Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Čtvrtek 19. září 2019 | Svátek má Zita
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Potřebuje ČR další specializovaná centra?

Potřebuje ČR další specializovaná centra?

Medical Tribune 11/2019
30.05.2019 08:49
Zdroj: MT
Autor: red

Česko má pro jednotlivé medicínské obory vybudované sítě specializovaných center, na počet obyvatel jich je dostatek, stejně jako běžných ambulancí. Horší je to – i vzhledem k charakteru území – s regionální dostupností, a to nejen centrové, ale někde i běžné péče. I v dobře zorganizovaných sítích jsou „trhliny“ a o pacienty se musejí starat nejbližší dostupná pracoviště. Je na zvážení, zda otvírat další specializovaná centra vzhledem k potřebě zajistit také pro ně špičkové přístrojové vybavení a zkušený personál. S větším počtem center klesají počty případů pro jednotlivé centrum, tedy i erudice. Obory se potýkají s nedostatkem odborníků, problémem je nízké ohodnocení kódů výkonů. Zeptali jsme se vedení odborných společností ČLS JEP: Existují ve vašem oboru výrazné regionální rozdíly v dostupnosti péče, jaké jsou důvody a jaké je možné řešení?


  • Doc. MUDr. Jana Prausová, Ph.D., MBA,

přednostka Onkologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole, Praha, předsedkyně České onkologické společnosti ČLS JEP

Jsme si vědomi toho, že určitá regionální různost v dostupnosti péče je, proto jsme připravili novou organizaci péče o onkologické pacienty, kterou už se podařilo zakotvit ve věstníku MZ a teď je třeba ji skutečně realizovat. Spolu s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou jsme vyhlásili pilotní projekt na oblast Prahy/Středočeského kraje a na oblast Brna/Jihomoravského kraje a Kraje Vysočina, kde se pokusí přivést změnu organizace v život, včetně změny financování péče a právě i zlepšení dostupnosti péče. Myslím, že pokud se to podaří v těchto pilotních projektech, není už potom takovým problémem, když budeme mít návod, to zrealizovat i v ostatních částech ČR. Problémem zůstává Karlovarský kraj, kde není komplexní onkologické centrum, takže pacienti jsou stahováni do ostatních krajů, ať už Jihočeského, Plzeňského, nebo do Prahy, a pak je také problémem Středočeský kraj, který nemá své komplexní onkologické pracoviště, a ten stahuje Praha, která je pracovišti zásobena celkem dobře. Takže dostupnost péče řešíme a naším cílem je zlepšit dostupnost především specializované péče pro všechny nemocné z každého koutu ČR, proto jsme věstník dělali. Vím, že existují snahy o decentralizaci ve zdravotnictví, poskytovat všude všechno všem a snažit se zpřístupnit péči tím způsobem, že ji bude moci dělat úplně každý na každém pracovišti. Tato cesta není správná. Je potřeba nákladné přístroje, nákladnou technologii, ale i personál naopak koncentrovat a centralizovat, což umožní, abychom uměli řešit i méně četné diagnózy a méně četné případy. Není řešením, že někdo bude mít v péči jeden typ tumoru třeba jednou za rok, to zkušenost nezíská. Není to o tom, že by byl někdo chytřejší a někdo méně, ale je to o zkušenosti a o praxi, která je v medicíně nesmírně důležitá. A je to i o tom, že se tím spoří náklady, jednak na personál a jednak na přístrojovou techniku.

Co se týče dostupnosti lékařů v oblasti radiační i klinické onkologie, incidence karcinomu stále stoupá, více pacientům pomůžeme a prodloužíme jim život, čímž se prodlouží doba péče o ně. Nemocní se k nám vracejí po dobu mnoha let a opakovaně potřebují péči o své zdraví, nebo dokonce se mohou dožít dalších nádorů, takže je potřeba kalkulovat s tím, že lékařů bude potřeba čím dál více.



  • Doc. MUDr. Ondřej Urban, Ph.D.,

přednosta II. interní kliniky gastroenterologické a geriatrické LF UP a FN Olomouc, předseda České gastroenterologické společnosti ČLS JEP

V oboru gastroenterologie určité rozdíly v regionální dostupnosti péče existují. Složitá péče je technologicky a personálně náročná a je logicky soustředěna do center ve velkých městech s různou geografickou dostupností. Na to je ale systém nastaven a v naší malé zemi v tom nevidím zásadní problém. Za mnohem závažnější považuji nedostatečné personální zajištění některých nemocnic lékaři a nelékařským personálem s požadovaným vzděláním. Podle mého názoru by bylo pro nemocné výhodnější, kdyby byl počet nemocnic nižší a byly lépe personálně a technologicky vybaveny. Je také známo, že rozdělení úhrad na zdravotní péči má geografické rozdíly, které nekopírují výskyt onemocnění ani lidnatost regionů. Česká gastroenterologická společnost v rámci svých pravomocí soustavně pracuje na zlepšování dostupnosti péče. V posledních dvou letech například zvyšováním počtu center pro biologickou léčbu střevních zánětů v regionech nebo průběžným sledováním výkonnosti center pro screening karcinomu tlustého střeva. Výbor ČGS má pravidelná zasedání v regionech, kterých se účastní také ředitelé zdravotnických zařízení, zástupci plátců péče a politici. Tato zasedání nám umožňují specifika regionů poznat a podílet se na řešení konkrétních problémů.



  • Doc. MUDr. Vít Petrů, CSc.,

lékař specialista – alergologie a klinická imunologie, Synlab Czech Praha, místopředseda České společnosti alergologie a klinické imunologie ČLS JEP

Dostupnost základní terénní péče v oboru alergologie a klinická imunologie je celostátně na dostačující úrovni. Problém je ale v nedostatečném zajištění péče o nemocné s primárními imunodeficiencemi v Moravskoslezském kraji (MSK). Problém se týká i chybění centrálního pracoviště oboru alergologie a klinická imunologie v tomto regionu.

Péče o nemocné s vrozenými poruchami imunity je v ČR soustředěna do specializovaných pracovišť oboru alergologie a klinická imunologie. Ta existují ve všech fakultních nemocnicích s výjimkou FN Ostrava. V Ostravě jsou léčeni pouze někteří dospělí pacienti na Oddělení imunologie a alergologie Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě. Personální obsazení této ambulance je nedostatečné.

V České republice je v současnosti léčeno kolem jednoho tisíce nemocných s uvedenými chorobami, z nichž pouze asi šest procent pochází z Moravskoslezského kraje. To svědčí o nízkém diagnostickém záchytu. Z nich je pouze jedna třetina léčena přímo v MSK (ZÚ Ostrava, Interní klinika FN Ostrava, Interní odd. Nemocnice Krnov). Ostatní, včetně dětí, jsou sledováni a léčeni mimo MSK. Podle Národní databáze primárních imunodeficiencí jsou z celkového počtu asi 500 pacientů léčeny pouze dvě desítky osob přímo v MSK.

Výbor naší odborné společnosti se tímto problémem opakovaně zabýval a posílal písemné žádosti o nápravu, zatím bez úspěchu. Navrhujeme vytvořit Oddělení alergologie a klinické imunologie v rámci FN Ostrava, které by ve své náplni klinicko‑laboratorního oboru zajišťovalo péči o nemocné z tohoto regionu, kteří jsou postiženi alergickými a dalšími imunopatologickými stavy, a současně i diagnostiku, monitorování a terapii nemocných s primárními imunodeficity (zejména s hypogamaglobulinémiemi). Jednotka by měla mít nejméně dva lékaře s atestací v oboru alergologie a klinická imunologie, do týmu by měl být zařazen i pediatr (mnoho pacientů je dětských!). Je nutné zajistit dostatečné prostorové vybavení a návaznost na další obory. Pracoviště musí mít adekvátní laboratorní zázemí (ideálně svoje vlastní, jako je tomu ve všech fakultních zařízeních oboru alergologie a klinická imunologie) s možností provádění komplexního imunologického vyšetření. Současně by takto vzniklo i doškolovací pracoviště s možností získání akreditace II. typu určené pro postgraduální vzdělávání lékařů. I tento typ vzdělávacího centra MSK zcela postrádá.



  • Prof. MUDr. Michal Kršek, CSc., MBA,

přednosta II. interní kliniky 3. LF UK a FNKV Praha, předseda České endokrinologické společnosti ČLS JEP

Endokrinologie se dlouhodobě potýká s nepoměrem mezi poptávkou a potřebou endokrinologické péče na jedné straně a nedostatkem endokrinologů na straně druhé. Problém se týká celé České republiky, i když jsou patrné nevelké regionální rozdíly. Pro pacienty je proto obvykle velkým až neřešitelným problémem dostat se v potřebné době k endokrinologickému vyšetření. Většina endokrinologických ambulancí je přetížená a nové pacienty nepřijímá, nebo jen po osobní dohodě a v případech, které nesnesou odkladu. Pokud je možné se k endokrinologickému vyšetření objednat, pak čekací doba nezřídka přesahuje tři měsíce.

Nejúčinnějším a nejsprávnějším řešením by bylo zvýšení počtu endokrinologů, respektive endokrinologických úvazků, na nejméně dvojnásobek. Problémem je také současné nedůstojně nízké ohodnocení kódů pro endokrinologické výkony.

Částečným řešením současné neutěšené situace by také bylo, kdyby si pacienty s běžnými a medicínsky méně náročnými diagnózami, například pacienty s prostou hypotyreózou, kterým je potřeba pouze dvakrát do roka zkontrolovat adekvátnost substituční dávky tyroxinu a předepsat léky, přebírali do své péče praktiční lékaři v rámci své rutinní péče a kapitační platby.



  • Doc. MUDr. Petr Němec, CSc., MBA,

ředitel Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno, předseda České společnosti kardiovaskulární chirurgie ČLS JEP

Prudký rozvoj kardiochirurgie se datoval do 90. let 20. století, kdy byla vytvořena síť kardiochirurgických pracovišť. V současné době máme v ČR 12 pracovišť, kde se operují dospělí se srdečními vadami. Tento počet je víc než dostačující, protože standard jednoho pracoviště na jeden milion obyvatel nejen naplňujeme, ale i překračujeme. Čekací doby pro plánované operace se většinou pohybují v řádech týdnů nebo několika málo měsíců, což je v porovnání s ostatními evropskými zeměmi velmi příznivé číslo. Pacienti s akutními stavy jsou operováni okamžitě.

Trochu jiná situace je s regionálním rozmístěním pracovišť. Některé kraje sice kardiochirurgické pracoviště nemají, ale dojezdová vzdálenost do nejbližšího centra je zcela akceptovatelná, takže dostupnost péče je pro všechny obyvatele velmi dobrá. Vytvoření nových pracovišť by bylo zcela zbytečné, neboť by to znamenalo nižší počet výkonů na pracoviště, což by bylo spojeno s nedostatečnou odbornou erudicí a nízkým využitím přístrojů a zařízení.

Jedno pracoviště pro léčbu vrozených vad u dětí se ukazuje také jako zcela dostačující, neboť kapacitně zcela pokryje nejen potřeby celé republiky, ale je schopno zabezpečit i operace cizinců nebo pomáhat zavádět tyto operace v zahraničí.



  • Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

zástupce přednosty a vedoucí Centra preventivní kardiologie III. interní kliniky 1. LF UK a VFN Praha, předseda České internistické společnosti ČLS JEP

V první řadě chci říci, že cokoli napíšu třeba zdánlivě negativně, je na pozadí velmi dobré až výborné zdravotní péče, kterou dostávají nemocní v ČR ve srovnání s nejvyspělejšími státy světa.

Odpověď na otázku je jednoduchá. Rozdíly existují, budou existovat a řešení není. Bydlím pět minut pěšky od katetrizačního sálu IKEM, část rodiny žije ve Frýdlantě, odkud do libereckého kardiocentra pojede v zimě nejrychlejší sanita za špatných podmínek reálně hodinu. Přesto je třeba říci, že díky infrastruktuře, síti zdravotnických zařízení i geografickým a klimatickým podmínkám je u nás dostupnost především v akutních situacích skvělá.

Jsem především klinický internista a už jsem někam psal, že jsou interní oddělení „periferní“, kde bych „byl rád“ hospitalizován, a naopak kliniky, kam bych nešel vůbec. Nemyslím, že rozdíly jsou v odbornosti, ale někdy spíš v přístupu. Dostupnost vyšetřovacích metod je srovnatelná (někdy jsme „my klinici“ až překvapeni, jak perfektně je „předvyšetřen“ nemocný z regionu). Problém zejména příhraničních interen je ale v obsazení plně kvalifikovanými lékaři. Tam rozdíl opravdu je a výhoda pacienta z velké aglomerace je nesporná.

Pokud jde o dlouhodobou, a ne zásadně akutní péči, je situace komplikovanější. Zůstanu především na poli preventivní kardiologie. Do hry vstupuje opět především lidský faktor. Pokrytí celorepublikově je téměř dokonalé (od CPK, centra pro hypertenzi, široce zaměřené lipidové poradny a samozřejmě v první řadě ambulantní kardiologové a internisté). Hodně ale záleží na tom, jak je příslušná ambulance orientována, a nakonec i na tom, jak si pacient s lékařem „sednou“. (Povídání o profesionálním přístupu je hezké, ale s reálným životem nemá moc společného.) A tady je ve výhodě pacient z metropole. Když se mu „ten Češka“ nelíbí, tak se objedná v Motole, na Vinohradech nebo v IKEM.

Existuje nerovnost u superspecializovaných diagnostických a terapeutických postupů. Ne že by nebyly dostupné pro každého. Ale jen složité cestování je pro pacienta někdy překážkou tak velkou, že vše raději vzdá. Naše centrum je jedním ze 16 v republice (na mapě je krásné pokrytí) pro biologickou léčbu hypercholesterolémie. Z vesnice dva autobusy, metro a tramvaj = čtyři hodiny sem, čtyři zpět. To pro odběr krve (musí být v centru) a další den znovu – pro injekce a kontrolu.

Podle mne je možným řešením velmi kvalitní síť dostupných, komplexně uvažujících, široce zaměřených i vybavených (sono, echokardiografie, tonoport, podpora laboratoře…) specialistů (to je důvod, proč si myslím, že interna není oborem minulosti, ale především budoucnosti). Jestli tuto síť doplní alespoň někteří praktici, jsem pro. A samozřejmě podpora kvalitních, dobře obsazených oddělení v regionech. Pro ambulance i lůžková oddělení pak velmi snadná komunikace a nastavená spolupráce se superspecializovanými centry.



  • Doc. MUDr. Debora Karetová, CSc.,

II. interní klinika kardiologie a angiologie 1. LF UK a VFN Praha, předsedkyně České angiologické společnosti ČLS JEP

Obor angiologie čelí nedostatku specialistů, to se pak odráží dokonce v nulovém nebo minimálním počtu specializovaných cévních ambulancí v některých regionech. Například v Karlovarském a Ústeckém kraji je situace nejhorší, není ale dobrá ani v Jihočeském, Královéhradeckém kraji nebo v Kraji Vysočina. Naopak velmi dobré pokrytí cévními ambulancemi máme na Moravě, zejména v Moravskoslezském regionu, a v Praze. Také ale všechna komplexní kardiovaskulární centra musejí mít jako součást týmu dva atestované angiology, což se někde stává problémem. V budoucnu se obáváme, že situace se spíše zhorší následkem změny statutu oboru ze základního do nástavbového, a kvůli vlekoucí se legislativě s tím spojené. V současnosti jediným řešením je správná motivace lékařů, kteří jsou v přípravě k atestaci z interny, kardiologie, případně diabetologie, nebo již tyto atestace mají, aby se hlásili a vzdělávali v zajímavém oboru vaskulární medicíny. IPVZ a Česká angiologická společnost ČLS JEP k tomu musejí přispívat organizací dostatečného počtu vzdělávacích akcí a poskytováním školicích míst, o což se snaží. Plátci péče, zejména v regionech, kde cévní specialisté v současnosti chybějí nebo je jich vážný nedostatek, by měli být vstřícní v navazování smluv a chápat, že včasné odhalení cévních chorob je nejlepší prevencí komplikací, které jednak mohou stát nemocné život nebo končetinu a současně se mohou stát extrémně nákladnými na léčbu.



  • Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

přednosta Interní kliniky 2. LF UK a FN v Motole, Praha, předseda Diabetické asociace ČR

Systém péče o pacienty s diabetem je v České republice koncipován jako několikaúrovňový. Základní péči o nekomplikované pacienty poskytují diabetologické ordinace, praktičtí lékaři a internisté. Složitější nemocné by měl vést diabetolog – specialista v odborné ambulanci. Konečně nejsložitější situace by měly být zajištěny sítí diabetologických center (DC).

Síť DC je dostatečná a pokrývá symetricky celou republiku. V této oblasti, myslím, skutečně zásadní rozdíly v dostupnosti nejsou. Diabetologické ambulance jsou v některých oblastech nedostatečně personálně zajištěny. Tuto informaci mám spíše „z doslechu“, komentářů pacientů a kolegů z DC. Přesné informace však v současnosti nemám. Nedostatky lokální dostupnosti péče v ordinacích praktických lékařů (i pro diabetologické pacienty) jsou všeobecně známy. Protože počet nemocných s diabetem roste lineárně, dochází k situaci, kdy některé diabetologické ambulance nestačí kapacitně (což vím jistě). Naopak, v souvislosti s přesunem péče do rukou praktických lékařů patrně v některých ambulancích pacientů spíše ubývá (údajně). Celkový počet pacientů vedených v diabetologických ambulancích mezi roky 2015–2017 ale vzrostl o 2,4 procenta. Přesná aktuální data nejsou k dispozici, účast v anketě beru jako skvělý podnět pro zjištění, jak to v reálné praxi u nás je. Řešení neznám. Pouze bezpečně vím, že podle analýzy věkového složení specialistů diabetologů budou tito lékaři během deseti let chybět na většině území republiky (data ÚZIS).



  • Prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D., FCCM,

přednosta Kliniky anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny, Krajská zdravotní, Masarykova nemocnice Ústí nad Labem, předseda České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ČLS JEP

Činnost oboru Anesteziologie a intenzivní medicína (AIM) je především v poskytování anesteziologické péče a v zajištění intenzivní/perioperační péče. Dostupnost péče v obou klíčových doménách oboru je určena především přítomností oddělení typu ARO v daném zdravotnickém zařízení a jeho personální kapacitou. V ČR existuje řada zejména menších zdravotnických zařízení, kde je kapacita plánovaných operací omezována mimo jiné i v důsledku nedostatečného počtu anesteziologů. Pro srovnání uvádím počet anesteziologů na 100 000 obyvatel v ČR a v některých evropských zemích: ČR 14, Slovensko 9, Německo 20, Francie 16, Velká Británie 9. Je otázkou, zda obecně vnímaný nedostatek anesteziologů je absolutní, nebo relativní (ve smyslu „poptávky“ po naší péči). K jednoznačné odpovědi nemám dostatek systémových informací, nicméně s ohledem na počet nemocnic v ČR a dostupnost specializované péče (obojí je mimořádně vysoké ve srovnání s většinou tzv. vyspělých zemí) daný nedostatek považuji spíše za relativní.

Pokud bych měl formulovat důvody uváděného nedostatku lékařů oboru AIM (bez ohledu na to, zda je absolutní, či relativní), za hlavní považuji neadekvátní odměňování lékařů za standardní pracovní dobu, nedobrou situaci v realizaci vzdělávání na řadě pracovišť (vzdělávání musí být na pracovištích se statutem akreditovaného pracoviště začleněno do organizace provozu, včetně vyčlenění určité části pracovní doby na vzdělávání), v neposlední řadě měnící se pohled na vnímání „work‑life balance“ v populaci. Okamžité řešení asi neexistuje, za sebe jedinou cestu vidím v přibližování se k pracovním podmínkám (odměňování, vzdělávání) těch zemí, se kterými se Česká republika chce srovnávat.



  • Prof. MUDr. Miroslav Zavoral, Ph.D.,

ředitel ÚVN, přednosta Interní kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha, předseda Společnosti pro gastrointestinální onkologii ČLS JEP

Z dostupných registrů a dat lze obecně usuzovat, že péče v oboru gastroenterologie je v rámci České republiky poměrně vyváženě dostupná, a to i pokud se jedná o rozložení specializovaných pracovišť – přední specializované kliniky nalezneme v Plzni, Praze, Hradci Králové, Brně, Olomouci či Ostravě. Za dostatečný lze považovat také počet lékařů se specializací v oboru gastroenterologie – lékaři, kteří se primárně věnují onemocněním trávicího ústrojí, jsou sdruženi v České gastroenterologické společnosti, která čítá na 850 profesionálů. Celoplošné rozložení je do jisté míry dáno i charakterem oboru, který je praktikován z velké části v ambulantních podmínkách. Gastroenterologové pracují v nemocnicích, zdravotnických zařízeních zaměřených na následnou péči, v malých či velkých sdružených ambulantních zařízeních i v samostatných ordinacích specialisty.

Za problematičtější ovšem považuji dostupnost péče, pokud jde o její kvalitu. V rámci jednotlivých regionů nejsou k dispozici srovnávací data, která by postihla vybavenost gastroenterologických pracovišť, přístup lékařů k pacientům, kvalitu komunikace s pacienty a mnohé další, aby bylo možné podloženě porovnávat kvalitu péče. Přesto z běžné praxe víme, že nejen v oboru gastroenterologie, ale i v dalších oborech je v různých oblastech a regionech kvalita péče heterogenní.

Lze shrnout, že dostupnost gastroenterologické péče je celorepublikově co do poskytování standardních diagnostických a terapeutických postupů regionálně vyvážená. Problémem je zajištění dostupnosti péče ve srovnatelné kvalitě. Jednoduchý recept, jak to zajistit, není. Jistě ke zvyšování kvality přispívá odborné vzdělávání, za zvážení pak stojí systémové sledování standardů kvality péče pro daný obor.



  • Prof. MUDr. Milan Bayer, CSc.,

Klinika dětí a dorostu 3. LF UK a FNKV Praha, místopředseda Společnosti pro metabolická onemocnění skeletu ČLS JEP

Nemám konkrétní přehled o jednotlivých regionech, ale nepochybně ano. Příčinou rozdílné dostupnosti bude zejména stárnutí lékařů, které nemá kdo nahradit. Není ale třeba mluvit jen o mém oboru – pediatrii, negativní personální trendy se týkají zdravotnictví jako celku. Demografická data podporují neradostné prognózy, že brzy po roce 2019 začne počet lékařů přirozeně končících v praktické medicíně převyšovat počet českých absolventů lékařských fakult. A k tomu je ještě třeba připočítat ty lékaře, kteří po ukončení studia rovnou odcházejí do zahraničí, kde nalézají efektivněji propracovaný systém postgraduálního vzdělávání a jednoznačně lepší ekonomické ohodnocení své práce. Přestože jejich počet oproti předchozím letům o něco poklesl, nezbývá než konstatovat, že úbytek lékařů bude v absolutních číslech neustále narůstat.

Lékařská komora i akademická obec na tuto hrozbu už po řadu let otevřeně poukazují, ovšem dlouho bez odezvy. Až nyní mají lékařské fakulty přislíbené finanční prostředky k tomu, aby mohly v tomto a dalších letech přijmout více studentů a vychovat více nových lékařů. Je však nutno připomenout, že fakulty se potýkají s možná ještě horším věkovým složením učitelů než zdravotnická zařízení u svých lékařů. Nedostatek akademicky kvalifikovaných (habilitovaných a jmenovaných) profesionálů ohrožuje na fakultách naplnění akreditačních kritérií, a tedy kompetence dané instituce k výuce vůbec. Zainteresovat schopné jedince, aby se vydali na akademickou dráhu, bude vyžadovat nemalé prostředky a hodně času uplyne, než na ní ti nejzdatnější uspějí.

A pokud se přesto podaří postupně navýšený počet posluchačů lékařských fakult zdárně studiem provést, stále není vyhráno. Čerstvý absolvent zdaleka není lékařem plnohodnotným, i kdyby studoval sebelépe. Potřebuje čas, aby získal praxi a dále se zdokonaloval, nejlépe pod vedením starších zkušených kolegů, kterých se ovšem už nyní v řadě míst nedostává.

Porodnost stoupá jen mírně, ale významně se zvyšují počty seniorů. Ti patří do populační skupiny, která čerpá podstatnou část zdravotní péče. Je nutné otevřeně říci, že s vysokou pravděpodobností bude muset během příštích let mnohem méně lékařů zvládnout péči o mnohem více nemocných.

Dlouho nechtěli vládní činitelé o prohlubující se personální krizi ve zdravotnictví nic slyšet. Nyní sklízíme plody jejich liknavosti a nečinnosti.

Zahraniční lékaři nám nepomohou. I kdybychom zcela pominuli odbornou úroveň jejich vzdělání, jež v některých případech může být předmětem oprávněných pochyb, základem komunikace s pacienty, kolegy i nelékařským personálem je bezpečné zvládnutí mluvené a zejména psané češtiny, která je oficiálním jazykem ve zdravotnické dokumentaci, jež například v případě soudního sporu představuje významný důkazní materiál.

Už je pozdě. Nezbývá než vytvářet takové podmínky, aby starší (pokud vzhledem k věku a zdravotnímu stavu ještě mohou) i mladší lékaři stále chtěli v systému našeho zdravotnictví pracovat. Nezbývá než požadovat, aby odpovědná místa zastávali schopní politici, kteří udělají vše pro to, aby svízelná situace, jež nás nepochybně čeká, trvala dobu co nejkratší.



  • Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,

přednosta Urologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole, Praha, předseda České urologické společnosti ČLS JEP

Rozdíly v regionální dostupnosti urologické péče jistě existují. Zatímco v Praze a velkých městech je péče snadno dostupná prakticky na všech úrovních, v některých regionech, hlavně příhraničních, je situace komplikovaná. Jednotným jmenovatelem je nedostatek personálu – lékařů i sester, příčinou dle mého soudu podfinancovanost a chybná strategická rozhodnutí v minulosti, respektive neschopnost reagovat na varovné signály.

Řešení nebude jednoduché a z dlouhodobého hlediska nebude možné bez koncepčních změn. U lékařů musejí změny zahrnovat zvýšení efektivity lékařských fakult, zpřehlednění postgraduálního vzdělávacího systému a omezení byrokracie s ním spojené, vytvoření motivačních kritérií pro budování kariéry, vytvoření podmínek usnadňujících ženám návrat do pracovního procesu po mateřské dovolené, ale i zlepšení organizace péče a omezení její duplikace a zneužívání.



Copyright © 2000-2019 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky