Zápisník z NY: Emergency room
Další týden jsem přiřazená na oddělení sousedící s emergency room, urgentním příjmem. Počáteční obavy z koronaviru opadly, respekt ovšem zůstává. Už taky mistrně zvládám soukání se do ochranných oděvů a dvojitých rukavic, štít se mi také už mnohem míň zamlžuje. A tak se plná očekávání a vzrušení smíchaného s trochou nejistoty z neznámého vydávám na ER. Tady jsou covid pozitivní pacienti ihned po přijetí a čekají na místo na oddělení. Jsem opravdu v první linii boje s novým koronavirem.
Práce tomu odpovídá. Každý den 10 až 12 nově přijatých pacientů, často s nepředvídatelným průběhem a občas s rychle se měnícím stavem. Pracuji v týmu s kolegou, který vyrůstal během bombardování v Bejrútu. Dalším členem týmu je geriatr křestním jménem Jesus. A tak si říkáme, že těch dalších pár společných dní zvládneme – já, která vyrostla v komunismu, s ostříleným kolegou, všichni ochraňováni Ježíšem. Uvědomíme si, že takový sarkasmus asi není na místě, jenže teď potřebujeme vysoké dávky nejlepšího léku na světě – smíchu.
Dostávám spoustu vzkazů od známých, i od těch, které jsem léta neviděla: „You are a hero, thank you for what you are doing”. Pro mě jsou ale hrdinové lékaři na emergency room, intenzivisti, zdravotní sestry a jejich pomocníci, kteří jsou v neustálém kontaktu s pacienty na otevřených covidových odděleních. Já můžu po vizitě odejít dopsat chorobopisy na oddělení nebo na nepříliš vábný, ale klidný lékařský pokoj, případně dodiktovat dokumentaci z domova.
Nikdo zatím neví, proč mají někteří pacienti mírné příznaky, zatímco jiní během pár hodin skončí na jipce. Zdá se, že predispozicí k těžšímu průběhu jsou obezita, diabetes a mužské pohlaví. Svoji roli asi hraje i infekční dávka, genetická predispozice pacientů, typ viru a spousta dalších věcí, které jsou a ještě dlouho budou předmětem intenzivního fascinujícího zkoumání.
Vybavuji si 35letého pacienta, který musel být po devíti dnech na 15 l kyslíku nakonec nejen intubován, ale i napojen na ECMO. Nebo na 36letou pacientku, který byla skoro deset dní na 15 l kyslíku, ale po čtrnácti dnech odešla domů. Sice s kyslíkovým zásobníkem v podpaží, ale po svých. Nebo 68letý lékař z Brooklynu, který byl intubován po deseti dnech hospitalizace a stále nemá vyhráno. Anebo ten 57letý pacient, o kterém jsem psala ve čtvrtém dílu, který teď má tracheostomii a není jisté, jestli někdy bude moci vzít do náruče svou vnučku. Naopak jedna z mých prvních pacientek, 86letá babička, se vyléčila a mohla jít zpátky do pečovatelského domu. Pro většinu starších pacientů, kteří mají jiné přidružené nemoci, ale diagnóza COVID-19 znamená smrtelnou prognózu.
Předchozí díly:
Zápisník z NY: První COVID pozitivní pacient na Long Islandu
Zápisník z NY: Všichni na palubu
Další díl:
Kritické dny epidemie COVID-19 očima lékařky na předměstí New Yorku – v univerzitní nemocnici v Mineole
Jedním z míst nejhůře postižených koronavirovou epidemií se stalo americké velkoměsto New York a stejnojmenný stát Spojených států amerických.
Na vrcholu epidemie přijaly nemocnice ve státě New York denně tři tisíce nových pacientů s COVID-19. Podle Worldometru k 1. květnu ve státě New York zemřelo na COVID-19 přes 24 000 lidí. To znamená asi 1227 lidí na million populace. Většina z úmrtí je v 8,3milionovém NY City. Podle stejného zdroje měla ke stejnému datu Česká republika 240 úmrtí, tedy 22 na milion populace.
Dr. Alzbeta Sykora-Azzara MD je internistka, která pracuje v New Yorku od roku 2000.
Z toho už 12 let v nemocnici NYU Winthrop Hospital. Studovala na LF UP Olomouc, a medicínu ukončila na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Zdroj: MT