SYMPOSIUM: GERIATRIE – PSYCHIATRIE: Deprese u starších osob
Říká se, že stáří je obdobím ztrát. Jestliže tak uvažujeme, můžeme u starších osob očekávat vysokou prevalenci depresivní poruchy. Navíc můžeme tuto nemoc u staršího pacienta hodnotit jako reakci na tělesný stav či okolní události, která sama o sobě nevyžaduje žádný léčebný zásah. Skutečnost je ovšem taková, že většina starších lidí vede činorodý, depresí nezatížený život a že přítomnost depresivní poruchy je i u osoby vyššího věku důvodem k léčbě. Epidemiologické studie v populaci ukazují, že 25 % starších osob udává některé příznaky depresivní poruchy, ale jen 1–9 % z nich splňuje kritéria pro těžkou depresi. Prevalence nicméně kolísá podle toho, jakou populaci hodnotíme. Vyššího procenta dosahuje u pacientů v nemocnicích (36–46 %) a v léčebnách dlouhodobě nemocných (10–22 %). Jestliže posuzujeme první depresivní epizodu u staršího nemocného, musíme vzít v úvahu řadu tělesných onemocnění a faktorů spojených s věkem a výskytem deprese. Nástup deprese může předcházet rozvoji tělesného onemocnění (jako je Alzheimerova či Parkinsonova nemoc), může takové onemocnění (např. infarkt myokardu) provázet nebo na ně navazovat, což se často stává v případě cévních mozkových příhod. Depresivní porucha je častá u pacientů s malignitami, které z 80 % postihují právě nemocné starší než 60 let. Nebezpečí vzniká tehdy, pokud depresi přijmeme jako přirozenou a očekávanou reakci na katastrofické události. Depresivní ladění u osob s těžkým tělesným onemocněním je ovšem třeba odlišit od syndromu těžké deprese. Depresivní či úzkostné ladění je běžnou odezvou na zásadně nepříjemné životní změny, syndrom depresivní poruchy však nikoli.
…
Komentář
Autor: Doc. MUDr. Oldřich Vinař, DrSc.
Starý člověk často prožívá všední dny s jistým nostalgickým podbarvením. Ne vždy uvědoměle porovnává současnou zkušenost s tím, jak podobné situace prožíval, když byl mladý. Až z antiky přežívá dodnes představa o moudrosti starců, spočívající ve stoické rezignaci na mnohé životní radosti, tendencí do ničeho se moc nehrnout a každou novou akci si důkladně rozmyslet. Biologické procesy se ve vyšším věku zpravidla zpomalují. Výjimkou je zvýšená aktivita monoaminoxidázy B, která odbourává dopamin. Dochází tedy k relativnímu nedostatku tohoto neurotransmiteru, který zajišťuje spontaneitu, iniciativu a tendenci dominantně se prosazovat v interpersonálních situacích (asertivitu). Výrazný nedostatek dopaminových neurotransmisí je spojen s apaticko-abulickým syndromem po stránce psychické a parkinsonismem po stránce motorické. Tyto změny vytvářejí příznivou půdu pro vznik depresivní poruchy. Lékař by měl pečlivě rozlišovat mezi psychikou starého člověka charakterizovanou často pesimismem, pocitem snížené perspektivnosti při pohledu do budoucnosti, zklamáním z nesplněných životních ambicí, nedostatkem situací, na které se člověk těší, a mrzutostí v důsledku depresivní poruchy. Teprve splnění kritérií, která uvádí Ashok Raj v tabulce 2, totiž opravňují lékaře k diagnóze depresivního onemocnění, a tedy k antidepresivní léčbě.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 2/2005, strana 5
Zdroj: