SYMPOSIUM: GERIATRIE – PSYCHIATRIE: Proč lékaři u starších osob nepomýšlejí na depresi?
Tímto onemocněním je deprese, u níž procento rozpoznaných případů mezi staršími osobami s nejrůzněji zajištěnou péčí za posledních nejméně 15 let kolísá v politováníhodném rozmezí od 20 do 50 %. Tato statistika by možná dopadla ještě smutněji v pečovatelských domech, kde tráví své stáří naši nejkřehčí a nejzranitelnější pacienti. Neléčená depresivní porucha je u starších osob spojena s vysokou morbiditou a mortalitou a navíc také s vysokými léčebnými náklady. Dr. Raj ve svém článku zařazeném do tohoto symposia správně poukazuje na to, že řada starších lidí končí svůj život sebevraždou, ovšem tato skutečnost představuje pouhou špičku ledovce. Mnohem častějšími důsledky deprese, způsobujícími nevýslovné strádání, jsou podvýživa, neprospívání, zdravotní dopad upoutání na lůžko a nedostatek rehabilitace. Zřejmě si nelze představit tragičtější smrt mysli, těla i duše, nehledě na bolest pociťovanou milovanými bytostmi, než je smrt způsobená neléčenou depresí. A přitom lze depresi považovat za jedno z nejlépe léčitelných psychiatrických onemocnění. Vhodná léčba může mít přímo zázračné výsledky, jak dokazují mnozí úspěšně léčení nemocní. Správná diagnóza a terapie těžké deprese u geriatrického pacienta vás může proslavit. Proč tedy my lékaři často nedokážeme u zmíněné skupiny pacientů depresi zjistit? Část problému může souviset s věkově vázaným úhlem pohledu. Mladší lékaři depresivní poruchu často považují za normální reakci na přítomnost těžké nemoci či omezení (např. „Kdybych byl takhle nemocný, také bych propadl depresi“) nebo dokonce na stárnutí jako takové. Tento názor je projevem sebestřednosti. Těžká onemocnění se s věkem stávají častějšími, přičemž starší osoby netrpící depresí se s nimi zpravidla dokáží vyrovnat lépe než mladší lidé. Navíc platí, že rozpoznání zjevné příčiny deprese by nemělo bránit její léčbě; stejně nesmyslné by bylo upírat morfin nemocnému s krutou bolestí na hrudi, u něhož byl diagnostikován infarkt myokardu. Domnívám se, že důležitější překážky na cestě k diagnóze nicméně souvisejí přímo se stárnutím. U starších osob se běžná onemocnění nezřídka projevují atypicky či nevýraznými příznaky, které bývají navíc líčeny nepřesně, takže jejich rozpoznání se stává náročnějším. Jak uvádí dr. Raj, deprese se u starších pacientů často projevuje nezvyklým způsobem. Může mít podobu zdánlivě psychosomatického onemocnění (ovšem s lepší prognózou, než bychom očekávali u mladšího nemocného), pseudodemence (zpravidla mylně hodnocené jako demence, a to i psychiatry), úzkostné poruchy s pozdním nástupem či osobnostních změn.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 2/2005, strana 15
Zdroj: