Vevnitř nebo zevně?
Platónův žák Aristoteles (384 až 322 př. n. l.) měl za to, že základem etiky je hledání dobra a cesty směřující k jeho dosažení. Dobro je blaženost, což je duševní činnost shodná s rozumem.
Velký Immanuel Kant (1724 až 1804) považoval antickou i křesťanskou morálku za heteronomní, danou zvenčí. Skutečná morálka je však autonomní, apriorní a vystihuje ji proslulý trojvětý kategorický imperativ: „Jednej tak, jako by se zásada tvého jednání a tvá vůle měly stát všeobecným přírodním zákonem. Jednej tak, aby tvá vůle mohla považovat sama sebe za všeobecně zákonodárnou. Jednej tak, aby ses choval k lidství jak v osobě své, tak v osobě druhého člověka jako k účelu, nikdy jako k prostředku.“ Kdyby byl kategorický imperativ pravidlem chování všech lidí, byli bychom pravděpodobně v ráji. Leč nejsme.
Má s tím něco společného utilitární morálka Jeremyho Benthema (1748 až 1842) a Johna Stuarta Milla (1806 až 1873)? Ta je přesvědčena, že morální je jednání, jehož důsledkem je největší dosažitelná míra štěstí pro největší počet lidí. Štěstí je slast, nebo nepřítomnost strasti.
Experimenty využívající funkční zobrazovací metody mozku dívající se, co se v něm děje, řeší-li morální dilemata, ukazují, že se geniální Kant asi mýlil. To, co považoval za apriorní morálku, jsou pravděpodobně evolučně podmíněná pravidla vnitroskupinového chování opírající se o emoce a to, čemu říkáme intuice. Například „nezabiješ vlastní dítě“. Takže nic apriorního. Naproti tomu krutá a chladnokrevná rozhodnutí utilitární morálky, obětující například jeden život ve jménu záchrany pěti životů, jsou podle stejných experimentů výsledkem činnosti odlišných částí mozku, než jsou nepřekročitelná pravidla vnitroskupinové morálky. Zkušenost i experimenty ukázaly, že některé matky ve jménu záchrany skupiny v krajní situaci vlastní dítě zadusit dokázaly.
„Intuitivní“, „citové“ morální rozhodnutí zpracovává neuronální síť, jejímž „vrcholem“ jsou spodní vnitřní oblasti čelních laloků. Chladnokrevná utilitární rozhodnutí zpracovává systém, jehož „vrcholem“ jsou korové oblasti na zevní ploše čelního laloku.
Cena vědeckého poznání je v předpovědi, nikoli ve výkladu. Předpověď se totiž dá ověřovat. Z řečeného plyne, že lidé s poškozením vnitřních ploch čelních laloků by se měli při morálních dilematech rozhodovat utilitárněji. Experimenty dokazují, že se tak skutečně děje. Jenže – to by nesmělo jít o neurovědu. Odlišná škola vykládá stejné pokusné výsledky pochopitelně jinak. Což by bylo na další, o hodně složitější sloupek.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 18/2008, strana A4
Zdroj:
