Přeskočit na obsah

Zdravotní péče je v Afghánistánu jako marně hledaný diamant

16-MSF foto4
Foto archiv Š. Vitovské

Lékaři bez hranic působí v Afghánistánu již více než 40 let. Na začátku 80. let zdravotnické týmy překračovaly v utajení afghánsko‑pákistánskou hranici a k pacientům se snažily dostat na mulách. Dnes tam působí na šesti projektech, přičemž některé z nich jsou z největších, jaké organizace ve světě má.

Afghánistán dlouhodobě trpí nedostatkem lékařské péče, chybějí zdravotníci, finance, infrastruktura i léky. Pacienti často nemají přístup k základním či preventivním ošetřením, popřípadě svoji návštěvu u lékaře odkládají, protože si ji nemohou dovolit. Desetiletí plná konfliktů uvrhla afghánskou ekonomiku a infrastrukturu do trosek. Země čelí potravinové krizi a humanitární pomoc potřebují miliony lidí.

Když v roce 2021 Američané po dvaceti letech ukončili misi a narychlo zemi opustili, moci se nečekanou rychlostí ujal Tálibán. Zatímco většina organizací ze země začala utíkat, Lékařům bez hranic se podařilo udržet si všech pět tehdejších projektů v zemi. Zůstali se věnovat pacientům šesti provincií, kde kromě válečných zranění pomáhali řešit enormní šíření spalniček a na východě země dopady červnového zemětřesení, kde přišly o život stovky lidí. Lékaři bez hranic do zasažené oblasti vyslali krizové týmy s chirurgy a porodní asistentku, zprovoznili kliniku s šesti lůžky fungující 24 hodin denně a na místo poslali i psychology. Od 24. června do 10. července 2021 ošetřili téměř 860 lidí.

„Ať už je to tuberkulóza, nebo zemětřesení, pokud nás pacienti potřebují a pokud to jen trochu bude v našich silách, vždy tam pro ně budeme,“ říká ředitelka české kanceláře Lékařů bez hranic Sylva Horáková. Jak dodává, organizace působí v Afghánistánu již 40 let jen s jednou přestávkou v letech 2004–2009, kdy pracovníci zemi opustili po zabití pěti kolegů a kdy byla bezpečnostní situace velice špatná. „Za dobu působení jsme zažili spoustu výzev, kromě opuštění mise to bylo například bombardování traumacentra v roce 2015 nebo vystřílení kábulské porodnice v roce 2020. Navzdory bezpečnostním výzvám v zemi nadále zůstáváme, a naopak posilujeme naši přítomnost, protože je potřeba,“ popisuje Sylva Horáková.

Jak dodává, ženy tam pracovat i po změně systému nadále mohou. Platí to i pro místní zdravotnice. Podmínkou je nezbytnost povolení nebo to, že výplata musí chodit na účet manžela. Jejich zájem o práci je ale značný a v místním zdravotnictví je jich potřeba. O ženy tam totiž nemohou pečovat muži, takže je poptávka po zdravotních sestrách, fyzioterapeutkách, psychoterapeutkách atd.

Práce Lékařů bez hranic v roce 2021

V roce 2021 pracovali Lékaři bez hranic ve více než 70 zemích světa. Byl to rok, během něhož i oni řešili, byť nejvíce po edukační stránce, pandemii covidu, i rok, kdy v Etiopii přišli o tři kolegy a v reakci na to v této části země organizace své aktivity pozastavila. V roce 2021 zároveň uplynulo 50 let od založení organizace, a byl tak rokem bilancování a plánování do budoucna.

Česká pobočka Lékařů bez hranic se věnuje náboru pracovníků na charitativní mise, získávání finančních prostředků od dárců a externí komunikaci, tedy přinášení svědectví z misí. V roce 2021 získala přes 144 milionů korun od více než 73 000 českých soukromých dárců. Čeští dárci pomohli v roce 2021 financovat projekty ve 13 zemích. Na celkem 35 humanitárních misí vyjelo loni z ČR a Slovenska 27 lidí. Profesně tvořili zdravotníci 51 procent, jednalo se zejména o všeobecné lékaře, anesteziology, chirurgy, farmaceuty, porodní asistentky nebo zdravotní sestry. Nejčastěji pomáhali v Asii (43 %) a Africe (40 %), kromě zmíněného Afghánistánu to byl např. Jižní Súdán, Konžská demokratická republika, Honduras nebo Ukrajina.

16-MSF IMG_1515

Spalničky představují i dnes smrtelné riziko

Spalničky patří k onemocněním, která se v této zemi řeší dlouhodobě, vyskytují se zde epidemicky, ale v prvních měsících roku 2022 byl pozorován jejich enormně prudký nárůst a panují obavy z možnosti vzniku epidemie. Byť nyní čísla mírně poklesla, představuje tato nemoc i nadále velmi vážný problém. Zranitelné jsou především podvyživené děti, protože mají oslabenou imunitu, a častěji se musejí vypořádat s vážnými komplikacemi, jako je zápal plic.

Příčiny tohoto stavu jsou podle Sylvy Horákové komplexní – afghánské zdravotnictví je velmi slabé, což souvisí i s velmi nízkou proočkovaností, situaci určitě nepomohl ani covid. „Podle statistik WHO je průměrná míra proočkovanosti v Afghánistánu 66 procent, přičemž čísla se v různých provinciích liší. K tomu, aby se dlouhodobě řešila problematika spalniček, potřebujeme proočkovanost 95 procent dvěma dávkami,“ říká Sylva Horáková.

O nakažené se pracovníci organizace starají v několika provinciích. Podle koordinátorky projektu v Herátu Sarah Vuylstekové umírají dvě děti denně na komplikace spojené se spalničkami. „Děsím se pomyšlení, co se odehrává v jiných částech země, kde nemají k dispozici pokročilou péči,“ dodává. Poblíž hlavní traumatologické nemocnice v Kundúzu organizace například od února 2022 podporuje projekt pro děti nakažené spalničkami. „Jedná se o celé jedno oddělení a tři přidružené stany, protože jedno oddělení nestačilo,“ popisuje Katarína Madejová, sálová zdravotní sestra ze Slovenska, která na místě aktuálně působí. Jen v květnu přijali 233 pacientů.

Na svoji první misi do Afghánistánu ve městě Laškargáh přicestovala v roce 2021, kdy se tamní bezpečnostní situace značně zhoršila. Nevyhnula se ani nucenému dvoutýdennímu pobytu v bunkru, který však s kolegy opustili, aby mohli pomáhat zraněným v nemocnici. „V loňském roce jsme se soustředili na popáleniny a válečná zranění. Každý den jsme na operačních sálech provedli 40 výkonů. Ještě před vyvrcholením těch největších bojů přicházelo do nemocnice denně 650–700 pacientů. Poté, co boje propukly, se jejich počet dramaticky snížil. Lidé se báli přijít do nemocnice. Nemohli. Bylo to moc nebezpečné. Kolegové, kteří měli možnost jít mezi službami domů, říkali, že v ulicích leží mrtvá těla. Když boje ztichly, počet pacientů se zvýšil během 24 hodin na 900, což pomalu nebylo ani v lidských silách zvládnout. V jednu dobu jsme měli dvě až tři děti na jedné posteli…,“ popisuje Katarína Madejová s tím, že pacienti kromě válečných zranění trpěli také popáleninami a podvýživou. Zahraničních pracovníků tehdy v nemocnici pracovalo sedm, pět z nich byly ženy, a jak popisuje, ticho, které nastalo po ukončení bojů, bylo snad ještě hrozivější než střelba. „Nikdo z nás nevěděl, co bude dál,“ popisuje. Když v loňském roce Afghánistán opouštěla, přísahala, že do této země už nikdy nevkročí. Dnes je tam znovu, tentokrát v novém traumacentru ve městě Kundúz. „Nyní se věnujeme především nehodám, máme hodně autonehod a pádů. Pozůstatky konfliktu jsou ale stále citelné. Například ve chvíli, kdy vám přivezou děti, u kterých vybuchla mina, když si hrály na louce,“ srovnává své mise Katarína Madejová. I když nové zařízení není tak velké jako to, kde pracovala na předchozí misi, na triáž zde denně mají 80–90 lidí, protože dostupnost zdravotní péče je v zemi velmi složitá. Situaci komplikuje i to, že za vše se platí a lidé nyní nemají práci a peníze, takže jít k lékaři si většina obyvatel nemůže dovolit.

„Ještě více než pandemii jsme se věnovali jiným zdravotním a humanitárním problémům. Stále platilo a platí, že s covidem‑19 nezmizely ostatní krize, epidemie, nemoci či ozbrojené konflikty. Pomáhali jsme nejen v Afghánistánu, a to i poté, co moc převzal Tálibán. Humanitární práce je těžká, zahrnuje mnoho dilemat i rizik a je plná příběhů lidského utrpení. Má však i druhou stranu, která je plná uzdravených a zachráněných pacientů a pacientek, jejich úsměvů a naděje na lepší život,“ uzavírá Sylva Horáková.       

Sdílejte článek

Doporučené

Opomenutá předcovidová varování

20. 9. 2022

Pandemie covidu‑19 se stala svým rozsahem a dopadem zatím největší globální zdravotní krizí 21. století, která svět výrazně zaskočila. Nemuselo k…