Paliativní péči sluší více skromnosti

• Co je podle vás největší výzvou pro českou paliativní péči do nejbližší budoucnosti?

Pacienti s potřebou paliativní péče se vyskytují i v jiných prostředí než v hospicech, pobývají v LDN, v nemocnicích, v domovech pro seniory. Výzva, která před českou paliativní péčí nyní stojí, je učinit paliativní péči dostupnou právě v těchto zařízeních. Aby tedy i např. v nemocnicích akutní péče, kde tito pacienti většinou dožívají a tráví poslední chvíle života, byla tato péče dostupná. Na dnešním semináři jsme diskutovali, jakou formu by měla mít, a hodně se mluvilo o modelu tzv. konziliárních nemocničních týmů. Zde se můžeme nechat inspirovat zahraničím, ale problém je v tom, že jde o model, který u nás nemá úhradu z veřejného zdravotního pojištění, takže nemocnice, které se rozhodnou takovouto službu rozvíjet, narážejí na to, že si musejí samy najít zdroje, z kterých ji budou financovat.

• Problémů, kterým paliativní péče v ČR čelí, zazněla na dnešním semináři celá řada. Čeho by se měl lékař poskytující u nás specializovanou paliativní péči vyvarovat?

Asi by se měl vyvarovat jakési nafoukanosti, kdy by si myslel, že přichází s něčím, co nikdo jiný neví a neumí. Měl by spíše přicházet s vědomím, že svou paliativní kompetencí může specialistům, ať ambulantním, nebo lůžkovým, poskytnout důležitou podporu a servis. Myslím, že v nemocničním prostředí paliativním specialistům opravdu velmi sluší pozice konziliáře, tedy ne že si pacienta plně přebere do péče, ale je v dialogu s oborovým specialistou a společně s ním promýšlí, jaký by byl ten nejlepší plán péče. Vyvarovat by se tedy měl pocitu morální převahy, která by právě tuto spolupráci a priori znemožnila.

• Patří právě nedostatečná komunikace k důvodům neshod, které panují mezi táborem paliativní a hospicové péče?

Je to velmi složitá problematika, kde se odráží i lidský faktor. Možná, že někteří obětaví otcové a matky zakladatelky hospiců najednou mohou mít pocit, že jim toto téma někdo ukradl. Ale o tom to není. Hospice vznikly v určitém historickém kontextu. Dnes se na téma paliativní péče díváme šířeji, a to právě proto, že se paliativní pacienti vyskytují nejen v hospicech, a je třeba tuto perspektivu dále rozšiřovat a dostupnost paliativní péče promýšlet i v domácím, v nemocničním a jiném prostředí. Hospicová péče je jednou z forem paliativní péče. Hospicová zkušenost je nesmírně cenná, ale zdaleka nepokrývá celou „agendu“ paliativní péče, tedy rozhodování a péči o pacienty v závěru života v současném zdravotním a sociálním systému. Česká společnost paliativní medicíny se problematikou hospicové péče systematicky zabývá. Pilotní projekt mobilní specializované paliativní péče, který vedl k nalezení úhrady z veřejného zdravotního pojištění pro mobilní hospice, je toho dobrým důkazem.

Je jasné, že v nemocničním prostředí, kde paliatr funguje jako konziliář, je potřeba věci vyjednávat, dělat kompromisy. Možná, že některým hospicovým pracovníkům pracujícím v prostředí, kde vše funguje tak, jak si to udělají a nastaví, a nemusejí o ničem složitě vyjednávat, se těchto kompromisů zdá být až příliš, a někteří mohou cítit, že se vlastně ta původní hospicová myšlenka zradila a že se třeba v nemocnicích jde až na kompromisy, které nedostatečně akcentují důležitost duchovní a psycho‑spirituální péče. Otázka je, zda je to výhrada oprávněná. Já se domnívám, že ne.

• Je snaha z kterékoli strany tuto situaci, která paliativní péči jako takové určitě neprospívá, řešit?

Nad konkrétními projekty se potkáváme, řada lékařů z lůžkových i mobilních hospiců jsou členy České společnosti paliativní medicíny, několik jich je dokonce ve výboru společnosti. Problém je na úrovni vedení samotných zastřešujících organizací, tedy hovoříme‑li o vedení Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a výboru České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP, tam se zatím potkávání se a konstruktivní domlouvání se na další činnosti nedaří.

Zdroj: MT