Přeskočit na obsah

V Naději potkávám situace, které jinak vidím zřídka

„Zdravotní stav těchto našich pacientů často vyžaduje hospitalizaci, a to mnohem naléhavěji než u zbytku populace, získat pro ně lůžko je ale někdy obtížné,“ dodává profesor. Jako dobrovolník působí v ordinaci Naděje od loňského roku.

 

  • Jak často do ordinace Naděje chodíte?

 

Pokud to jen trochu jde, snažím se tam být po práci v pondělí jednou za čtrnáct dní a vždy tam strávím příjemné pozdní odpoledne.

 

  • Co vám to přináší?

 

Vidím dva rozměry, proč ve svém volném čase, kterého nemám moc, chodím do této ordinace. Jednak se snažím pomáhat těm, kteří tuto péči potřebují nejvíce. Běžná populace si cestu do zdravotnického zařízení vždy najde a k lékaři dříve nebo později zavítá. Tito lidé ale mnohdy ze systému zcela vypadávají, přitom už samotný život na ulici má na jejich zdraví devastující dopad. Chci tedy to, co umím, poskytnout těm, kteří z toho budou mít největší prospěch. Ale určitě zde také něco dostávám. Je to pro mě zajímavé z odborného hlediska a učím se tu. Setkávám se tak se situacemi, které jinak vidím zřídka, ale musím je také umět řešit. Když na kliniku přivezou horolezce z Himálaje s omrzlinami, může vypadat podobně jako bezdomovec, který tráví zimu na ulici. A učím se i komunikační stránku věci – jak třeba v diskusi s kolegy argumentovat, že je potřeba takového nemocného hospitalizovat. Negativní tlak je proti těmto pacientům vygradován. Bezdomovec do zdravotnického zařízení pochopitelně zapadá hůře než pěstěná paní, která přišla na drobnou plastickou operaci nosu. Někdy je zapotřebí na základě faktů obhajovat svůj názor. Už proto jsem velmi rád, že se studenti naší 3. lékařské fakulty UK angažují v iniciativě Medici na ulici, kde získávají zkušenosti již během studia. A kromě toho skutečně reálně pomáhají. Určitě to do budoucna pozitivně ovlivní jejich vztah k takovým nemocným.

 

  • Nejste v tomto ten, kdo káže vodu a pije víno? Přijímáte pacienty z Naděje také na vaši kliniku?

 

Ano, náš personál mě za to asi nenávidí. Vědí, že když volám v pondělí večer, je to většinou z tohoto důvodu. Asi z toho nejsou nadšeni, ale samozřejmě se chovají profesionálně a o tyto pacienty se postarají jako o kohokoli jiného.

 

  • Péče o lidi bez domova kromě specifických sociálních okolností přináší některé charakteristické problémy, například svrab. Je to nějak zvláštní i pro vás?

 

Pokud vezmeme Českou republiku jako celek, jsme v tom takový ostrůvek. Svrabu je u nás relativně málo, rakouští a němečtí kolegové ale v poslední době hlásí nárůst těchto pacientů. Typický obraz u bezdomovce bývá učebnicový, to dermatolog nezamění. Je třeba počítat s tím, že takový pacient se scabies norvegica je velmi infekční. Když se ale někdo denně převléká a sprchuje, může mít jen dva svědící pupínky a dojít ke správné diagnóze pak může být těžší. I v tom právě může být úspěšnější lékař, který má zkušenost s plně klinicky vyjádřeným onemocněním.

 

  • Jak v těchto podmínkách svrab léčíte? To spotřebujete kilogramy sirné masti?

 

Ta je stále standardem léčby, ale pro nemocného je nekomfortní. Pacient by při tom měl být po dobu tří dnů namazán od krku po špičky prstů na nohou sirnou vazelínou. Sama vazelína je na kůži většině pacientů nepříjemná, a když do ní přidáte dvacet procent síry, je to pro pacienta velká zátěž. I v Naději tak používáme modernější prostředky na bázi permethrinu. Ta ordinace je docela dobře vybavená, příliš se neliší od standardního ambulantního pracoviště. Některé léky vydáváme přímo. Vím, že lékárníci to nemají rádi, a chápu proč, ale tady je to podle mého názoru zcela opodstatněné. Je zde velká pravděpodobnost, že nemocný do lékárny nedorazí. Za dva týdny pak bádáte nad tím, proč se jeho stav nelepší, a zjistíte, že si lék nevyzvedl, protože neměl na doplatek.

 

  • Podle dat Naděje plných dvacet procent ošetření v ordinacích pro bezdomovce připadá na bércové vředy, pro vás to bude asi ještě více…

 

Samozřejmě, to je u této populace denní chleba. Většina pacientů má po většinu času dolní končetiny dolů, což venózní bércové vředy jen zhoršuje. Navíc není velká šance, že budou schopni dodržovat kompresní léčbu. U více povleklých vředů je proto potřebná několikadenní hospitalizace, aby se rána vyčistila a navodila granulace, a také aby se zkontrolovaly hemodynamické poměry. U běžného pacienta se toho dá dosáhnout ambulantně, ale u těchto lidí s tím počítat nelze – bez hospitalizace jim nejsme schopni nabídnout posun, v tom lepším případě jen udržíme onemocnění pod kontrolou, takže se vřed nehorší.

 

  • V zimě jsou mezi lidmi bez domova časté omrzliny, jak ty řešíte?

 

Žádný speciální postup na to nemáme, bohužel často jde o rozsáhlé postižení, které nelze řešit jinak než amputací. Vzpomínám si na paní, která týden v největších mrazech měla vlhké boty, navíc se u ní jednalo o zanedbaný celkový zdravotní stav se systémovými dopady. Tam už skutečně šlo o život, k amputaci muselo dojít neprodleně.

 

  • Na druhou stranu jsou asi běžné i popáleniny. Říká se, že časté je popáleni lýtka o topení v tramvaji, ve kterých lidé bez domova pospávají – vídáte to?

 

Ano, to je správná informace. I vlažné topení může při delší expozici vést k termickému úrazu. Popálenin je tu ale celé spektrum. Někdy jde o důsledek nehumánního chování ostatních lidí, bohužel jsem se setkal i s tím, že opilý bezdomovec měl mnohočetné popáleniny od cigarety

 

  • Jak postupujete u zavšivených pacientů?

 

To je problém, který se u šatních vší řeší relativně snadno. V Naději je k dispozici oblečení od dárců, pacient se tedy osprchuje, odvšiví a převleče. K odvšivení vlasových vší používáme olejové roztoky, které na vši ve vlasech zabírají velmi dobře, za půl hodiny je to vyřešené. Je ale zapotřebí jejich aplikaci zopakovat, aby došlo k likvidaci i těch jedinců, kteří se později vylíhnou z hnid, což ne vždy nemocní dodržují.

 

  • Jsou nějakým problémem štěnice?

 

Minimálně, protože se na prevenci jejich rozšíření dbá, i azylová zařízení pro bezdomovce jsou koncipována tak, aby se šíření podobných problémů zamezilo. Štěnici si přivezete spíše z hotelu v některém velkoměstě. Měl jsem pacienty, kteří si je přivezli ze čtyřhvězdičkového hotelu v USA.

Dále čtěte

 

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…