Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Čtvrtek 12. prosinec 2019 | Svátek má Simona
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Třicet let po Listopadu je každý generál

Helena Rögnerová. Foto: MZČR

Třicet let po Listopadu je každý generál

Medical Tribune 23/2019
19.11.2019 10:56
Zdroj: MT
Autor: Adéla Čabanová
Pestrých třicet let formování zdravotního systému sledovala z mnoha úhlů: postupně jako manažerka v přímo řízených nemocnicích, politička, ředitelka soukromého holdingu a úřednice. Ing. Heleny Rögnerové, v současnosti náměstkyně ministra zdravotnictví, jsme se proto zeptali, jak vnímá období po Listopadu ve zdravotnictví.

  • Co pro vás znamená třicáté výročí sametové revoluce?

Sametová revoluce pro mě osobně znamenala obrovskou změnu. Chtěla jsem původně studovat medicínu, ale nesměla jsem, protože můj otec byl vyloučený ze strany. Vystudovala jsem nakonec Vysokou školu ekonomickou v Praze, i když mě tento obor moc nelákal. Jak to bývá, život mě nakonec dovedl tam, kde jsem měla a chtěla být. Po mateřské jsem tedy šla do zdravotnictví jako ekonomka. Před revolucí jsem ale nemohla pracovat na žádné vedoucí funkci. Sametová revoluce mi otevřela nové šance, možnost věnovat se tomu, čemu chci, a být u změn.

  • Ve zdravotnictví jste tedy pracovala už před listopadem 1989…

Byla jsem na řadovém místě plánovacího oddělení Nemocnice Na Homolce (tehdy Státní ústav národního zdraví, pozn. red.). Homolka se v roce 1989 otevírala pro nomenklaturní kádry, ať už členy Ústředního výboru KSČ, nebo třeba národní umělce. Vedle toho bylo ještě před revolucí rozhodnuto, že se bude stavět nová budova v Motole, aby byla i péče pro ostatní občany Prahy poskytována v moderním prostředí. Tehdy by mě nenapadlo, že za několik let bude mým úkolem ten známý modrý pavilon v Motole dokončit a zprovoznit.

  • Po revoluci se změnilo vedení Nemocnice Na Homolce i vaše pozice. Co jste měla na starost?

První moje pozice po revoluci byla vedoucí cizineckého oddělení Nemocnice Na Homolce. Pečovali jsme o zahraniční diplomaty, byznysmeny, ale i o turisty, kteří tu dřív nebývali. Bylo to malé oddělení o několika lékařích a administrativních pracovnících. Ti cizince informovali, postarali se o ně, vystavili jim účet… V roce 1991 jsem dostala příležitost odjet na dva měsíce do Spojených států na Harvard, kde jsem absolvovala kursy řízení zdravotnictví. Dozvídala jsem se, jak se organizuje péče v USA, což mi připadalo jako z jiného světa, některé věci mi byly úplně nepochopitelné. Zúčastnila jsem se také v Německu zajímavého školení o německém zdravotním systému. Změny, které probíhaly v Československu, byly překotné. Před revolucí bylo zdravotnictví vedeno určitým přídělovým systémem. Péče byla sice docela dobře organizovaná po územních jednotkách, a to do posledních vesniček. Měli jsme krajské odborníky, kteří dávali koncepci svému oboru. Dostupnost služeb byla ale velmi nízká. Neoficiálně se říkalo, že na umělou ledvinu chodili pouze pacienti do padesáti let věku, to ale nebylo oficiální doporučení. Regulace přístupu ke službám probíhala skrytě.

  • Zdá se, že Homolka brala transformaci vážně…

Přišlo tam nové vedení, pan ředitel Oldřich Šubrt, a atmosféra byla hodně nakloněná změnám. Rozhodovalo se o tom, jestli bude Nemocnice Na Homolce všeobecnou nemocnicí, a nakonec se postavily tři nosné rozvojové programy – kardiovaskulární, neurologický a diagnostický. Najednou se Homolka stala součástí pražského zdravotnictví. Měla dobrý start – byla nová a poměrně moderně vybavená, měla obrovskou výhodu ve fungujícím IT systému, což tehdy nebyla samozřejmost…

  • Vybavíte si, jestli bylo od počátku jasné, že se Československo vydá cestou veřejného zdravotního pojištění a opustí systém státního zdravotnictví?

U rozhodovacích procesů jsem nebyla, ale domnívám se, že tu byla, stejně jako v jiných věcech, snaha navazovat na předválečné zkušenosti a dívat se do nejbližších demokratických zemí. Hlavně do Rakouska, které s námi mělo společnou starší historii. Zároveň tu byl jednoznačný závazek vůči lidem, kteří byli zvyklí na plošné bezplatné zdravotnictví, i když na nízké úrovni. To vyústilo v systém veřejného zdravotního pojištění a systém více zdravotních pojišťoven, v určitém období i mnoha pojišťoven, které prošly různými krachy. Jediné, co se velmi rychle zprivatizovalo, byla stomatologie. Stomatologové pod vedením své nově etablované komory šli do privátní sféry. I stomatologové na Homolce do toho skočili rovnýma nohama a velmi rychle se naučili podnikat.

  • Dodnes mají stomatologové zvláštní postavení v systému. Je to stále díky tomu, že byli tehdy předvídaví?

Myslím, že ano. Začali velmi brzy. Když probíhala změna financování zdravotnictví, muselo se nějak rozhodnout, jak se koláč peněz, které jsou k dispozici, rozdělí. Předtím se rozděloval státní direktivou, příděly a rozpočty. Když vznikal systém, ve kterém se plátci staly zdravotní pojišťovny, prosadily se více materiály, přístroje a léky na úkor rychlejšího růstu platů zdravotníků, zejména lékařů. V některých oblastech jsme v té době měli k dispozici dokonce širší spektrum léků než země, které jsme měli dohánět. Firmy, které do Československa dovážely, byly velmi aktivní a využily prostor, který tu byl.

  • Čím to, že to tehdy lékaři připustili?

Tehdy se vedla debata, jestli by se neměly skokově navýšit platy lékařů. Jejich profese byla na Západě násobně více ohodnocená než u nás. Platy soudců se skokově navýšily. U lékařů se to nakonec nestalo. Dodnes to doháníme. V té době ani sami lékaři nebojovali tolik za své platy jako za to, aby měli k léčbě dostupné technologie a léky. Lékaři měli prioritu, aby mohli léčit podle standardů. Když tu pak léky a technologie byly, možnost skokového navýšení platů už byla menší.

  • V debatách o úhradách se dodnes zmiňují historické nespravedlnosti z doby prvních sazebníků a úhradových vyhlášek.

Revoluční doba přináší změny, které lépe využijí ti aktivnější. Ti, kteří jsou připraveni. To se potvrdilo i ve fázi, kdy na ministerstvu zdravotnictví vznikaly pracovní skupiny pro oceňování zdravotních výkonů. Obory, jejichž odborné společnosti byly aktivnější, dodnes mají lepší ekonomické postavení než ty, kde se tomu jejich zástupci tolik nevěnovali. Například chirurgové, o kterých je známo, že mají s administrativou trochu potíž.

  • I v letošním dohodovacím řízení jsme slyšeli argumenty, že byly výkony některých odborností v té době transformací špatně oceněné. Není to zvláštní?

Zvenčí to dnes vypadá jednoduše a kdekdo umí říct, co všechno se mohlo tehdy udělat lépe. Na druhou stranu ani v ostatních zemích, se kterými se můžeme srovnávat, nemají jednoduché postupy stanovování úhrad. Kde se tím intenzivně zabývají a dovedou ceny pružně vyvíjet, tam na to mají zvláštní ústavy o stovkách pracovníků. Nic takového u nás nemáme a kapacity, které na tom pracují, jsou do velké míry založeny na dobrovolnictví. Aktivnější odborné společnosti mohou navrhovat změny seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami – a také to dělají, postupy na to máme. Na to, aby se sazebník přepočítal pro celou republiku, ovšem žádné kvalifikované těleso nemáme. Zůstává to proto na aktivitě těch, kdo změny v sazebníku chtějí.

  • Založení Všeobecné zdravotní pojišťovny a schválení zákona o oborových zdravotních pojišťovnách se stihlo do roku 1992, nemluvě o dalších podzákonných normách a zvyklostech. Jak se tehdy politikům a úředníkům položení základů systému podle vás povedlo?

V poslední době čteme rozhovory a komentáře pamětníků, i v souvislosti s úmrtím někdejšího ministra a předsedy vlády Jana Stráského. Ty objasňují tehdejší dobu jako velmi hektickou. Když dnešní kritici vystupují s tím, že se jeden krok měl udělat dříve než jiný, případně jinak, říkají to z pozice, kdy po bitvě je každý generál. Nevíme, jak by to dopadlo a jaké problémy by nastaly, kdyby se postupovalo jinak. Když se zakládaly zdravotní pojišťovny, kopírovaly se některé vzory ze zahraničí. Nastaly komplikace, když měly pojišťovny pojištěnce podle oborů a tomu odpovídaly i jejich příjmy. Například pojištěnci Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví měli v průměru vyšší mzdy, a proto odváděli své pojišťovně vyšší pojistné. V následujících letech to vedlo k zavedení přerozdělování pojistného podle věku a pohlaví. Dnes už jsme s přerozdělováním zase dál. Je to příklad toho, jak zdravotní politika musí reagovat na vývoj situace. Už z prvních zahraničních pobytů jsem si odnesla poznání, že ideální bezchybný model zdravotnictví neexistuje, ale všude se snaží svůj model vyvíjet. Úspěšné jsou ty země, které dokáží rychleji reagovat na potřebu vývoje.

  • Nemáte tedy něco, co byste zakladatelům českého veřejného zdravotního pojištění vyčetla?

Celkově myslím, že se naše zdravotnictví za posledních třicet let vyvíjelo dobře. Náš model je dnes dáván za vzor i vyspělým zemím. Ty totiž dospěly k názoru, že je neslušné mít nedostatečně pojištěné občany a úroveň zdravotní péče závislou na postavení pacienta. I země, kde byl mnohem silnější vliv komerčních pojištění, hledají cesty, jak co největší podíl lidí zařadit do solidárního systému. Určitá anomálie u nás je, že tu je šest milionů lidí, za které platí pojištění stát. I to je ale lepší varianta, než kdyby ti lidé nebyli dostatečně pojištěni. Náš systém je silně solidární, to je hodnoceno kladně. Máme tu samozřejmě doplatky a zabýváme se tím, jestli na některé menší skupiny lidí nedopadají s příliš velkou sociální tíhou. Máme tu v souvislosti s koncentrací péče lokality, kde je zhoršená dostupnost zdravotních služeb. Jsou tu věci k řešení, ale žádný zásadní problém ve zdravotnictví nemáme a zároveň jsme si díky našim lékařům dokázali zachovat vynikající úroveň špičkové zdravotní péče stejnou jako v Německu i jiných západoevropských zemích.

  • Přes všechny výhody solidárního systému, není to, jak široce a silně demokratická Ústava ochránila bezplatnou zdravotní péči, překážkou motivace pacientů?

Budeme muset do budoucna přemýšlet o tom, jak pacienta více vtáhnout do hry. Nejen proto, abychom získali dodatečné prostředky, to na tom není nejdůležitější. Měli bychom hlavně jako pacienti získat vliv na to, aby se prostředky využívaly efektivně a aby ti poskytovatelé, kteří budou úspěšní, mohli růst, a ti, kteří nebudou mít pacienty, se transformovali. Už se asi nebudeme vracet k žádné masivní spoluúčasti, budeme ale řešit otázku malusů nebo bonusů k pojištění, případně připojištění. Doufám, že se na základním směru dokáží politické reprezentace dohodnout v širším politickém spektru, aby ho bylo možné držet během několika vlád. České zdravotnictví by potřebovalo větší stabilitu na ministerském úřadu. Žádný z ministrů zdravotnictví nebyl v této funkci ani tři roky, nejdéle docent Leoš Heger, kterému do nich chyběly tři dny. Za tu dobu se žádná větší reforma nedá začít i dokončit. Zároveň není dobré, když jedna politická reprezentace prosadí určitou svou představu, kterou pak opozice, když se dostane k moci, úplně zruší, místo aby ji jen modifikovala v určitých detailech.

  • Který z porevolučních ministrů zdravotnictví byl podle vás nejlepší?

Nejlepší je podle mě ten současný. Je mladý, není zatížen tím, co už ve zdravotnictví proběhlo, a dívá se na věci, které je potřeba řešit, novýma očima. Má snahu věci měnit a neřeší, kolikrát už jsme se v minulosti o tom či onom bavili a nevedlo to k výsledku.

  • A kromě něj?

Na ministerstvo zdravotnictví jsem šla k panu ministru Leoši Hegerovi, kterého jsem si velmi vážila, a předpokládala jsem, že na úřadu budu jen po dobu jeho působení. Nakonec jsem tu už u pátého ministra. Cením si těch ministrů, kteří jsou schopni dělat reformní kroky. Vzhledem k tomu, jakou má zdravotnictví setrvačnost, vážím si toho, když ministr věnuje svou energii práci, u které je jasné, že nesklidí její ovoce. Tak jako současný ministr řešil navýšení počtu studentů lékařských fakult. I pan ministr Stráský byl dobrý ministr. Jako by mohlo být svým způsobem výhodou, když ministr zdravotnictví není lékař. Koneckonců by měl být víc ministrem pacientů než ministrem některé skupiny lékařů. Kdyby měl pan ministr Stráský příležitost v té funkci zůstat delší dobu, věřím, že by potřebné reformní kroky učinil. Za pochodu se učil specifika zdravotnictví, na které se díval ze systémového pohledu.

  • Kteří ministři naopak nebyli dobří?

Není dobré, když ministerstvo příliš podlehne stranickým zájmům. Nejhůř proto hodnotím ty ministry, kteří přišli a celý úřad personálně až do úrovně ředitelů a vedoucích vyměnili podle stranického klíče. Dnes už tomu do určité míry brání služební zákon, který sice má spoustu much, ale měl by přeci jen přispět k profesionalizaci státní správy. Když jsem přišla na ministerský úřad, měla jsem za sebou dvacet let zkušeností s českým zdravotnictvím, přesto mi trvalo zhruba rok, než jsem se agendu úřadu naučila. I svým spolupracovníkům říkám, ať si svou kariéru na ministerstvu naplánují na delší čas, protože první rok se budou více učit, než že by byli plnohodnotnými aktivními členy týmu.

  • Jaké byly vaše profesní roky v Motole?

Vzpomínám na to ráda, i když byly ty roky hektické. Prošla jsem důkladným několikadenním výběrovým řízením včetně psychotestů, IQ testů a ústního pohovoru. Když mě pan ministr Stráský na místo ředitelky Fakultní nemocnice v Motole v roce 1996 uváděl, prohlásil: Všechny problémy, které se v českém zdravotnictví vyskytují, se vyskytují právě v Motole; tak vám přeju hodně štěstí! V té době se v Motole budoval velký modrý pavilon, který jsem měla za úkol dokončit, ale už docházely peníze. Zároveň tam byl velmi aktivní místní Lékařský odborový klub v čele s doktorem Davidem Rathem, který měl svoje požadavky. Nemocnice byla podfinancovaná, protože lékaři nevykazovali pojišťovnám ani zdaleka všechny výkony. měla půl miliardy korun dluh a firmy už jí nechtěly dodávat. Šla jsem do toho po hlavě, měla jsem tehdy spoustu energie. Byla to pro mě největší manažerská zkušenost, ze které čerpám dodnes. Řešila jsem stávku, kterou vyvolaly odbory, návrh na konkursní řízení, nemocnice mohla zkrachovat. Našla jsem nevýhodné smlouvy a musela jsem vyměnit některé náměstky, protože byli pod vlivem určitých firem a já to považovala za korupční jednání. Se spolupracovníky, které jsem v Motole našla, se potkávám dodnes. Pomáhala mi celá rodina. Jen děti potom říkaly, že se mi do hlavy kromě nemocnice už nic nevejde. Nakonec jsme pro Motol získali půjčku, kterou jsme začali splácet, budovu se podařilo dostavět, výsledky byly hmatatelné. To mě uspokojovalo. Považuju to za dobrou etapu svého života. Že jsem za tuto práci dostala ocenění Manažer roku, to byla jen třešinka na dortu.

  • Následovalo ale v roce 1999 odvolání ministrem Ivanem Davidem, se kterým jste měla spory…

Myslím, že dnes už by si ministr nemohl dovolit odvolat ředitele bez uvedení jakéhokoli důvodu. Kolem pana ministra Davida byla skupina lidí, kteří na něj měli vliv. Nerozhodoval to jen on.

  • Jak vzpomínáte na tehdejší jednání s místním LOK?

Většinou jsem jednala zároveň s místní organizaci LOK a zároveň se zdravotnickými odbory OSZSP. Přišlo mi, že si doktor Rath jednání prezentuje po svém. Domluva s ním byla velmi těžká. S velkými zdravotnickými odbory jsem se dohodla snáz, jejich předseda někdy dokonce po společném jednání říkal, že podle toho, co doktor Rath říká, snad byli každý na jiné schůzce.

  • Pak jste byla zvolena do Senátu. Následně jste šla do soukromých nemocnic Mediterra. V čem je to jiné než státem řízená nemocnice?

Šla jsem na výběrové řízení a získala místo ředitelky malého holdingu nemocnic s majiteli z Rakouska. Ze začátku jsem byla nadšená z toho, že v tom nebude politika a že majitelé budou mít zájem výhradně o výsledky. Jenže pak přišly hubenější roky a nebylo jednoduché splnit požadavek na plusový hospodářský výsledek. A i když byla jednání s majiteli vždy férová, pociťovala jsem od nich určitou nedůvěru a dojem, že věci rozumějí díky svým dlouholetým zkušenostem z jiných zemí lépe. My ale znali detailně specifika českého prostředí. Nebylo snadné si vydobýt a udržet pozici rovnoprávného partnera.

  • Na české zdravotnictví jste se dívala z pozice manažerky přímo řízené nemocnice, ze soukromých nemocnic, pohledem političky i úřednice. Co vás zatím nejvíc bavilo?

Nejvíc mě bavila práce v Motole, protože šlo o velkou nemocnici, o její záchranu a následně rozvojové programy. Pracovali jsme na vzdělávání vedoucích pracovníků a věřili jsme, že to může nemocnici posunout dopředu. Zabývali jsme se vztahem k pacientům, změnou paternalistického jednání s pacienty na více partnerské, na dodržování jejich práv a respektu. Úspěchy pak byly rychle vidět. Jezdili jsme se odborně vzdělávat do Fakultní nemocnice Hradec Králové, kterou tehdy vedl docent Heger a která byla v tomto ohledu napřed. I když jsem si neplánovala kariéru na ministerstvu, musím říct, že když už mě sem život zavedl, přijde mi to velmi zajímavé, být u změn, které se mohou dotknout ne jedné nemocnice, ale celého systému. Mám štěstí, že mám velmi dobré spolupracovníky. V mém týmu je teď hodně mladých lidí, někteří z nich tu začínali rovnou po škole, a je vidět, jak vyrostli ve výborné odborníky, kteří zároveň ještě neztratili drive a sílu mládí.

K VĚCI…
Ing. Helena Rögnerová
Vystudovala ekonomiku a řízení vnitřního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Působila v plánovacím oddělení Státního ústavu národního zdraví v Praze, dále jako vedoucí cizineckého oddělení Nemocnice s poliklinikou Na Homolce či v První americko‑české pojišťovně. V letech 1996–1999 řídila Fakultní nemocnici v Motole, za což získala ocenění Manažerka roku 1999. Od roku 2000 do roku 2006 byla senátorkou. Poté se stala jednatelkou holdingu Mediterra s. r. o. / VAMED CZ. Na Ministerstvu zdravotnictví ČR pracuje od roku 2012 jako ředitelka Odboru dohledu nad zdravotním pojištěním a náměstkyně pro ekonomiku a zdravotní pojištění (od října 2018). Není členkou žádné politické strany. Je vdaná, má dvě dospělé dcery.

Čtěte také:


Copyright © 2000-2019 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky