Za profesorem Ctiradem Johnem
Narodil se v roce 1920 v jihočeských Číčenicích. Gymnázium vystudoval ve Vodňanech, kde také v roce 1939 maturoval. Již před válkou nastoupil do prvního ročníku medicíny, studium však dokončil až po válce. Promoval v roce 1949 na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Celý život působil v Mikrobiologickém a imunologickém ústavu 1. lékařské fakulty UK. Je žákem prof. Františka Patočky, přátelství ho však pojilo i s jeho bratrem filosofem Janem Patočkou. Proslul nejen svou výzkumnou prací, kde dosáhl řady původních objevů, ale i skvělými odbornými a také společensky a filosoficky laděnými přednáškami. Jeho původní objevy se týkají například virulence brucelly a adjuvantní stimulace protilátkové odpovědi na antigeny. Celým generacím lékařů je však znám nejen jako učitel mikrobiologie a imunologie, ale také jako organizátor odborného života. Ač mu několikrát hrozilo odvolání z funkce přednosty, přečkal období totality, profesorem byl však jmenován teprve v roce 1990.
Významně se pak angažoval při demokratické obnově 1. lékařské fakulty UK i celé Univerzity Karlovy. Prof. John byl opakovaně členem akademických senátů a etických komisí. Mimo jiné se podílel také na založení Učené společnosti ČR a České lékařské akademie. Je autorem mnoha vědeckých publikací a učebnic a mezi mikrobiology a imunology má mnoho žáků. I v pokročilém věku byl aktivní a inicioval vydání knížek o medicíně Kolébka české medicíny, O duši medika, O duši lékaře a Lidé Univerzity Karlovy.
Byl držitelem řady ocenění. Z těch nejvýznamnějších to byla Purkyňova stříbrná medaile, zlatá plaketa Jana Evangelisty Purkyně, Medaile Josefa Hlávky, Jubilejní medaile Univerzity Karlovy a řada dalších. Byl jmenován Rytířem lékařského stavu.
Svoje poslední poselství prof. John adresoval studentům svojí milované fakulty:
„Měl jsem Vás všechny rád – mediky z Albertova Kdybych se vrátit směl Tak mezi Vás. Znova."
Jako vzpomínku na prof. Ctirada Johna přinášíme ukázku z rozhovoru, který vznikl na základě cyklu setkání Křeslo pro Fausta. První lékařská fakulta v něm po léta nabízí příležitost blíže se seznámit s předními osobnostmi nejen vědeckého života.
V medicíně by neměla etika pokulhávat za vědou a technikou
- Co podle vašeho názoru dělá s lidskou imunitou masivní očkování a užívání autovakcín, používání antibiotik, užívání imunosupresiv, cestování a některé další atributy moderní civilizace?
Nebudu nic dramatizovat, protože to už udělal Joshua Lederberg, který ve své provokativní studii popsal nerovný boj člověka a vyšších živočichů s bakteriemi, které mají nesrovnatelně větší množivou potenci. Proto musíme mít stále na paměti, že my zde dnes žijeme za cenu obrovských ztrát mezi našimi předky a díky těm, kteří přežili.
- Při ohromném civilizačním a technickém rozvoji nepřekvapuje, že v nejednom ohledu dnes stůněme jinak než naši předkové. V čem spatřujete hlavní rozdíl?
My dnes žijeme, stůněme a umíráme opravdu naprosto jinak než dříve. Lze říci, že umíráme na „jemnůstky“ ve vysokém věku, zatímco dříve šlo o robustní smrt způsobenou virulentní bakterií anebo o navození výrazné imunity. To je možno prokázat díky paleomikrobiologii či paleovirologii, která nachází zbytky genomu chřipkového viru.
- Jak se díváte na současné, tzv. postmodernistické tendence nedůvěry ve vědu a naopak propagaci nejrůznějších pseudovědeckých směrů?
Jakmile se někde užije termín „post“, má to pejorativní význam čehosi překonaného, co je třeba zbourat. Slovo „postmoderní“ tedy vyjadřuje, že co je moderní, mělo by být nahrazeno. Ale čím? Hegel zavedl nádherný pojem „aufheben“, což znamená současně zrušit i postavit. Z toho, co se označuje jako postmoderní, tedy mohu uznávat jen to, co současně s bouráním starého přináší něco hodnotného nového.
- Co považujete za dosavadní hlavní úspěch, a co naopak za největší problém lékařské vědy a klinické medicíny, který by měl být řešen a vyřešen?
Netroufám si mluvit za medicínu, snad jen za svůj obor. Kdysi jsme měli představu, že přinese zásadní vhled do patogeneze naprosté většiny lidských chorob, což se tak docela nestalo. Ale stalo se něco, co jsme čekat nemohli, a odehrálo se to v celé medicíně – došlo k neuvěřitelnému technologickému pokroku. Díky tomu jsme mohli položit metodologické základy mnoha vyšetřovacích metod a oborů, které nahradily jiné, například biochemické. Já sám jsem fascinován zejména moderními zobrazovacími metodami, které mi například dovolují pohlédnout na dění v mozku, a smekám před nimi. Nepochybuji dnes o tom, že jednou bude možné sériově identifikovat geny odpovědné za určité poruchy. A stejně tak jsem přesvědčen, že nejrůznější „hurá“ přístupy usilující o nalezení vakcíny proti nádorovému bujení nebo AIDS jsou předem odsouzeny k nezdaru, pokud napřed nerozluštíme jejich podstatu. Za nejdůležitější pro moderní medicínu považuji to, aby dokázala vyrovnat náskok vědy před etikou. To, aby etika nekulhala za vědou, je skutečně nesmírně důležité.
- Svůj život jste spojil s 1. lékařskou fakultou UK. Jaký by měl být vysokoškolský pedagog podle vás?
Odpovím oklikou. Svého času jsme pořádali pedagogické semináře, a tak jsme si na jeden z nich pozvali profesora Galu z Pedagogické fakulty. Jeho výklad byl ale natolik teoretický a odtažitý, že nám to vlastně nic nedalo. Já jsem přesvědčen, že dobrým pedagogem může být jen dobrý lékař a že na takových ústavech a klinikách, které mají zajímavý výzkumný plán, kde to srší myšlenkami a objevy, musí být i dobrá výuka. Abych mohl rozdávat, musím sám přetékat – a to mě nikdo z Pedagogické fakulty nenaučí.
- Jste znám nejen jako lékař, vědec a pedagog, ale také jako znalec umění a člověk se širokým kulturním rozhledem. Jak vlastně po své práci relaxujete? Co čtete, aby to posílilo vaši imunitu?
Když jsem před časem psal předmluvu ke knize lékařských historek docenta Bartůňka, zmínil jsem se v ní o vědě nazývané gelotologie. Ta se zabývá tím, jak dobrá nálada a smích posilují a příznivě ovlivňují imunitní systém – nejen lymfocyty, tedy buněčnou imunitu, ale i fagocytující buňky. Toho se snažím držet i já.
Zdroj: MT