OČIMA PACIENTA: Dítě bych v nemocnici samotné nenechala

Třináctiměsíční chlapec měl při relativně nízké tělesné teplotě febrilní křeče spojené s bezvědomím. Protože se T. M. v dětství sama setkala se stejnými problémy, věděla, že alespoň krátkodobá hospitalizace je v podobném případě nutná. Zavolala tedy rychlou záchrannou službu. Nemocnice v Brandýse nad Labem chlapce přijmout odmítla s tím, že by mu nedokázala poskytnout adekvátní péči. Sanitka tedy matku s dítětem odvezla na dětské oddělení Fakultní nemocnice na Bulovce. „První, co mě překvapilo, bylo, že i když jsme přijeli jako akutní případ, na příjmové ambulanci jsme pak čekali více než hodinu, než se nám lékaři začali věnovat.“ Nejprve to vypadalo, že pro ni nebude lůžko a že tedy bude muset vedle syna celou dobu sedět, pak se ale místo určené matkám uvolnilo. O tom, co se od ní očekává a jaká je její role při ošetřování dítěte, se ale nedozvěděla nic. „Nevěděla jsem, co vše mám dělat já a co už by měly dělat sestry. Pokoušela jsem se tedy co možná logicky řešit situaci. Teplotu jsem měřila jen já a snažila jsem se spolupracovat s personálem tak, aby reagoval na to, co jsem naměřila.“ Některé představy zdravotníků ale naplnit nemohla. „Například mi sestry řekly, že mám na vyšetření sterilně odebrat moč. Jak to mám u živého, aktivního batolete udělat, jsem se už ale nedozvěděla. Samozřejmě se mi to nepodařilo. Nakonec výsledek vyšetření stejně nikomu nechyběl. Hůře na tom byla maminka na vedlejší posteli. Ta měla u svého dítěte odebrat na speciální vyšetření stolici. Sestry ji sice poučily, ale bylo jasné, že ne způsobem přiměřeným jejím možnostem. Evidentně nepochopila, co se po ní chce. Když stolici nabrala špatně, byl to najednou problém. V nemocnici kvůli tomu museli zůstat o dva dny déle.“
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 7/2006, strana 16

Zdroj: