Zamyšlení - Moc a mocenská posedlost
Moc je možnost přinutit druhého člověka, aby udělal něco proti své vůli, říká klasická definice. Současné modely sdělují, že moc je schopnost ovlivňovat nebo přímo kontrolovat lidské chování. Sociální moc lze definovat jako asymetrickou kontrolu cenných zdrojů v sociálním vztahu. Zdroj musí být subjektivně nebo objektivně cenný alespoň pro jednu ze dvou stran takového vztahu. Další model se dívá na moc pohledem vztahu já – druzí lidé. Pocit vyšší moci vede k vyšší míře sebevyjadřování, rozpínavosti a k vyšší míře ochrany sama sebe. Lidé více spoléhají na vlastní úvahy, opírají se o pocit vlastní důležitosti, prosazují svůj názor ve skupině. Jsou soustředěni spíše na sebe než na druhé.
Poslední model vychází z evoluční neurobiologické představy existence dvou systémů. Jeden z nich chování aktivuje, druhý je tlumí. Systémy ovlivňují pozornost, emoce i akce. Aktivační systém vede zvířata a lidi k tomu, aby věnovali pozornost možné odměně a chovali se způsobem, který je povede k cíli. Tlumící systém vede zvířata a lidi k tomu, aby věnovali větší pozornost možným hrozbám a své chování tlumili. Při kontrole lidí se využívají oba. Pocit moci tlumí tlumení, takže mocní lidé jsou rozpínavější a více riskují.
Moc je sociální nástroj. Sama o sobě není ani dobrá, ani špatná. Záleží na užití. Moc si pleteme s morálkou, přestože měřítkem moci je úspěch a neúspěch, zatímco měřítkem morálky dobro a zlo. Jestliže získání, udržení a rozšíření moci prospívá dobro, moc je užívá. Jestliže neprospívá, moc je neužívá a někdy racionálně, jindy samoúčelně užívá zlo.
Sociálně úspěšná psychopatie
Cestu k moci, její udržování a rozšiřování často charakterizuje temná trojice odpudivých lidských vlastností. To je kombinace subklinické neboli neúplně vyvinuté psychopatie, machiavelismu a narcismu. Sociálně úspěšná psychopatie je často nazývána nekriminální, protože tito lidé na rozdíl od plně vyvinutých psychopatů končí ve vězení jen vzácně a bývají úspěšní v dobývání moci a majetku, takže se často objevují na horních příčkách sociální hierarchie všech zkoumaných organizací. Příčiny psychopatie jsou směs genetických vlivů, poruch vývoje mozku plodu v průběhu těhotenství, nejistého stylu vazby dítě–matka a vlivu sociálního prostředí. Podíl lidí s jednotlivými psychopatickými znaky je v neklinické populaci, například vysokoškolských studentů, vysoký. Průmysloví neboli korporační psychopati jsou podobou sociálně úspěšných psychopatů. Podíl těchto lidí v korporacích, zejména ve finančním světě, roste.
V současnosti se psychopatie přestává považovat za poruchu nebo onemocnění. Může se jednat o adaptivní chování z okraje spektra lidské normality. Plně vyvinutí psychopati jsou pak lidé, kteří tento klinický práh překročili, asi 1 % neklinické populace, asi 3,5 % manažerské populace.
Stupidita a Schéma
Stupidita není
1. nadávka nebo posměšné označení, ale neutrální pojem;
2. mentální retardace neboli duševní zpozdilost, popisovaná učebnicemi psychologie a psychiatrie, měřená poklesem inteligenčního kvocientu (IQ). Na výši IQ je stupidita nezávislá. Mám za to, že nejefektivnější bývá, jsou‑li jejími nositeli a tvůrci lidé mocní, jejichž IQ může být vyšší než 140, zvláště vytvoří‑li menší uzavřenou skupinu;
3. nevědomost, což je stav, kdy relevantní informace v prostředí buď nejsou, nebo jsou, ale jedinec, skupina, případně systém je nejsou schopni rozlišit a vnímat;
4. ignorace, což je stav, kdy relevantní informace v prostředí jsou, ale jedinec nebo skupina jim nevěnuje pozornost;
5. omyl, což je stav, při němž relevantní informace v prostředí jsou, jedinec, skupina, případně systém je rozliší, vnímají, ale mylně zpracují.
Nejjednodušší z většího počtu definic říká, že stupidita je zhroucení mechanismu zpětné vazby mezi chováním a prostředím podmíněné funkcí Schématu.
Schéma se dá chápat jako citově a sociálně vázaný poznávací program. Existují vrozená Schémata, která jsme si přinesli z evoluce. Příkladem může být chování novorozenců, kojenců a malých dětí, stejně jako přirozené rodičovství. Existují získaná Schémata, výsledek učení počínaje raným dětstvím po celý další život. Příkladem je čtení, psaní, počítání, výkon nejrůznějších řemesel a sportů, ovládání auta zkušeným řidičem. Existují individuální a skupinová Schémata. Příkladem skupinového Schématu je chování muslimů při společné modlitbě.
Schémata určují způsob poznávání. Individuálním Schématům lidi naučí sociální prostředí. Naučená Schémata se předávají jak horizontálně, v jedné generaci, tak vertikálně, z generace do generace.
Schéma může být adaptivní nebo maladaptivní. Adaptivní Schéma pomáhá při řešení problémů, které byly jeho prostřednictvím úspěšně řešeny již v minulosti. Z toho, že Schéma bylo úspěšné v minulosti, však neplyne, že bude, s ohledem na trvalé a často nepředvídatelné proměny světa, úspěšné v přítomnosti a v budoucnosti. Schéma tím může zabránit ve vnímání a rozlišování nových skutečností a problémů, a to bez ohledu na výši IQ, zkušenost a případnou genialitu svého nositele. Původně adaptivní Schéma se tak změní na maladaptivní, aniž to jeho nositelé včas poznají nebo si dokáží ve jménu skupinové hlouposti připustit.
Za jedno z mocenských schémat je možné považovat válku jako způsob řešení střetu lidských skupin o zdroje. Do vynálezu a rozšíření nukleárních a dalších zbraní hromadného ničení mohly být války v ekonomickém, politickém, a byť to zní paradoxně, i v kulturním slova smyslu „racionální“, přinášet vítězi prospěch. Byly tedy, přes všechny doprovodné hrůzy, pro mocenskou elitu vítězné skupiny adaptivní.
Mocenská posedlost
Syndrom mocenské pýchy je považován za pravděpodobně získanou poruchu osobnosti. Objevuje se u části lidí ve vrcholových pozicích všech hierarchicky organizovaných skupin v rozmezí jednoho až devíti let života na mocenské špičce.
Mnozí autoři od antiky po současnost v popisu smyslu moci uvádějí jako jednu z klíčových proměnných slast, blaho z jejího výkonu. Testovatelná hypotéza říká: jestliže je moc takovým zdrojem slasti, pak lze u některých lidí předpokládat závislost na moci, jejíž mechanismus je podobný jiným druhům závislostí. Chování mnoha lidí, kteří moc získali, postupně se propracovali na její vysoké úrovně a případně je museli opustit, této možnosti nasvědčuje.
Mocenská posedlost je stav, při němž se syndrom mocenské pýchy a/nebo mocenská závislost kombinují se stupiditou.
Mocenská posedlost postihuje malé lidské skupiny a jedince na vrcholu mocenských hierarchií pravděpodobně od vzniku hierarchizovaných společností. V éře nukleárních zbraní je mocenská posedlost, Schéma, které v minulosti bylo pro vítězné mocenské elity adaptivní, Schématem čistě maladaptivním.
Debilizace
Debilizace je úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb, s nimiž lidé přicházejí na svět, včetně omezování nebo ničení možnosti jak jejich dosažení, tak jejich dalšího tvořivého vývoje. Za všemi podobami debilizace lze jako základní, konečnou příčinu najít potřebu udržení, rozšíření nebo získání moci. Základní příčinou současné debilizace je mocenská posedlost. Kromě toho má debilizace pestrou a rozsáhlou paletu bezprostředních příčin.
Běžné současné i tradiční nástroje a důsledky debilizace srovnané podle abecedy, nikoli podle rozšíření nebo váhy, jsou: absurdita, antivěda, bída, byrokracie a korupce, iracionalita, mocenské aspekty náboženství, násilné chování a pornografie, propaganda, stres, ovlivňování vztahu rodičů a dětí, vzdělávání, všechny druhy závislostí.
Smyslem debilizace je pokud možno nejúplnější kontrola a manipulace lidí a jejich skupin. Lepší než zevní kontrola, vyžadující mocenský a tím nákladný aparát, je kontrola niterná, ta, kterou si lidé jako kontrolu neuvědomují. Je totiž levnější a zdánlivě nenásilná. Četník bydlí v duši, lidé se zavřou do vězení sami a setrvají v něm celý život.
Rizika
Situaci, ve které jsou lidé na Zemi, lze měřit. Výsledky měření je možné srovnat do řad a zjistit jejich proměny. Organizace Spojených národů vydává Human Development Report o vývoji našeho druhu a Global Environment Outlook týkající se stavu prostředí, zprávu o hladovění vydává Food and Agricultural Organization, World Wild Fund informuje v publikaci Living Planet Report o stavu biodiverzity a Stockholm International Peace Research Institute (SIPRI) publikuje zprávy o válkách a zbrojení. Všechny prameny jsou veřejně dostupné.
Rizika ohrožující svět jsou růst populace, růst energetické spotřeby, klimatická změna, rozdíly mezi chudými a bohatými, hlad, poškozování biodiverzity, růst ekologické stopy, zbrojení, včetně nového druhu zbraně – řízené migrace.
V roce 2017 vlastnilo 34 dolarových milionářů, to je 0,7 % světové populace, 45,2 % světového bohatství. Ve stejném roce získalo 500 dolarových miliardářů 1 trilion USD, čtyřikrát víc než v roce 2016, kdy byla odstraněna omezení. V České republice bylo v roce 2017 25 400 dolarových milionářů, růst o 9,5 %, ve světě je růst o 7,5 %. Dolarový milionář je člověk s investovatelným jměním 1 milion USD, do toho se nepočítá dům atd. V roce 2016 bylo na světě 777 milionů podvyživených, o rok později 815 milionů. Zakrslost postihovala roku 2016 na 155 milionů dětí, v některých oblastech je to třetina všech dětí, kachexie ohrožuje 52 milionů dětí.
Ekologická stopa definované populace je celková plocha ekologicky produktivní země a vodní plochy využívaná výhradně k zajištění zdrojů a ke vstřebání odpadů produkovaných danou populací při používání běžných technologií. Ekologická stopa je vyjadřována v jednotkách plošné míry globální hektar (gha). V roce 2012 byla celková biokapacita Země 1,7 gha na osobu, lidská ekologická stopa 2,8 gha na osobu. Lidský druh tedy v roce 2012 biokapacitu Země překročil o 65 %. Překračování začalo počátkem sedmdesátých let minulého století. USA ji překračují víc než sedmkrát, Česká republika asi třikrát.Výsledkem bude zostřená soutěž o zdroje, zejména o vodu.
Výdaje na zbrojení byly v roce 2016 v USA 611 miliard USD (asi 10 % populace pod hranicí chudoby), v Číně 215, v Rusku 69, následuje Saúdská Arábie se 64 miliardami a Indie s 56 miliardami (každé čtvrté dítě hladoví). Ve světě je k okamžitému užití připraveno asi 1 800 jaderných hlavic.
Řízená migrace byla v průběhu minulých pěti desítek let využita víc než padesátkrát, úspěšná byla asi v polovině případů. Skupiny, které řízenou migraci jako zbraň užívají, se snaží ovlivnit chování cílových států zaplavením cíle uprchlíky anebo migranty tak, že cíl jejich proud nezvládne, politickým vydíráním, využitím existujících zákonných a morálních norem cílového státu k adaptaci na násilné chování uprchlíků, proti jejich pronásledování a k tomu, aby se jeho populace přizpůsobila novému typu dravčího chování. Komentář k řízené migraci sděluje: každá válka se vede s nějakou strategií. Nejúčinnější válečná strategie je manipulace nepřítelem tak, že se, aniž by si to uvědomil, krok za krokem zničí sám, a dokonce si tam, kde je to možné, vykope vlastní hrob.
Adaptivní chování směřuje k uchování jedince, skupiny, druhu. Zajišťuje zdravé potomky schopné mít další zdravé potomky. Udržuje svou niku v rovnováze s okolním prostředím, nezpustošenou. Chování současných, z valné části skrytých mocenských elit adaptivní není. Je maladaptivní tak, že ohrožuje existenci lidského druhu. Domnívám se, že jedním ze základních důvodů je mocenská posedlost nevelkých skupin nejmocnějších lidí, lidí, kteří kontrolují užití historicky nových technických prostředků, například jaderných zbraní, a soupeří o zdroje ve jménu mantry neomezeného růstu.
A co my, Češi?
Na to už nemám místo. Pokud bude odpověď někoho zajímat, nechť se, prosím, podívá do knížek
Koukolík F. Češi. Proč jsme kdo jsme – a jak dál? 2. vydání, Galén, Praha 2016. Koukolík F. Mocenská posedlost. 2. vydání. Karolinum, Praha 2018.
Řízená migrace:
Greenhill KM. Weapons of Mass Migration. Forced Displacement, Coercion, and Foreign Policy. Cornell University Press 2010.
Zdroj: MT