O muškách a lidech
Přibližně 75 % genů, jejichž odchylky jsou podkladem některé z lidských neurodegenerativních chorob, nosí drosofily v homologické podobě také. Řízení buněčného cyklu, tvorba synapsí, průchod nejrůznějších látek membránami i buněčná smrt jsou u lidí a drosofil podobné. Proto se vedle savčích modelů staly přibližně před deseti lety pomocníkem při zkoumání neurodegenerativních chorob.
Moderní molekulární a neuropatologické vyšetřování postupuje opačně než klasifikace neurodegenerativních chorob, která pochází z 19. století a zaměřovala se na vymezení jejich rozdílů. Moderní klasifikace zjišťuje, v čem si jsou podobné a co mají společného. Výsledkem je skupina chorob, jejichž společným jmenovatelem jsou odchylky proteinu tau asociovaného s mikrotubuly, těm se říká tauopatie, příkladem jsou různé druhy frontotemporálních demencí a nemoc s argyrofilními zrny, jež je stejně častá jako Alzheimerova choroba. Další skupinu tvoří choroby, jejichž společným jmenovatelem jsou odchylky alfa synucleinu, tudíž se jim říká synucleinopatie, mezi něž patří i korová demence s Lewyho tělísky (kolem 16 % všech případů syndromu demence) nebo mnohočetná systémová skleróza.
Nejpozoruhodnější výsledky byly dosaženy při výzkumu Huntingtonovy nemoci charakterizované obvykle nástupem v dospělosti, nezvladatelnými vlnivými hadovitými pohyby, poruchou poznávacích funkcí a osobnosti, kromě ní i spinocerebelárních ataxií (SCA) podmíněných poškozením mozečku a z něho plynoucími poruchami pohybové koordinace. Jednotlivé druhy SCA mají kromě poškozené koordinace další příznaky, příkladem je třes u SCA2, podobný třesu u Parkinsonovy nemoci, nebo svalová atrofie u SCA3.
Společným jmenovatelem Huntingtonovy nemoci a skupiny SCA jsou „koktající geny“. U zdravých lidí se v daných genech opakuje trojice neboli triplet písmen CAG – cytosin, adenin, guanin – v určitém početním rozmezí. U lidí nemocných je počet tripletů vyšší. Patologické proteiny vznikající odchylným kódováním – huntingtin při stejnojmenné chorobě a ataxiny 1, 2, 3 a další – si podobné nejsou.
Poslední výzkum ukázal, jak ataxiny spolupracují při poškozování neuronů, například jak ataxin 2 doslova posiluje toxicitu ataxinu 3. Drosofila je vhodný model. Octomilky jsou maličké, dá se jich pěstovat velký počet, rychle se množí, jsou levné, prohledávání jejich celé genetické informace dá podstatně méně práce než u laboratorních myšek, kromě toho je nezkreslují předem přijaté představy o mechanismu a povaze choroby. Že by účinné léčení tak rozšířených neurodegenerativních chorob, jako jsou Alzheimerova nemoc nebo korová nemoc s Lewyho tělísky, které společně postihují tak velký podíl stárnoucí populace, vyrostlo z pochopení dějů v nervové soustavě skromné octomilky? Do jejích neuronů už se například podařilo vpašovat gen Huntingtonovy nemoci, a pak v nich obarvit i lidský huntingtin.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 14/2008, strana A4
Zdroj:
