Přeskočit na obsah

Potíže s emocemi začínají už u definice

Slov označujících různé emoční stavy je v angličtině o něco víc než pět set. Kolik jich je v češtině nebo v jiných jazycích, nevím. Už z toho plyne, že s definicí emocí to nebude jednoduché. Poctivě řečeno – špičkoví odborníci se na definici emocí dodnes neshodují. Jedním z důvodů je jejich subjektivní povaha. Behaviorální psychologie ji považuje za nepřekročitelnou překážku vědeckého zkoumání.

Slovníky praví: emoce jsou stavy vědomí, v jejichž průběhu lidé prožívají radost, strast, strach, nenávist a podobně, což je odlišuje od poznávacích nebo volních stavů vědomí; jakékoli mohutné rozčeření pocitů způsobené prožíváním lásky, nenávisti, strachu a podobně, obvykle doprovázené fyziologickými změnami, jako jsou zrychlený srdeční tep nebo dýchání, a často zjevně zřejmými projevy jako pláč nebo třes; událost, kdy k těmto jevům dojde; něco, co takovou reakci spustí, například emoce z velké symfonie.



Hierarchie emocí

Damasiova škola mluví o hierarchii emocí. Nejnižší úrovní jsou metabolické regulace, následují základní reflexy, imunitní odpovědi, chování odpovídající strasti a bolesti, instinkty a motivace, emoce a na nejvyšší úrovni jsou pocity, to jsou emoce, které pronikly do vědomí a sebeuvědomování.

Představte si vlastní tělo rozdělené do krychliček s hranou 15 μ. V každé z nich jsou zakončení C a Aδ nervových vláken. Trvale snímají teplotu, pH, parciální tenzi kyslíku, oxidu uhličitého, glykémii, imunitní a hormonální aktivitu, mechanický stres a senzuální dotyky. Stejně trvale informují mozek, jenž své vědomí okamžitě informuje, pokud některé hodnoty vybočí z fyziologických mezí. Funkční proměny v „krychličkách“ lze považovat za dno emocí.



Allostáza

Jde o novější pojem. Označuje aktivní procesy adaptace, jejichž smyslem je obnovení homeostázy poté, co byl organismus vystaven stresoru. V loňském roce byly popsány dvě rozsáhlé sítě neboli konektomy allostatického interoceptivního systému. Dostávají informace z „krychliček“. Komunikují v uzlech, které jsou v zadní vnitřní týlní kůře (cuneus), vnitřní ploše postcentrálního závitu, několika oblastech cingulárního závitu, dolním čelním závitu a přední insulární kůře a parahipokampálním závitu. Oddělování „duše“ od „těla“, tradiční omyl západní filosofie a teologie, tím ztrácí smysl. Duše a tělo jedno jsou, ať už si to uvědomujeme plně, neurčitě, nebo neuvědomujeme.



Emoční pozadí

Neurčité uvědomování stavu tohoto celku lze nazvat emočním pozadím. Emoční pozadí, „cítím se právě tak a tak, když na to myslím“, je kombinace jednodušších regulačních reakcí, například základních homeostatických procesů, třeba metabolických adaptací, ale i chování spjatých s bolestí a slastí, stejně jako výsledků vyhodnocování proměn, případně intelektuální rozvahy. Proměny emočního pozadí jsou obtížně předvídatelné. Vlivy, které jsou jejich příčinou, i proměny samotné jsou často protikladné.



Základní emoce

Od Darwinových dob (1872) jsou rozlišovány základní emoce: hněv, hnus, strach, štěstí a smutek, později přibylo překvapení. Klasická práce Paula Ekmana a V. W. Friesena (1971) dokládala, že základní emoce jsou univerzální a transkulturální. Příslušníci novoguinejského kmene, který neměl ponětí o existenci Američanů, poznávali s vysokou citlivostí základní emoční výrazy v jejich tvářích na fotografiích, naopak platilo to samé. Obě strany nejlépe rozlišovaly výraz štěstí.

Odtud byl jen krok k lokalizačním studiím. Guilloryho studie z r. 2014 shrnula 60 let elektrofyziologického mapování emocí v lidském mozku a popsala oblasti aktivní v průběhu prožívání štěstí (doplňková motorická oblast, přední cingulární závit, dolní čelní závit, amygdala, pól spánkového laloku, dolní spánkový závit) i dalších emocí chápaných jako základní.



Afektivní jádro emocí

Přestože se představitelé oboru neshodují na obecné definici emocí, začínají se shodovat na jejich afektivním jádru. K teorii základních emocí, která pro ně předpokládá existenci jednotlivých, například topograficky vzájemně odlišných mechanismů, totiž přibyla teorie předpokládající dva základní znaky emocí, a to nabuzení a afektivní jádro. Nabuzení a afektivní jádro mají vytvářet emoce v souhře s poznávacími funkcemi vyššího řádu, například s paměťmi (těch je větší počet, proto množné číslo).

Afektivním jádrem emocí je systém slasti. Systém slasti tvoří jednodušší reakce „mám to rád“ (liking) bez ohledu na přítomnost nebo nepřítomnost subjektivního pocitu slasti. Naproti tomu systém „chci to“ (wanting) je objektivní motivační proces podmiňující atraktivitu, jestliže ji podnětům přiřadí mesolimbické systémy, což opět může nebo nemusí doprovázet subjektivní pocit.

Systém slasti je tedy proces tvořený podsystémy „mám to rád“ a „chci to“, které spolu s procesy učení tvoří cyklus slasti. Účast interakce různých konektomů na tomto cyklu lze ukázat na průběhu pohlavního styku.

Míra slasti roste v apetitivní fázi, pocit touhy přechází do nabuzení, dominuje systém „chci to“, následuje konsumatorní fáze, kterou charakterizuje plató a orgasmus, v této fázi dominuje systém „mám to rád“. Poslední fází je nasycení charakterizované refrakcí.

Krátká a dlouhá zraková sexuální stimulace stejně jako přímá erotická stimulace uvádějí do činnosti rostoucí počet konektomických uzlů jak v zevní, tak ve vnitřní korové ploše hemisfér, například oblasti frontoorbitální kůry, ventromediální prefrontální a insulární kůry, lobulus parietalis superior a inferior, přední a střední cingulární kůry, somatosenzorické kůry, ventrolaterální okcipitotemporální kůry, hypothalamu a přední části mozečku. Aktivita mozku v průběhu cyklu slasti připomíná činnost velkého symfonického orchestru nebo choreografického představení. Důsledkem narušení kterékoli fáze je anhedonie.



Jenže

Řada studií uveřejňovaných v posledních letech skupinou, jejímiž vedoucími představiteli jsou Lisa Feldman‑Barrettová, K. A Lindquist, J. A. Russell a další, existenci základních emocí zpochybňuje jak teoreticky, tak pokusně.

Základní emoce, hněv, strach, štěstí a další, jsou podle této školy mylně chápány jako kategorie, které mají mít vzájemně odlišné neuronální podklady, tedy jako stavební kameny, které na biologické úrovni už není možné dál redukovat. Konektom, jehož činnost prožíváme jako hněv, „tvoří“ hněv. Jiné emoce, například strach nebo štěstí, netvoří. Taková síť by tedy měla být určena jen svému úkolu, být tedy dedikovaná. Nedávná studie měla tuto představu podporovat tím, že metodou, které se říká multivariační analýza vzorců, našla pro jednotlivé základní emoce „neuronální otisky prstů“. Počítačový model však prokázal, že se o něco, co by bylo možné nazvat neuronálním „otiskem prstů“, nejedná. Neuronální „otisky prstů“, které mají charakterizovat jednotlivé základní emoce, jsou podle kritiků této teorie jen abstrakcemi. Konektomy dedikované jednotlivým základním emocím nebyly nalezeny.

Esencialismus je tradiční filosofické přesvědčení, podle něhož mají jevy podstatu neboli esenci. Tisíciletá představa říkala, že každý druh života má nějakou podstatu neboli esenci, proto se druhy nemohou měnit.

Charles Darwin nahradil esencialismus populačním myšlením. Nové druhy jsou výsledkem proměn celých populací. Základní emoce podle názoru zmíněné školy „podstatu“ neboli esenci nemají, ale jsou, podobně jako nové druhy života, výsledkem proměn činnosti velkých neuronálních populací. Na tvorbě emocí se totiž podílejí některé oblasti defaultní neboli autoreferenční sítě, odpovídající za sebeuvědomování, sítě významu (salience networks) a mnohé další.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Tinnitus: co neškodí, je akceptovatelné

7. 12. 2021

Tinnitem trpěli Beethoven, Michelangelo, van Gogh, leccos o něm ví také třeba Michal Pavlíček nebo Jáchym Topol. Na to, zda jsou příčiny šelestu v…