Tadalafil v léčbě erektilní dysfunkce u pacientů s diabetes mellitus

Erektilní dysfunkce je u mužů trpících diabetem častou komplikací jejich základního onemocnění. Její výskyt významně koreluje s úrovní metabolické kompenzace, délkou trvání diabetu a přítomností pozdních komplikací. Diabetici mají až čtyřikrát vyšší riziko vzniku erektilní dysfunkce než běžná populace a poruchou erekce trpí až 75 % z nich. Porucha erekce mívá u diabetiků závažnější formy a je hůře ovlivnitelná terapií. V současnosti je za léčbu erektilní dysfunkce první linie považována perorální léčba prostřednictvím inhibitorů fosfodiesterázy 5. typu (PDE₅). Kromě krátkodobě působících inhibitorů PDE5 (sildenafil, vardenafil) je nyní k dispozici i první dlouhodobě působící inhibitor PDE₅ 2. generace – tadalafil. Od ostatních dvou inhibitorů PDE₅ se liší především účinkem přetrvávajícím až 36 hodin a absencí interakce nástupu účinku se stravou. Autor podává přehled publikovaných údajů o účinnosti a bezpečnosti tadalafilu v léčbě poruchy erekce u mužů s diabetem a komentuje možný význam vlastností tadalafilu z hlediska obecných i specifických požadavků kladených na léčbu poruchy erekce u této obtížně léčitelné skupiny pacientů. Erektilní dysfunkce (porucha erekce) je definována jako setrvalá nebo opakující se neschopnost dosažení a/nebo udržení erekce dostatečné pro uspokojivý pohlavní styk. Odhaduje se, že postihuje až 52 % mužů ve věkové skupině 40–70 let. Prevalence erektilní dysfunkce úzce koreluje s věkem a vzhledem k celkovému stárnutí populace lze předpokládat i nárůst jejího výskytu. Kromě věku jsou dalšími faktory, které těsně korelují s rizikem rozvoje erektilní dysfunkce, také nižší vzdělání, arteriální hypertenze, kardiovaskulární onemocnění a diabetes mellitus. Diabetes mellitus postihuje v současnosti v České republice více než 314 000 mužů a také u tohoto onemocnění se předpokládá nárůst výskytu spolu se zvyšujícím se průměrným věkem populace.Výskyt erektilní dysfunkce
Přítomnost diabetu je spojena s rizikem akcelerace aterosklerózy velkých tepen, rozvoje mikroangiopatie, neuropatie, se zvýšeným výskytem dyslipidémie, hypertenze a dysfunkce cévního endotelu. Všechny výše uvedené stavy mohou přispívat k rozvoji erektilní dysfunkce, a není tedy překvapivým zjištěním, že diabetici mají přibližně třikrát až čtyřikrát vyšší riziko rozvoje poruchy erekce než stejně staří muži bez diabetu. Porucha erekce tak dle různých studií postihuje 35–75 % mužů diabetiků. Kombinace angiopatie a neuropatie spolu s dysfunkcí endotelu přispívá k tomu, že porucha erekce u diabetiků mívá v porovnání s muži bez diabetu závažnější formy a je hůře ovlivnitelná léčbou. Výskyt erektilní dysfunkce u diabetiků bývá často doprovázen přítomností dalších přidružených onemocnění, jakými jsou kardiovaskulární onemocnění, dyslipidémie a arteriální hypertenze a závažnost erektilní dysfunkce významně koreluje s úrovní metabolické kompenzace, délkou trvání diabetu a přítomností pozdních komplikací diabetu. Stejně jako muži bez diabetu i diabetici postižení erektilní dysfunkcí trpívají úzkostí, ztrátou sebedůvěry a zhoršenou kvalitou života. Jak porucha erekce, tak i diabetes postihují celosvětově více než 150 milionů mužů a podle současných odhadů se výskyt obou onemocnění do roku 2025 zdvojnásobí. Léčba poruchy erekce by tedy měla, především z hlediska udržení dobré kvality života mužů diabetiků a jejich partnerek, představovat nedílnou součást komplexní péče o pacienta s diabetem a potřeba této léčby bude nepochybně dále narůstat.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 10/2005, strana 69

Zdroj: