Soukromá srílanská mise Dana Bárty

Podle plánu jsme se setkali s Kačkou 31. prosince na Srí Lance, v Kandy, kam jsem za ní přijel z indické Kéraly. Nic se nám naštěstí nestalo. Měli jsme téměř tři týdny pobytu před sebou a rozhodli se nějak pomoci. Sháněli jsme všemožně informace, ale nebylo to tak snadné. Z českých zpráv jsme se dozvídali jen to, že oblast kontrolují policie a armáda, že přísun humanitární pomoci komplikují vytrvalé deště, že v zemi je chaos, že se objevily první případy cholery, která se může bleskově šířit, že všechna zvířata utekla včas do hor a zachránila se, že se nám příroda mstí, že bůhví kdo tsunami narafičila že si někteří prožili pravé peklo… A ještě počty obětí, stavy humanitárních kont a tak. Místní jen opakovali, že nikam nemůžeme jet, protože nebudeme mít kde být, že je všechno na padrť, „no hotel, no beach“. Až hoteliér v Elle, který uměl anglicky a byl trochu v obraze, nám doporučil, abychom, chceme-li pomoci, odjeli na východní pobřeží, do Potuvillu, protože tam ještě žádná pomoc není, všichni jsou prý na jihu. A že až tam můžeme jet normálně autobusem.
Náš kamarád Miloš B. dostal v Čechách sám od sebe dobrý nápad, vyžádal si textovkou číslo mého účtu s tím, že na něj pošle tisíc dolarů, za které máme něco koupit nebo je rozdat, když už tam jsme. Toho se chytili Filip J. a Martin K. a také poslali peníze, každý dvě stě padesát dolarů. Právník Miloše B. nechtěl zůstat pozadu, takže poslal rovněž tisícovku a já s Kačkou jsme kapitál této narychlo upečené humanitární buňky doplnili do tří tisíc dolarů, za které jsme převzali odpovědnost.
…

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 2/2005, strana 28

Zdroj: