doprovodem, a personálem poskytovatele zdravotních služeb, typicky lékařem.

Zcela logicky se tak nabízí otázka, zda je možné tento technický prostředek automaticky využívat i v prostorách, kde dochází ke zdravotním výkonům a kde jsou přítomni zdravotničtí pracovníci.

Rozhovor lékaře s pacientem

V reálné praxi může nastat několik variant, u kterých je nutné zvažovat, zda mají právní základ, nebo již stojí za hranicí zákona.

První je situace, kdy na jedné straně stojí pacient nebo jemu blízká osoba a na druhé straně lékař nebo zdravotní sestra a vedou spolu rozhovor. Pokud si pacient nebo jemu blízká osoba z tohoto rozhovoru pořizují zvukový či obrazový záznam a ten se týká pouze poskytovaných zdravotních služeb, může být taková nahrávka za určitých okolností právně přípustná. Pro případný soudní spor může být využita také jako důkazní prostředek.

Další možností je situace, kdy pomyslná předsunutá jednotka v podobě zdravotní sestry brání pacientovi nebo jemu blízké osobě, případně rodičům nezletilého pacienta, aby mohli hovořit a komunikovat přímo s lékařem, který by pacienta následně vyšetřil.

Obdobnými situacemi se zabývala také judikatura Ústavního soudu. Při posuzování takových záznamů je podstatné zejména to, zda se rozhovor týká poskytování zdravotních služeb konkrétnímu pacientovi, nebo naopak zasahuje do soukromí lékaře, zdravotní sestry či jiného zdravotnického pracovníka. Za splnění příslušných podmínek může být takový záznam použit také jako důkaz při soudním jednání.

Zdravotní výkony a jejich nahrávání

Lékař bude pacientovi provádět určitý zdravotní výkon a osoba blízká nebo doprovod pacienta se bude dožadovat možnosti pořizovat si zvukový nebo obrazový záznam. Může jít například o situaci, kdy by si budoucí novopečený tatínek rád pořídil záznam průběhu porodu svého dítěte.

Podobně mohou osoby blízké nebo doprovod pacienta požadovat, aby byly přítomny a mohly pořizovat obrazový či zvukový záznam například při resuscitaci jejich příbuzného, na operačním sále nebo při jiných invazivních výkonech.

V těchto případech je již situace podstatně složitější než při pouhém rozhovoru mezi pacientem a zdravotníkem. Do popředí vstupují nejen práva pacienta, ale také požadavky na bezpečný průběh zdravotního výkonu, ochrana soukromí zdravotnických pracovníků a případně i dalších pacientů. Pořizování obrazových nebo zvukových záznamů proto nelze považovat za automaticky přípustné a vždy je nutné posuzovat konkrétní okolnosti, za nichž má být záznam pořízen a případně následně použit.

Pravidla může stanovit vnitřní řád

Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování č. 372/2011 Sb., v platném znění, stanoví, že poskytovatel zdravotních služeb může ve svém zdravotnickém zařízení vytvořit vnitřní řád. Ten je jeho vlastním dokumentem, do kterého může zahrnout řadu pravidel tak, aby odpovídala konkrétním podmínkám místa, kde zdravotní služby poskytuje.

Větší zdravotnická zařízení, zejména ta s lůžkovou částí, si takový vnitřní řád zpravidla nechávají vypracovat. Jiná bývá situace u menších poskytovatelů zdravotních služeb, většinou ambulantních zdravotnických zařízení, kde vnitřní řád někdy zcela chybí nebo není dostatečně odborně a podrobně zpracován.

Někteří poskytovatelé zdravotních služeb se domnívají, že je zbytečné takový vnitřní řád mít a že se bez něj obejdou. Vnitřní řád by však měl být pacientovi vždy k dispozici, aby se s ním mohl v klidu seznámit, případně i dopředu.

To znamená, že by měl být v ordinaci umístěn na běžně dostupném místě, například vyvěšen na zdi. Stejně tak může být pacientovi k dispozici na požádání u zdravotní sestry nebo v elektronické podobě na webových stránkách příslušné ordinace či nemocnice.

Co může vnitřní řád upravit?

Minimálně může být ve vnitřním řádu stanoven požadavek vůči pacientovi, aby se k lékaři a ostatnímu zdravotnickému personálu choval přinejmenším slušně a dbal jejich přiměřených pokynů.

Vnitřní řád může upravovat také pořizování zvukových nebo obrazových záznamů u poskytovatele zdravotních služeb, a to jak v ordinaci, tak v nemocnici. Může stanovit, ve kterých prostorách nebo situacích je pořizování záznamů omezeno a za jakých podmínek je možné. Takové pravidlo však nemůže být bez dalšího absolutní a musí respektovat zákonná práva pacienta i dalších osob.

Vnitřní řád může současně určit případy, kdy je k pořizování záznamu nebo natáčení nutné získat předchozí povolení vedoucího pracovníka nebo jiné osoby, která je touto činností pověřena.

Výjimku lze stanovit například pro běžné případy, kdy pacienta přijdou navštívit nejbližší příbuzní a chtějí si s ním pořídit fotografii nebo krátký videozáznam. V takovém případě může vnitřní řád určit podmínky, za kterých je to možné. Obdobně lze připustit i zachycení prvních okamžiků po narození dítěte, kdy si otec chce tento okamžik navždy zaznamenat a odnést si z porodního sálu památku.

Když pacient nerespektuje vnitřní řád

Jak se má zachovat poskytovatel zdravotních služeb, potažmo lékař, pokud zjistí, že pacient, jeho doprovod nebo jemu blízké osoby nerespektují pravidla stanovená ve vnitřním řádu, například omezení pořizování zvukových nebo obrazových záznamů, a přesto si takové nahrávky pořizují?

Podle ustanovení § 48 odst. 2 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, v platném znění, má poskytovatel zdravotních služeb několik možností, kdy může péči o pacienta ukončit. Jednou z nich je i situace, kdy se pacient neřídí vnitřním řádem poskytovatele, pokud jsou splněny zákonné podmínky pro takový postup.

Současně je ovšem stanovena důležitá podmínka: ukončením péče ze strany poskytovatele zdravotních služeb nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení života pacienta nebo k vážnému poškození jeho zdraví. Pokud tedy jde o neodkladnou péči, není možné zdravotní péči ukončit jen proto, že pacient, jeho doprovod nebo osoba blízká porušují pravidla vnitřního řádu.

Nejde-li o bezprostřední ohrožení zdraví nebo života pacienta, může lékař pacienta a jeho doprovod upozornit, že pokračování v pořizování zvukových nebo obrazových záznamů v rozporu s platnými pravidly vnitřního řádu může mít důsledky pro další poskytování péče. U doprovodu nebo osoby blízké může za odpovídajících okolností požadovat také opuštění prostor zdravotnického zařízení.

Pořizování nahrávek ve zdravotnickém zařízení tak nelze posuzovat ani jako bezvýjimečné právo pacienta, ani jako činnost, kterou lze za všech okolností jednoduše zakázat. Rozhodující bude vždy konkrétní situace, účel pořizovaného záznamu, práva pacienta i zdravotnických pracovníků a pravidla, která poskytovatel stanovil v mezích zákona.

JUDr. René Šifta, MBA et LL.M.,
právník a manažer 
zakladatel a majitel vzdělávací akademie
Molinek Business Academy, s.r.o.