Primář Gabrhelík ze Zlína: Všichni makáme na sto deset procent

. Koordinaci napjatých kapacit ve Zlínském kraji má na starosti primář ARIM Baťovy nemocnice doc. MUDr. Tomáš Gabrhelík, Ph.D., člen výboru České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. „Mám obavy, aby tuto mimořádnou situaci všichni, kdo pečují o pacienty, přežili ve fyzickém a psychickém zdraví,“ říká.

•  Kolik pacientů jste převáželi ze Zlínského kraje do jiných regionů, kromě toho velmi sledovaného převozu pěti pacientů do Fakultní nemocnice v Motole?

Bylo jich více. Do pražského Motola jelo pět pacientů intenzivní péče z různých nemocnic Zlínského kraje. Několik dalších pacientů na intenzivní péči jsme posílali z Valašského Meziříčí do Fakultní nemocnice Ostrava. Do Fakultní nemocnice Olomouc jsme vezli pět pacientů na lůžka s HFNO. Další pacienti se přesouvali na standardní lůžka do Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích, do Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, do Ostravy a také opět do Olomouce. Mnohem více převozů pacientů je pochopitelně v rámci kraje. Krajská nemocnice T. Bati ve Zlíně bere denně pacienty z menších nemocnic. Už je nemáme kam dávat, proto se někdy obracíme na kolegy z jiných krajů. Spolupráce s ostatními krajskými koordinátory funguje fantasticky.

•  Nakolik se na tom podílí centrální Národní dispečink lůžkové péče?

Kdybychom si nevěděli rady a nemohli se s krajskými koordinátory domluvit, můžeme se na něj obrátit. Řídí spoustu jiných potřebných věcí, mimo jiné distribuci materiálu nebo koordinaci mediků. Na zajištění lůžkových kapacit jsme zatím využívali kontakty na koordinátory v okolních krajích, které jsou přátelské a profesionální, a vždy se spolu domluvíme.

•  Jak vznikla myšlenka přesunu pacientů ze Zlínského kraje do Prahy?

Nežádali jsme o to, kolegové z Motola se nám sami nabídli jako regionu, který je v posledních týdnech nejvíce zasažen.

•  Pomáhá vám informační systém pro monitorování kapacit Dispečink intenzivní péče?

S tím pracujeme dennodenně několikrát.

•  Jsou v něm správná data?

V průběhu posledních měsíců a týdnů se zpřesňovala, v současnosti jsou dostatečně spolehlivá. Celý ten systém se postupně vyvíjí a když někdo přijde s návrhem na zlepšení, diskutuje se o tom. Jinak to ani nejde než zlepšovat takové nástroje za pochodu. Na takovou situaci, jaká nastala, jsme nachystaní být nemohli, i když máme krizové plány na leccos.

•  V současnosti tedy Dispečink intenzivní péče podle vás funguje uspokojivě?

Všude jsou drobné chyby, ale všichni, s kým komunikujeme z centrálního týmu, ať profesor Černý, profesor Dušek nebo vojáci a další, dělají nadstandardní práci.

•  Jakou zkušenost přináší spolupráce v rámci kraje mezi nemocnicemi krajského holdingu?

Myslím, že to nemocnice stmelilo a propojilo. Spolupracujeme těsněji než dřív. Nejen v intenzivní péči. Všichni se naladili na stejnou vlnu, nesetkávám se s žádnou nekolegialitou.

•  Musel jste někdy jako krajský koordinátor vysloveně nařídit nějakému poskytovateli přijetí pacienta?

Ne, vždy to bylo řešeno dohodou.

•  Občas se objevuje myšlenka rozdělit v republice nemocnice na ty, které pečují o pacienty s koronavirem, a ostatní pro neinfekční pacienty. Ve Zlínském kraji jste, dokud to šlo, směřovali pacienty s COVID-19 výhradně do Uherskohradišťské nemocnice. Jaké to mělo výhody a jaké limity?

Můj postoj k tomu je ambivalentní, protože to má velká pozitiva a zároveň velká negativa. Bylo to politicko-manažerské rozhodnutí, ne odborné, určit jako covidovou nemocnici pouze Uherské Hradiště. U nás v Baťově nemocnici ve Zlíně jsme měli pouze pacienty s COVID-19 a zároveň s potřebou centralizované péče, například s iktem, srdečním selháním, polytraumatem a podobně. Jinak dlouho o všechny koronavirové pacienty pečovali v Hradišti.

Velkou výhodou tohoto řešení bylo, že se na jaře, když čísla nebyla tak vysoká, péče centralizovala. V Hradišti tak získali zkušenost s covidovými pacienty. Neošetřovali jich jednotky, ale desítky. Pro pacienty to bylo lepší. Další výhodou bylo, že se o něco déle podařilo zachovat provoz v ostatních nemocnicích, které postupně přebíraly z Hradiště běžnou péči o necovidové pacienty. Díky tomu mohli být operováni a ošetřováni. Velkým negativem jednoznačně je silně přetížený personál v Uherském Hradišti. Je to pro ně už velmi dlouhé a jejich zátěž je enormní. Snažili jsme se jim pomáhat, ale i na nás byla větší zátěž než obvykle. Ovšem v necovidové péči, která přeci jen není tak náročná. V určité chvíli už tento systém nešlo udržet a bylo rozhodnuto, že kapacitu pro pacienty s koronavirem vyčlení i ostatní nemocnice.

•  Jak řeší Zlínský kraj překlady pacientů z akutních na sociální nebo zdravotně-sociální lůžka? Máte v tom ještě nějaké rezervy?

Rezervy tu už moc nejsou. Když někde místo je, na překladu se domluvíme. Když není, bohužel musí zůstat pacient na svém místě.

•  Některé pražské nemocnice mají prý i 40 procent takzvaných sociálních hospitalizací, které není kam přeložit…

Neumím porovnat, jak to mají jinde. My jsme tomu věnovali velkou pozornost a vyzvali jsme ke spolupráci všechny státní i soukromé doléčovací ústavy, léčebny následné péče, sociální sféru. Věnovala se tomu obrovská pozornost jak z medicínského pohledu, tak i ze strany sociální oblasti. Podařilo se přizvat ke spolupráci všechny možné subjekty, které v kraji jsou. Ty propustily svoje pacienty, u kterých to bylo možné, do domácího ošetřování, a odsály pacienty z nemocnic. Bez toho by to vůbec nebylo možné zvládat.

•  Čím to je, že byl zrovna Zlínský kraj v posledních týdnech na tom s kapacitami nejhůř?

I když počty nakažených rostly i jinde, byli jsme po řadu týdnů v počtu zjištěných nákaz na 100 000 obyvatel nejzasaženější region. Navíc je v našem kraji významně menší počet akutních nemocničních lůžek na počet obyvatel než v Jihomoravském, Olomouckém nebo Moravskoslezském kraji. Máme v kraji jen pět nemocnic. Tím vznikl přetlak. Ne tím, že bychom nechtěli nebo neuměli pracovat.

•  S takovým předsudkem jste se opravdu setkal, že je na tom Zlínský kraj hůř kvůli něčí špatné práci?

Jistě. Jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jde péči koordinovat lépe. Je to jejich právo, ale já se snažím taková očekávání spíše mírnit. Nevychází to z reálných informací. Ve skutečnosti každý dělá, co umí a co může. Musím naopak smeknout před všemi, s kým pracuji. Jak moji kolegové v nemocnicích, sanitáři, sestry a lékaři, tak i koordinátoři, sociální sféra, úředníci na kraji, všichni se snaží makat na 110 procent.

•  Jaké máte predikce do příštích týdnů? Bude ještě ve vašem kraji hospitalizací přibývat, nebo očekáváte už útlum?

Pokud se bude držet reprodukční číslo na 0,9, jako je teď (k 11. 11., pozn. red.), nebo se ještě sníží, pak budou také klesat počty nově pozitivně testovaných. Problém je, že teprve s týdenním zpožděním možná klesnou počty hospitalizovaných na standardních lůžkách. Se zhruba dvoutýdenním zpožděním můžou reagovat čísla pacientů, kteří následně potřebují intenzivní péči. V tuto chvíli pozorujeme na počtech přijímaných pacientů určité plató, možná mírný pokles. V intenzivní péči to ale pořád běží nahoru. Zásadní je, že pacienti s COVID-19 na intenzivní péči zůstávají dlouho. Nezlepší se v řádu jednoho nebo dvou týdnů, ale i třítýdenní pobyt na intenzivní péči považujeme za poměrně krátký. To nám vytváří problém. Pacienti na jedné straně stále přibývají, ale mnohem pomaleji z intenzivní péče odcházejí.

•  Co tedy říkáte kolegům, když se zeptají, jak dlouho to ještě potrvá?

Snažím se je průběžně informovat velmi otevřeně a mají stejné informace jako já. Všichni přepnuli do jiného módu. Jsou neuvěřitelně aktivní, pomáhají si navzájem a velmi pomáhají mně. Mají můj obdiv.

•  Co byste teď potřebovali?

Všichni bychom potřebovali půl roku dovolené. Největší obavy mám v tuto chvíli o to, aby tuto mimořádnou situaci všichni, kdo pečují o pacienty, přežili ve fyzickém a psychickém zdraví.

•  Pomůže, když budou moci sestry poslat děti zpátky do škol?

To by pomohlo hodně.

•  Přemýšleli jste o tom, že byste požádali o aktivní pomoc zahraničních vojenských lékařů, které sem vysílají někteří spojenci?

Vnímám to spíše jako politické gesto. Jsou to jednotky lidí a předpokládám, že budou spíše v polních nemocnicích. Nepovažuji to za koncepční řešení.

•  Pozorujete hmatatelně potíže s odkládáním necovidové péče, které v některých nemocnicích trvá už šest týdnů?

Zatím ne, ale určitě nás to dožene.

Zdroj: MT