Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Úterý 17. září 2019 | Svátek má Naděžda
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Stát by měl neziskový sektor více ocenit

Jan Fischer, foto: Kapka Naděje

Stát by měl neziskový sektor více ocenit

Medical Tribune 08/2019
25.04.2019 09:28
Zdroj: MT
Autor: Adéla Čabanová
Je systémové, aby nadace kupovaly do nemocnic i nezbytné přístroje? „Nemá cenu přemýšlet, co by bylo ideální. Snažíme se nemocnicím vycházet co nejvíce vstříc,“ odpovídá Jan Fischer, ředitel Nadačního fondu Kapka naděje.

  • Co si myslíte o lékařích, zdravotnících a managementu nemocnic jako odborník na marketing? Umějí se prodat?

Myslím, že je to stejné jako v ostatních oborech. Jsou specialisté, kteří jsou velmi introvertní a skromní vzhledem k tomu, jak velké věci dokáží. A druzí, kteří se dokáží velmi dobře prodat. V nemocnicích se potkáváme s oběma typy lidí, ale většinou s tím prvním.

Lékaři by se možná měli umět prodat více, ale je také otázka, jestli je po jejich příbězích poptávka. Práce lékařů je často považována za samozřejmost a není jí věnována taková pozornost jako třeba výkonům sportovců. Vzhlížíme ke sportovcům a umělcům. Vědě a medicíně není věnována taková pozornost, jakou si zaslouží.

  • Jakou roli by v systému financování zdravotnictví měly hrát nadace a dárcovství?

Na celém světě pokrývají nadační fondy to, na co nemocnice, zdravotní pojišťovny nebo stát nemají prostředky, případně je nemají ihned. Často se stává, že v nemocnici sanujeme urgentní problém, protože než by alokovala prostředky standardní cestou a než by vypsala výběrové řízení, trvalo by to tak dlouho, že by přístroj ani nebyl využitelný nebo by hrozilo snížení standardu lékařské péče.

Loni jsme například do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze pořizovali dětské ECMO (extrakorporální membránovou oxygenaci, pozn. red.). Stávající přístroj dosluhoval a vedení nemocnice na nový odmítlo v danou chvíli uvolnit prostředky. Reálně hrozilo, že by tato péče nebyla dostupná, přitom zachraňuje životy a tamní tým pokrývá celou republiku, létá vrtulníkem k akutním případům například i na Ostravsko.

  • Není právě takový přístroj něco, co by měl zvládnout fungující systém zdravotnictví sám o sobě? Neměly by dobrovolné dary jít spíše na „něco navíc“?

Situace je taková, jaká je. Nemá cenu přemýšlet, co by bylo ideální. Snažíme se nemocnicím vycházet co nejvíce vstříc. Je otázka, nakolik už nemocnice na nadace spoléhají.

  • Nebrzdí tyto dary tlak na systematičtější řešení problému?

Myslím, že rozpočty neziskových organizací v Česku nejsou tak obrovské, aby pokřivily zdravotnictví.

  • Co schází nadačním fondům a nadacím?

Považuji za důležité, aby stát vytvářel dobré prostředí pro neziskový sektor. Měl by pomáhat bourat předsudky a budovat pozitivní klima. To tu chybí. Někteří představitelé státu spíš kopou příkopy, než by stavěli mosty, a tvrdí, že neziskový sektor je pijavice na státních penězích. Nadační fond Kapka naděje nepřijímá vůbec žádné státní prostředky. Podpora státu je to, co nám chybí, abychom v této oblasti dohnali západní evropské země. Žil jsem nějakou dobu ve Velké Británii. Tamní vláda vytváří analýzy neziskového sektoru, působí na soukromý sektor, aby překážky bořil a vytvářel příznivé prostředí pro neziskový sektor.

  • Jakou podporu státu myslíte?

Stát by mohl ocenit, že neziskové organizace často vykrývají průšvihy, které by jinak nemocnice nebyly schopné zajistit. Základem by bylo nevytvářet negativní klima. To se bohužel u nás z nejvyšších míst děje. Tedy aby stát řekl: je normální přispívat a zapojit se. Kromě toho jsou i další konkrétní nástroje, jak neziskový sektor podpořit. Jsme jedinou zemí z Visegrádské čtyřky, kde nejsou zavedené daňové asignace, kdy mohou občané část odvodů státu věnovat neziskovým organizacím. Naše sesterská Kvapka nádeje s tím na Slovensku umí dobře pracovat. Pokud je to dobře nastavené, je to podle mě dobrý instrument. U nás ale není na daňové asignace ani mezi neziskovými organizacemi jednotný názor. Menší neziskovky z toho měly obavy.

  • V čem by se mohlo prostředí v Česku zlepšit a dohánět západní Evropu?

Hlavně v tom, že lidé považují za normální pomáhat a darovat. Snažíme se tu myšlenku podporovat různými projekty na základních a středních školách. Není to jen zvyk darovat peníze, když se mi daří, ale i zapojení do dobrovolnických aktivit. To u nás chybí.

  • Dobrovolnictví má u nás proti západním zemím ještě slabší pozici než dárcovství, nemyslíte?

Souhlasím. Dokážeme se silně zmobilizovat k dárcovství při živelních katastrofách a jiných náhlých událostech, které nás dojmou. Pomáhání ale není součástí každodenního života. Dary od pravidelných dárců se zvyšují, máme co dohánět, ale jsem optimista.

  • Jak se rozhodujete, čemu dáte podporu?

Na to, jak je udělování podpory v Kapce naděje dlouhodobě nastaveno, jsem hrdý. Jedna věc je peníze transparentně získat, druhá a velmi důležitá věc je transparentně je utratit. Fungujeme na principu grantových výzev. Pravidelně spolupracujeme s více než čtyřiceti nemocnicemi. Máme stanovený rozpočet a oslovíme je s výzvou o vyplnění grantové přihlášky na nákup potřebného vybavení. Na základě toho vedení nemocnice pošle žádost, tu posoudí naše správní rada. Nemocnice většinou posílají zároveň konkrétní nabídku od dodavatele přístroje, který potřebují. My ji bereme na vědomí, ale přístroj poptáme sami a pořídíme jej přes naše dodavatele. Považuji tento systém za nejtransparentnější. Až na výjimky nepředáváme peníze, ale přístroj, který nemocnice potřebuje. Nehledě na to, že přístroje kupujeme prakticky vždy výrazně levněji než ta nemocnice. Je to asi tím, že jsme nadační fond, dodavatelé nás neberou jako hlavní byznys a jsou ochotni nám dát výraznou slevu.

Pokud podporujeme konkrétní rodinu, vyžadujeme, aby žádost vyplnil ošetřující lékař, který je schopen posoudit, jestli danou pomůcku nebo vybavení pacient opravdu potřebuje a jestli mu pomůže.

  • Pokud některé žádosti nemocnic zamítáte, tak z jakých důvodů?

Může to být žádost o věci, které nespadají do naší kompetence. Například televize na nemocniční pokoje, videohry a tak dále. Případně když jde o přístroj v nadstandardní variantě, který ale nemá proti levnějšímu přístroji až tak významný přínos. Většinou jsou ale žádosti opodstatněné a nemocnice, se kterými jsme v kontaktu, vědí, jak pomáháme.

  • Co tedy nejčastěji do nemocnic kupujete?

Někdy je to úplně základní vybavení. Napříč republikou chybějí nemocniční lůžka. I na JIP bývají staré oprýskané železné postele. Darujeme infuzní sety i vysoce specializované přístroje. Záběr je široký a nezahrnuje pouze přístroje.

  • Kapka naděje původně pomáhala v hematoonkologii. Jak je to dnes?

Naše působení je široké, od novorozeneckých oddělení přes pediatrii po popáleninová centra. Nově jsou pro nás velmi důležitá témata paliativní dětské péče a dětské psychiatrie. Oboje jsou tabuizované obory, a proto také opomíjené. Stojí stranou zájmu neziskových organizací a nadačních fondů. Jako příklad můžu zmínit, jak vypadá prostředí dětské psychiatrie v Motole. Vybavení je staré a prostředí tísnivé, neodpovídá potřebám dětí, které se tam léčí. Podporujeme tam s celkovým rozpočtem zhruba 700 000 korun projekt úplné rekonstrukce společných prostor, takových heren, kde mohou probíhat skupinové terapie, je tam relaxační zóna… Považujeme to za důležité. Podporujeme hospic v Plzeňském kraji, který se často stará o dětské onkologické pacienty.

  • Jste také partnerem výzkumných laboratoří CLIP profesora Jana Trky. Proč?

Laboratoře CLIP jsou částečně pod Univerzitou Karlovou a částečně pod Motolem. Mezi tím vzniká rozsáhlá a drahá šedá zóna, kde univerzita určité věci nechce financovat, protože to zjednodušeně řečeno už není věda, a nemocnice také ne, protože to ještě není medicína. Kupujeme pro ně vybavení, různé chemikálie, věnujeme jim řádově několik milionů ročně.

  • Neodrazují dárce vaše aktivity v těch méně populárních oblastech, jako je dětská psychiatrie?

Úkolem větších nadačních fondů, jako jsme my, je, aby ta tabu bouraly. Proto s projektem podpory dětské psychiatrie velmi aktivně oslovujeme partnery, jak stávající, tak nové. Reakce jsou smíšené. Firemní dárci jsou různí. Jedni dávají peníze z přesvědčení, jednoduše proto, že cítí jistou zodpovědnost. Podporují projekty, které jsou jim sympatické, a nic za to nechtějí. Druhá skupina jsou partneři, kteří se rádi v nemocnici ukáží, prohlédnou si, co jsme za jejich peníze pořídili, chtějí mít třeba logo na webu… Třetí skupina jsou firmy, které vnímají dárcovství trochu jako výměnný obchod, jako investici. Požadují silnou zpětnou vazbu. Myslím, že tato poslední skupina je nejpočetnější. Proto i my musíme fungovat jako firma. Hledat dárce je jako hledat investory pro svůj projekt. Buď je, nebo není pro investory atraktivní, relevantní a důvěryhodný, to je vše. Proto s nadsázkou říkám, že „neziskový“ sektor neexistuje. Konkurence nadačních fondů je velká, a když nebudeme pro firemní dárce atraktivní a transparentní, dalších pět fondů čeká v řadě.

  • Jak je to tedy se sháněním dárců například pro dětskou psychiatrii?

Pro podporu dětské psychiatrie v tuto chvíli nacházíme partnery snáze mezi těmi, kteří pomáhají z přesvědčení, marketingové výstupy pro ně nejsou až tolik důležité. Obecně výstupy z psychiatrie jsou komplikované. Nejsou tak estetické. Řeknu to úplně bez obalu. Když vyfotíte pětileté onkologicky nemocné dítě, snímek velmi snadno vyvolá tu emoci, se kterou se firmy chtějí spojovat. Fotografie dvanáctileté dívky, která se poškozuje, je z tohoto pohledu problematická. Souvisí to s tím, jak se na duševní onemocnění obecně nahlíží. Je obrovský problém, jak se psychiatrické diagnózy zlehčují. Přitom psychický tlak, jaký dnes kladou na děti sociální sítě a například obraz úspěchu youtuberů na nich, je obrovský. Očekávání dětí, že samy zbohatnou a získají slávu na YouTube, nereálná. Děti tak často procházejí určitým vyhořením nebo lépe řečeno nenaplněnými ambicemi ve velmi mladém věku a je pro ně často velmi složité se s touto situací vyrovnat. Snažíme se tyto fenomény nějak uchopit. Vzali jsme třeba youtubery do Motola mezi nemocné děti v rámci jejich soustředění před festivalem Utubering.


  • Byl nějaký jiný projekt, který byl pro vás tvrdý oříšek?

Překvapilo nás, jak těžké se ukázaly nábory pro Český registr dárců krvetvorných buněk při IKEM. Loni jsme nově dělali několik náborů – s bojovníky MMA, s pracovníky Deloitte, se studenty Vysoké školy ekonomické a další. Narazili jsme na to, že dárcovství kostní dřeně není impulsivní rozhodnutí, je opředeno spoustou mýtů a polopravd a lidé se toho bojí. Je důležité o tom dlouhodobě mluvit, plánujeme v tomto ohledu další projekty.

  • Mění se nějak přístup firem k dárcovství?

Obecně se firmy více starají o společnost, chtějí se zapojovat a cítí odpovědnost. Je také důležité, že chtějí mít podrobné informace, kam jejich peníze jdou. Zmínil bych naši spolupráci s Herou, která ke kampani přistoupila velmi aktivně. Nejen financemi, ale i tím, jak uchopila kampaň O kapku lepší pečení s Herou. Silně ji zpropagovala v obchodech, natočila k ní vlastní televizní reklamní spot. Reklama byla unikátní. Rodina peče vánoční cukroví, docela jako to v takových reklamách bývá, jenže to nebyli herci. Byla to skutečná rodina, ve které měl mladší syn těžké onkologické onemocnění. A dárcem kostní dřeně pro něj byl jeho starší bratr, kterému je dnes sedm. Navíc rodina honorář, který za svoje účinkování dostala, věnovala na Kapku naděje. Byl to jeden z nejhezčích projektů loňského roku.

  • Firmy si oblíbily projekty, kde dávají určitý obnos z prodaných kusů zboží a podobně, a zapojují tak i spotřebitele a snaží se zvýšit svoje tržby, je to tak?

Na tom je postavena i spolupráce s naším generálním partnerem, společností Shell. Z toho, jak zákazníci využívají jejich věrnostní program, vychází částka, kterou nám darují – loni to bylo 7,5 milionu korun.

Pro podporu tohoto druhu může sloužit náš projekt O kapku lepší… To je naše univerzální značka. Měli jsme O kapku lepší svatbu, kdy se novomanželé rozhodli, že nechtějí svatební dary, ale ať hosté místo toho přispějí na Kapku naděje. Na svatbě se vybralo neuvěřitelných 250 000 korun. Moje maminka slavila O kapku lepší narozeniny na podobném principu. Měli jsme O kapku lepší vysokou školu, O kapku lepší zmrzlinu Mrož, kdy z každé prodané zmrzliny Mrož šel příspěvek na Kapku naděje. V této sezóně se Kapka naděje stala také oficiálním charitativním partnerem české fotbalové reprezentace, z čehož mám obrovskou radost.

  • Víte, kdo jsou vaši drobní dárci?

Snažíme se s nimi být v kontaktu, potkáváme se s nimi na různých akcích. Typickým podporovatelem Kapky naděje je žena od 35 let výše, která má děti a dovede si představit, jaké to je, když jsou děti nemocné. Chtěl bych, aby se nadační fond víc zaměřil na mladší lidi. V komunikaci s nimi máme co zlepšovat. Brali jsme jako samozřejmost, že příběh, který před devatenácti lety vedl k založení Kapky naděje, všichni znají. Že vědí, že dcera naší zakladatelky Venduly Pizingerové Klárka zemřela na leukémii. Jenže dvacetiletí lidé už ten příběh často neznají. Musíme se tedy vracet ke kořenům. Pracujeme také s novými technologiemi relevantními pro mladší cílovou skupinu, například jsme zahájili projekt „O kapku lepší jízda“ s bikesharingovou službou Nextbike, dále je před spuštěním projekt s aplikací Liftago.

  • S jakými příjemci se vám nejlépe spolupracuje?

Myslím, že se nám daří budovat s nemocnicemi dobré vztahy. Můj cíl je, abychom byli první, na koho se nemocnice obrátí, když se něco pokazí a sama si s tím neporadí. Když na novorozeneckém oddělení v Nymburce měli urgentní problém s vyhřívanými podložkami, které se pokazily a nemocnice je nemohla pořídit ze svého, podařilo se nám to vyřešit během několika týdnů.

Často teď narážíme na to, že nemocnice nepotřebují aktuálně žádné vybavení, ale trápí je personální problémy. Chtějí přispět na školení pro zdravotní sestry, aby měly pocit, že se někam posouvají. I na tom může Kapka naděje participovat. Například v plzeňské fakultní nemocnici na vzdělávání zdravotních sester přispíváme.

  • Zmínil jste, že je velká konkurence nadačních fondů a nadací. Není jich až moc?

Je to velice konkurenční prostředí. Pokud jsou to transparentní nadační fondy, které umějí peníze sehnat a transparentně rozdělit, pak konkurenci vítám. Problém je, když nadace vznikají spíše s marketingovým záměrem a nemají věci domyšlené. To pak škodí celému segmentu. Některé nadace jsou schopné získat peníze, ale nemají domyšleno, co s nimi. Z určitého nadšení pak tyto peníze investují nevhodně, a tím deformují svět nadací a očekávání příjemců. Myslím ale, že časem se to prostředí samo upraví a oddělí se nadační fondy spravované s láskou a určitou mírou profesionality od těch, které vznikají ledabyle.



Čtěte také


Copyright © 2000-2019 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky