Přeskočit na obsah

Anestezioložka: Práce na misích je životní výzva

16-MSF foto1
Foto archiv Š. Vitovské

Letos na jaře se na misi do Afghánistánu vydala i česká anestezioložka MUDr. Štěpánka Vitovská. Před několika týdny se z ní vrátila do ČR. Pracovala na operačním sále a na JIP v Kunduz Trauma Center, kde spolupracovala s místním týmem šesti anesteziologů, anesteziologických sester i techniků a působila také jako jejich supervizor.

  • Jak jste se k této práci dostala a proč jste se pro ni rozhodla?

Chtěla jsem to udělat už dávno. Z rodinných důvodů jsem ale nemohla, a tak jsem se k tomu dostala až teď, v pozdějším věku. Je to pro mě medicínská i lidská výzva. Člověk medicínu pozná i z jiné strany, setká se s jinými typy poranění, s jinými onemocněními. Pracujete s jinými zdroji, které jsou samozřejmě limitované. Je nutné víc zapojit zkušenost, intuici a snažit se i s omezenými možnostmi dosáhnout stejně dobrých výsledků, jako když pracuji tady u nás.

  • Co dalšího taková práce předpokládá?

Je potřeba vystoupit ze své zóny komfortu. A mít dostatek elánu. Pro mě to je svým způsobem i určitý způsob poznání světa…

  • Byla to vaše první mise?

Ne, byla to druhá mise. Tou první byl před rokem Jižní Súdán. Každá mise je trochu jiná. V Afghánistánu jsme z bezpečnostních důvodů nikam nemohli. Viděla jsem jen nádherné hory z letadla. Ale protože každý den pracujete s místními lidmi, mnohé se o té zemi také dozvíte.

  • Do Afghánistánu jste přijela letos na jaře, tedy již po bojích…

Situace je tam oproti té, která byla v loňském roce, určitě klidnější. Ale není tam vůbec bezpečno. Téměř každý má střelnou zbraň a moc dlouho neváhá ji použít. My jsme vůbec nesměli vyjít z areálu nemocnice, která je celá obehnaná zdí, a další (snad neprůstřelnou) zdí je uvnitř ještě odděleno území, kde jsme bydleli my expati (expat – člověk žijící, pracující mimo svou vlast – pozn. red.). Z tohoto našeho území jsem jen přecházela do nemocnice na operační sál, což trvalo zhruba dvě, tři minuty. Jinam nebylo přípustné se vzdálit nebo někam vyjet. Vedoucí projektu pravidelně pořádal bezpečnostní brífinky, kde nás informoval o bezpečnostní situaci v zemi.

  • Chystáte se na něco dalšího?

Já bych ráda, ale nejprve to musím projednat se svým primářem, protože pracuji na plný úvazek ve FN Královské Vinohrady a je potřeba se předem dohodnout, kdy by to bylo možné. Pak bych si zase vzala dva měsíce neplaceného volna. I když pevný plán zatím nemám, ráda bych ještě někam vyjela.

  • Splnily dosavadní mise vaše očekávání? Co důležitého vám přinesly po osobní i profesní stránce?

Určitě mé očekávání splnily. Práce byla zajímavá, setkala jsem se s typy úrazů, které tady neuvidím. Podílela jsem se i na práci na JIP, kde byly zajímavé a poučné medicínské diskuse s dalšími lékaři. Určitě je užitečné vidět, jak pracují místní zdravotníci, a těšilo mne, že jsem s nimi byla schopna dobře spolupracovat. Člověk si více uvědomí, jak velkorysé a dostupné je naše zdravotnictví. Tam je skutečně pouze úplný základ, musíte se s tím naučit pracovat. V neposlední řadě doufám, že jsem tam byla užitečná.

  • Vzpomínáte si na nějaký zajímavý případ?

Než jsem přijela do Kundúzu, došlo k výbuchu v mešitě. Bylo tam několik mrtvých a hodně zraněných, jedním z nich byl třináctiletý chlapec, který byl do našeho traumacentra přivezen s 80 procenty popálenin druhého stupně, což je těžce život ohrožující poranění. Chlapec byl přijat na JIP, kde strávil více než měsíc. Prodělal řadu komplikací. Po měsíci byl přeložen na běžné oddělení a všichni jsme měli obrovskou radost, když se postavil na nohy a byl schopen chodit. Na JIP se o něho staral jeho tatínek, který tam pomáhal i jiným pacientům. Musel se ale vrátit do práce, takže na normálním oddělení s ním pak zůstal jeho mladší bratr, který o něj pečoval a dělal mu společnost. Fungovalo to neuvěřitelně krásně.

Profesně zajímavých bylo například několik poměrně závažných průstřelů břicha s různými komplikacemi. Vybavuji si děti, které v důsledku výbuchů přišly o končetiny, a jak jsme se snažili co nejvíce jich zachránit. Určitě bylo hodně toho, z čeho mohu čerpat i ve své práci tady v Čechách. Vždy, když jdete pracovat na jiné pracoviště, dá vám to něco nového.

  • Pociťovala jste v Afghánistánu, že na vás jako na ženu bylo pohlíženo jinak?

V této profesi to sice trošku zanikne, ale určité zvláštnosti tam určitě jsou. Třeba v místnosti, kde se každý den pořádají ranní mítinky, je taková menší zídka, za kterou stojí všechny přítomné ženy. Pro ženské oddělení tam musejí mít ženu lékařku, fyzioterapeutku atd. Když jsem tam poprvé přišla, byla jsem překvapená – všechny ženy stály za zídkou. Ale nebyla to povinnost, někdy mně přišlo, že ženy si tam stoupají se samozřejmostí, protože taková je jejich pozice ve společnosti a očekává se to od nich. Já jsem chodila do hlavní místnosti, ne za zídku, a nebyl s tím žádný problém. Při spolupráci s místními kolegy – anesteziology, chirurgy – jsem žádnou nerovnocennost nepociťovala…

Domnívám se, že hodně žen, hlavně těch vzdělanějších a ve městech, by také raději žilo moderněji a rovnocenně, ale netroufnou si. Mají strach a přijímají to, co je zvykem, ale myslím si, že to není jejich volba.

Sdílejte článek

Doporučené