Přeskočit na obsah

Světová uznání odeznějí, poctivá práce zůstává

Fakultní nemocnice v Hradci Králové má pověst nejen jako špičkové zdravotnické pracoviště, kde se provádí skvělá medicína a kde se vyškolilo mnoho vynikajících odborníků. Navíc je velmi hezká a – to je ještě důležitější – má po třicet let status ekonomicky stabilní nemocnice. O tom, co znamená vést takovou nemocnici, hovořila MT s jejím ředitelem a bývalým děkanem hradecké Lékařské fakulty UK prof. MUDr. Vladimírem Paličkou, CSc., Dr.h.c. Rozhovor probíhal ve dvou etapách. První se uskutečnila na přelomu let 2019 a 2020, a než došlo k finalizaci textu, zaskočil nás COVID‑19. Proto MT položila profesoru Paličkovi doplňující otázky.

 

  • Byla Fakultní nemocnice v Hradci Králové na epidemii připravena?

Samozřejmě jsme měli pečlivě a správně připravený epidemický‑pandemický plán, ale je nutné objektivně přiznat, že na celosvětovou pandemii a takovou situaci, jakou jsme viděli například v Itálii či Španělsku, asi nebyl zcela připraven nikdo. Ale reagovali jsme opravdu velmi rychle, včetně nezbytných stavebních úprav. Měli jsme v podstatě hned připravené celé jedno podlaží budovy Plicní kliniky tak, aby splňovalo podmínky i nejpřísnějších izolačních režimů. Tak jako ostatní jsme v počátku bojovali s nedostatkem osobních ochranných prostředků, ale i to se podařilo vyřešit – ze zpětného pohledu poměrně rychle. Nikdy v historii jsme nemuseli sáhnout tak dramaticky do rozdělení speciálních odborných týmů do skupin (abychom je nevyřadili do karantény jako celek, kdyby přišly do kontaktu s pozitivním pacientem). Bylo to složité, ale s porozuměním všech zaměstnanců jsme to zvládli.

 

  • Co bylo pro vás osobně nejtěžším úkolem jako pro ředitele velmi prestižní fakultní nemocnice?

Nejtěžší? Nést tu odpovědnost za rozhodnutí. Přece jen jsme museli omezit péči o pacienty, a to je vždy těžké rozhodnutí, které mne trápí. Obdobně rozhodnutí o tom, že některé zaměstnance musíme vystavit zvýšenému riziku – a tehdy médii silně démonizovanému riziku nákazy, je těžké. Ale naši lidé mi to usnadňovali a mnohdy šli do rizika dobrovolně s vědomím, že to je náplň práce ve zdravotnictví a že s tím vědomím také do zdravotnictví šli. A nemluvím jen o lékařích, ale i o sestrách a dalších kategoriích pracovníků a více než stovce studentských dobrovolníků.

 

  • COVID‑19 nám z krátkodobého hlediska (měsíce až dva roky – z ekonomického hlediska) mnohé vzal, ale na druhou stranu byla tato doba pro nás příležitostí k poznání a nastartování změn. Co vám tato krize sebrala a co dala z profesního hlediska ředitele a lékaře?

Každá krizová situace může a má přinášet poučení. Jistě se to týkalo i této. Extrémní zátěž vám do značné míry odhalí i takové rysy některých spolupracovníků, které jindy zůstávají skryty. Bylo to pro mne velkým poučením. S potěšením konstatuji, že těch, kteří situaci nezvládali, bylo minimum – i když u některých to překvapilo. Naopak, u mnohých jsem byl příjemně překvapen, jak skvěle reagují – ještě lépe, než jsem čekal. Jistě nás to posunulo i v tom, co už dlouho vnímám jako potřebné – rozvoj telemedicíny i rozvoj myšlení v této oblasti. A každé překonané nebezpečí zvyšuje sebevědomí – i to je dobré.

 

  • Jak se vám podařilo udržet Fakultní nemocnici v Hradci Králové jako ekonomicky nejzdravější?

Ano, podařilo se nám, že jsme finančně nejzdravější nemocnice z fakultních nemocnic za rok 2019. Nejde však jen o poslední rok, ale po celých třicet let nespadla naše fakultní nemocnice do negativní finanční bilance. Je to výsledkem dlouhodobého úsilí a kultivace. Máme jednak výborný ekonomický odbor a po celých třicet let intenzivně pracujeme s vedoucími jednotlivých klinik a pracovišť. Každý rok s nimi probíráme nejen odbornou a medicínskou, ale i ekonomickou stránku jejich pracoviště. Diskusi věnujeme dostatek času, abychom s odpovědnými pracovníky probrali jejich návrhy a požadavky a přiblížili je reálným možnostem a potřebám nemocnice a jejích pacientů.

 

  • Proč někde lze vést nemocnici v ekonomické stabilitě a jinde nikoli?

Je to velmi složité. Jak jsem již zmínil, jde o dlouhodobou kultivaci vztahů. Někdy musíme přistoupit na řešení, které není zcela optimální, chtěli bychom více. Je nutné posuzovat naléhavost požadavků z hlediska provozu a léčebné péče. Některá přání je nutné někdy odložit.

 

  • Pozici ředitele fakultní nemocnice zastáváte téměř čtyři roky. Jaká byla vaše cesta od lékaře v okresní nemocnici nejen k světově uznávanému odborníkovi, ale i do křesla ředitele Fakultní nemocnice v Hradci Králové?

Vystudoval jsem medicínu v Olomouci, kde je velmi dobrá lékařská fakulta i fakultní nemocnice. Po promoci jsem odešel do malé nemocnice v Bruntále, kde jsem strávil 14 let. Malá nemocnice má své nevýhody, protože má jen základní oddělení a provádí omezené spektrum výkonů, ale pro lékaře představuje velmi dobrou školu, protože se musejí naučit dělat vše, co regionální klinická praxe přinese. V malé nemocnici se lékař dostane k praxi v rozsahu, k níž by se ve velké nemocnici mnohdy nedostal nebo dostal až za dlouhý čas. I v malé nemocnici lze dělat dobrou medicínu. Po čtrnácti letech jsem ale dostal nabídku pozice vedoucího lékaře biochemické laboratoře a současně krajského odborníka v Hradci Králové, tedy v městě, kde jsem dosud velmi spokojen. Další postup přišel po listopadu 1989. V roce 1990 jsem byl jmenován docentem, pak jsem habilitoval z interního lékařství a získal profesuru z téhož oboru. Rád přednáším a učím, takže jsem se postupem času stal proděkanem a následně děkanem Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, což je velmi prestižní pozice, které si doposud velmi vážím. Před čtyřmi lety odešel bývalý ředitel Fakultní nemocnice v Hradci Králové. V té situaci ministerstvo zdravotnictví bylo nakloněno rozhodnutí, aby nemocnice doporučila někoho ze svých řad. Původně jsem nebyl nadšen tím, že bych se měl o tuto funkci ucházet, ale kolegové mě přesvědčili, že by bylo dobré, kdyby zůstala kontinuita vedení z pracovníků hradecké nemocnice. Přihlásil jsem se tedy do výběrového řízení, ve kterém jsem mezi ostatními kandidáty a uchazeči uspěl. Když však porovnávám funkci děkana a ředitele, jde o úplně jiný druh práce. Školství je noblesní akademická půda, zatímco funkce ředitele obnáší denní tvrdý boj s tisíci problémů. Jde o mnohem větší odpovědnost, ale v určitém smyslu i o větší prestiž. Velmi si vážím toho, že tuto funkci mohu zastávat.

 

  • Jak se vyvíjela vaše profesní kariéra?

Začínal jsem jako internista, ale pak se začaly v nemocnicích budovat biochemické laboratoře. Na výzvu ředitele bruntálské nemocnice jsem se chopil šance vybudovat moderní laboratoř, protože mě vždycky zajímala práce na rozhraní kliniky a výzkumu. Laboratoře mají k vědě a výzkumu blízko. Svého rozhodnutí nelituji. V klinické biochemii je nutné znát z určitého pohledu celou medicínu, aby bylo možné interpretovat výsledky u konkrétního pacienta.

 

  • To znamená, že i laboratorní pracovník by měl vědět, jakého pacienta vlastě vyšetřuje?

Nepochybně. Vždy jsem trval na tom, aby za mého působení jako přednosty Ústavu klinické biochemie a diagnostiky v Hradci Králové všichni, kdo se připravovali k atestaci, na můj „přátelský pokyn“ nejprve získali specializaci v oboru interního lékařství.

 

  • To jistě přispívá ke zpřesnění diagnózy u konkrétního pacienta.

Jistě je rozdíl, když klinik dostane jako výsledek laboratorního vyšetření tabulku, kde jsou jednotlivé výsledné hodnoty doprovázeny hvězdičkami značícími abnormality. Vzácně klinici připustí, že i „normální“ laboratorní hodnota může být vzhledem ke stavu nemocného špatná. Lidský organismus může dobře reagovat na těžkou zátěž a přizpůsobí se. Posune například disociační křivku kyslíku, začne místo glukózy metabolizovat tuky, přejde na anaerobní metabolismus se zvýšenou produkcí laktátů apod. Mnohdy je velmi chybnou tendencí dostat nemocného „do normy“, čímž se zabrání jeho kompenzačním mechanismům. Sám jsem viděl případy, kdy se po dosažení normálních hodnot „za každou cenu“ stav pacienta dramaticky zhoršil. Maratonští běžci hyperventilují pro dostatečnou saturaci tkání kyslíkem. To je provázeno změnami disociační křivky kyslíku, aby se kyslík skutečně dostal do svalstva. Současně dojde k přeměně na anaerobní metabolismus, tvoří se laktát a snižuje se pH krve. Organismus mobilizuje všechny energetické zásoby, aby maraton doběhl. Kdyby se na 35. kilometru násilně normalizovaly všechny biochemické hodnoty, tak závodník nedoběhne. To lze přirovnat i k nemocným, kteří běží svůj závod o život. I u nich normalizace biochemických hodnost nemusí vždy vést k léčebnému úspěchu. Myslím, že medicína se od tohoto přístupu hodně posunula, takže se tato pochybení nyní nestávají. Jen bych chtěl zdůraznit, že normální biochemické hodnoty nejsou za všech okolností a u všech diagnóz pro pacienty výhodné.

 

  • Svého času jste ve fakultní nemocnici vedl osteocentrum.

To souvisí s mou specializací v biochemii i v interním lékařství. V devadesátých letech minulého století začal vznikat v ČR obor klinická osteologie, který jsme s pražskými kolegy, jako byl profesor Jaroslav Blahoš, profesor Stanislav Havelka a další, začali budovat. V té době bylo pro fakultní nemocnici také poněkud snadnější získat finanční prostředky, což se mi podařilo, a díky nim jsme postavili budovu, kde sídlí v současnosti jak Ústav klinické biochemie a diagnostiky, tak Osteocentrum se svými ambulancemi. Tato pracoviště fungují velmi dobře i v současnosti. V Osteocentru pracuje několik lékařů a stále je postupně dovybavujeme. Vítám možnost, že ač v převážné části pracovní doby vykonávám manažerskou práci, mohu jeden den v týdnu strávit na ambulanci jako lékař. Je pro mne velmi užitečné neztrácet kontakt s medicínou v klinické praxi a nezůstávat jen u pohledu na nemocnici z ředitelského křesla.

 

  • Jak to všechno časově stihnete?

Je to obtížné. Nelze mluvit o běžné pracovní době – má‑li být práce provedena dobře a poctivě, vyžaduje podle mého názoru velkou časovou investici, a to včetně večerů a víkendů.

 

  • Jaký je v současnosti stav sledování pacientů, kteří prodělají typickou osteoporotickou frakturu?

Intenzivně na této problematice pracujeme a snažíme se dát věci do pohybu. Osteoporóza, „tichý zloděj kostí“, je dlouhodobý proces, který po léta až desetiletí probíhá mnohdy zcela bez příznaků. Fraktura je často prvním klinickým projevem chronicky probíhající a rozvíjející se osteoporózy. Již první osteoporotická zlomenina ale zvyšuje dvoj‑ až pětinásobně riziko další fraktury. Zatím u nás není úplně ideální péče o pacienty s osteoporózou, kterých v Česku žije podle odhadu asi 750 000. Najít cíleným screeningem tři čtvrtě milionů lidí a zajistit jim potřebnou péči je velmi náročné. V současnosti se snažíme rozběhnout projekt z grantu Evropské unie, který jsme získali prostřednictvím ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a sociálních věcí. Cílem projektu „Sekundární prevence zlomenin“ je vyhledat ty nejrizikovější pacienty, což jsou právě ti, kteří již osteoporotickou frakturu prodělali, a poskytnout jim okamžitou léčbu, aby k další fraktuře již nedošlo. Ve světě tento projekt běží pod názvem Fracture Liaisons Service. Častou frakturou časně postmenopauzálních žen je zlomenina předloktí, kterou traumatolog ošetří, ale mnohdy již nenásleduje další péče. Nikdo nezjišťuje, zda nešlo o první osteoporotickou zlomeninu. Pak může následovat fraktura obratle nebo hůře krčku stehenní kosti, která může mít ve vyšším věku velmi negativní důsledky, včetně úmrtí. Projekt sekundární prevence rozbíháme v letošním roce.

 

  • Nelitujete toho, že jste opustil práci lékaře na plný úvazek a věnujete se manažerské profesi?

Na to není jednoduchá odpověď. Jsou chvíle, kdy se zdá, že starosti přerůstají přes hlavu, a říkám si, že bych mohl zvolnit a více si užívat rodiny. Ale pokud mi bude sloužit zdraví, tak ještě v této funkci nějaký čas setrvám. Vždycky jsem byl typem manažerského pracovníka, i když specializované manažerské vzdělání nemám. Myslím si, že dovedu pracovat s lidmi, dávat prostor jejich názorům a nerozhoduji „od stolu“ bez ohledu na spolupracovníky. A medicínu jsem tak úplně neopustil. Kontakt s pacienty je pro mne zrcadlem denní reality, zda u nás vše funguje tak, jak má. Pacienti mi řeknou, zda dostanou své léky, zda sanitář převeze imobilního nemocného do auta či sanitky a udělá to ochotně a s úsměvem.

 

  • Která profese je těžší: zastávat funkci děkana, nebo ředitele?

Ředitelování je mnohem těžší. Byla to ohromná čest být děkanem. Jde o úplně jiný druh práce. Děkan se stará o výuku, výzkumné projekty, zatímco ředitel řeší všechno možné, co se provozu týče. K jeho starostem patří běžné fungování všech složek nemocnice až po instalaci náročných přístrojů – třeba třetího lineárního urychlovače pro léčbu onkologicky nemocných. K povinnostem ředitele patří i zajištění dostupnosti léčby, a to i velmi nákladné léčby, pro pacienty, kteří ji potřebují. Fakultní nemocnice v Hradci Králové není největší českou nemocnicí, ale má kolem 1 400 lůžek a přes 5 000 zaměstnanců. Hospodaříme s rozpočtem téměř osmi miliard. Ta odpovědnost je veliká.

 

  • Funkci ředitele vykonáváte téměř čtyři roky. Co vás za tu dobu nejvíce potěšilo nebo zklamalo, z čeho máte největší radost a naopak co vám působí starosti?

Nebudu vypočítávat, co jsme všechno postavili, zařídili, vybudovali. Nejvíce si vážím toho, že mi důvěřuje většina zaměstnanců. Obnovil jsem pro zaměstnance možnost, aby se mne anonymně na cokoli zeptali. Lidé se mi svěřují se vším možným, někdo se podepíše, jiný zůstane v anonymitě. Odpovídám na každý dotaz veřejně se zachováním anonymity tazatele. Těší mě, že jsme velmi dobrou nemocnicí, kde se dělá medicína na vysoké úrovni, a navíc máme velmi hezkou nemocnici. Prostředí je podle mne nedílnou součástí léčebného režimu. Personál musí být k pacientům vlídný, přátelský, vstřícný a empatický. V dopisech pacienti právě přístup personálu oceňují mnohdy více než terapeutické postupy a nákladnost jejich léčby, což se mnohdy ani nedozvědí. Spokojenost zaměstnanců se tak přenáší do spokojenosti pacientů. Tak například v době, kdy jsme postavili a zařídili Ústav klinické biochemie a diagnostiky, šlo o nejlepší pracoviště svého druhu v republice. Všichni lidé tu pracovali s ohromným nadšením, protože tu byli ve slušném, pěkném prostředí, měli k dispozici nejmodernější vybavení. Zdravotnický pracovník tráví v zaměstnání většinu svého života a ten čas by měl v rámci možností strávit v příjemném prostředí. Prostředí působí i na psychiku pacientů, a to hraje v jejich léčbě velkou roli. Můžeme se pochlubit, že máme nejnovější budovu Psychiatrické kliniky, byť už stojí asi deset let. Má atrium s jezírkem, místnost s proskleným stropem, kde je možné uspořádat i kulturní program pro pacienty. To všechno patří k dobré péči o nemocné. Obdobně se snažíme budovat a koncipovat všechny provozy FN. I slavnostního zahájení provozu zmíněného lineárního urychlovače se zúčastnily zástupkyně organizace Mamma HELP, které ocenily pacientsky vlídné prostředí, kde ozařování probíhá.

 

  • Jak se vám daří inovovat přístrojové vybavení tak, že je na špičkové úrovni, a přesto zůstat profitabilním zařízením?

To je důsledek dlouhodobé práce. Je nutné hospodařit a investice plánovat podle toho, co je v danou chvíli nutné, potřebné, ale také možné. Je pravda, že pozice fakultní mimopražské nemocnice otevírala v minulých letech poněkud snazší cestu k evropským dotacím. Ne všem se vždy podařilo optimálním způsobem tyto dotační programy využít. Výhodou získávání těchto grantů byla naše ekonomická stabilita.

 

  • Jaké investice plánujete pro nejbližší dobu?

Potřebujeme obnovit a opravit některé budovy. Z vládních investičních zdrojů máme přislíbeny prostředky na vybudování pavilonu chirurgických oborů. Zatím jsou dílčí chirurgické obory, jako jsou neurochirurgie, ortopedie, stomatochirurgie či ORL a další, rozptýleny po jednotlivých pavilonech. Chceme postavit pavilon, který bude navazovat na stávající chirurgické zázemí i na urgentní příjem. Již nyní například také stavíme nové transfuzní oddělení, urgentně potřebujeme novou budovu Kliniky infekčních nemocí – potřeby jsou neustálé.

 

  • Co vám dělá nejvíce starostí?

Nedaří se nám doplnit stavy sester a lékařů. Máme nedostatek parkovacích míst v areálu. Město staví parkovací plochu před vjezdem do nemocnice, což bude částečná pomoc.

 

  • Jak u vás ve fakultní nemocnici funguje postgraduální vzdělávání lékařů?

U nás máme naštěstí velmi dobré vztahy mezi nemocnicí a fakultou a máme i velmi dobrou spolupráci v předatestační přípravě. Je zapotřebí vytvořit co nejlepší podmínky, aby lékaři po promoci mohli co nejdříve dosáhnout kvalitního vzdělání. Máme velmi detailně vypracované možnosti, které můžeme nabídnout k nám nastupujícím lékařům. Umožňujeme jim atestační přípravu v co nejkratší době. Všichni mladí lékaři dostávají plný úvazek, aby se jim neprodlužovala doba přípravy. Těm nejmladším lékařům, kteří ještě nemají kompetence sloužit pohotovostní služby, dáváme dotace ve výši několika tisíc měsíčně. Odměňujeme i úspěšné složení zkoušky po kmeni a atestace. Tím chceme ocenit snahu mladých se rychle vzdělat.

 

  • Zůstávají mladí lékaři ve vaší fakultní nemocnici?

Jak kteří. Práce ve fakultní nemocnici není lehká. Kumulují se zde nejtěžší pacienti. Provádíme tu sice nádhernou medicínu, ale je to práce jak časově náročná, tak psychicky vyčerpávající. Na zaměstnance máme vysoké nároky, chceme, aby dělali špičkovou medicínu a „usmívali se“ při tom. Chceme, aby dělali vědu a výzkum, aby publikovali, aby učili na fakultě a přitom vykonávali klinickou praxi. Chápu, že ne každý má sílu na tak náročné úkoly. Takové pracovní nasazení nemusí vyhovovat každému. Jsou lékaři, kteří dávají předost klidnější práci v terénu, bez nočních a víkendových služeb. Naši lékaři mají velmi slušné průměrné příjmy, ovšem velká část z toho pochází ze služeb, z výzkumných grantů. V některých oborech ale stále máme málo lékařů. Většinou jde o „malé“ obory, například o dětskou psychiatrii a další.

 

  • V čem vidíte nedostatek lékařů v některých oborech?

Z členství v předsednictvu České lékařské společnosti JEP vím, že mnohé odborné společnosti nastavily podmínky pro absolvování předatestační přípravy neadekvátně tomu, co reálně lze zvládnout. Takové obory pak mají problém získat posilu mladých lékařů, protože těžké podmínky na cestě k atestaci je odradí. Mnohé požadavky ani nelze považovat za rozumné. Některé obory vyžadují, aby mladý lékař více než rok strávil v jiné nemocnici, byť by jeho mateřská (fakultní) nemocnice mohla poskytnout zcela srovnatelnou praxi v daném oboru. Dalším nereálným požadavkem jsou nesmyslně vysoké počty absolvovaných výkonů na klinickém pracovišti. Mnohdy na „statut“ školicího pracoviště oddělení v okresní nemocnici nedosáhne pro nedostatečný počet lékařů s příslušnou atestací, kteří by mohli školit mladší. V současnosti již máme možnost nahlédnout do dat ÚZIS a zjistit, že potřebný počet atestovaných lékařů, kteří by byli zapotřebí, se v Česku prostě nenachází. To vede k paradoxu: máme málo atestovaných lékařů, protože máme málo akreditovaných školicích pracovišť. Těch je nedostatek, protože neexistují atestovaní odborníci. A máme tu začarovaný kruh.

 

  • Odcházejí vaši absolventi do ciziny?

Nemám přesnou statistiku, kolik absolventů odejde za hranice, ale určitě nejde o vysoké počty. Pro obory, kde není personální krize, by ale bylo výhodné, kdyby mladí odešli na dva tři roky na zkušenou do ciziny a pak se vrátili. Někteří naši lékaři byli delší dobu například ve Velké Británii a po návratu si systém českého zdravotnictví velmi pochvalují.

 

  • Spolupracujete s ÚZIS na projektu DRG‑CZ?

Účastníme se v obou pilotních projektech v onkogynekologii a v pneumoonkochirurgii. S profesorem Duškem spolupracujeme velmi úzce. Čekáme na první výsledky, zatím to je pro nás tak trochu neznámá. Myslím, že princip, podle něhož jde platba za pacientem, je správný. Je však nutné přesně definovat charakteristiky pacienta, aby byly pokryty všechny eventuality. Ředitelé menších nemocnic se mnou asi nebudou souhlasit, ale stejný výkon v okresní nemocnici má zcela logicky nižší náklady než v nemocnici fakultní. Ta pokrývá náklady na nepřetržitý provoz naprosté většiny úseků zdravotní péče, včetně velice specializovaných. Fixní náklady fakultních nemocnic jsou jiné než nemocnic malých, nezbytné vybavení je násobně dražší atd.

 

  • Jak řešíte nedostupnost následné péče?

Následná péče nám velice chybí. V Hradci Králové není ani okresní, ani městská nemocnice, které by péči o neakutní pacienty převzaly. U nás se přitom logicky kumulují pacienti, kteří potřebují intenzivní akutní péči a kteří vyvíjejí obrovský tlak na lůžka. Tito pacienti musejí být přijati a léčeni. Chybí nám však zařízení, které by se postaralo o péči již zaléčených pacientů nevyžadujících akutní terapii. To, aby dlouhodobí, chroničtí pacienti zůstávali na lůžkách akutní péče, není správné ani z ekonomického hlediska. Náš urgentní příjem je jeden z nejlepších v republice. Lékaři ve službě se každou noc potýkají s problémem, kam nemocného uložit. Doufám, že nám svítá na lepší časy. V areálu města je objekt, tzv. Stará nemocnice, kde je v současnosti velmi hezké rehabilitační oddělení a kde také bývala neurologická klinika. Tato budova už je několik let prázdná. Objevily se soukromé subjekty, které si přejí budovu pronajmout a provozovat v ní následnou intenzivní péči a dlouhodobou intenzivní péči. Následné péče budeme potřebovat čím dál více.

 

  • Co vy osobně považujete za svůj životní úspěch?

Pokud jsem mohl prospět přímo či nepřímo kdykoli během své profesní kariéry pacientům, pak to považuji za úspěch. Proto jsem do medicíny přece šel. Člověk by měl brát povolání lékaře na jakékoli pozici jako službu. Velmi si vážím spolupráce s kolegy a dobrých pracovních vztahů. Stejně tak si ale cením i rodinných vztahů. Všechna světová odborná uznání časem odeznějí, poctivá práce (doufám) zůstává.

 

Rozhovor byl realizován v rámci spolupráce se společností Philips.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Tinnitus: co neškodí, je akceptovatelné

7. 12. 2021

Tinnitem trpěli Beethoven, Michelangelo, van Gogh, leccos o něm ví také třeba Michal Pavlíček nebo Jáchym Topol. Na to, zda jsou příčiny šelestu v…