Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Sobota 19. září 2020 | Svátek má Zita
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  COVID-19  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Přichází generace diabetiků, která má šanci

Přichází generace diabetiků, která má šanci

Medical Tribune 15/2020
07.09.2020 13:16
Zdroj: MT
Autor: Mgr. Kristýna Čillíková
Pro pacienty s diabetem 1. typu je kontinuální monitorace glykémie stěžejní technologií, která doslova mění jejich osudy. Přibývají však relevantní data o tom, že z léčby glukózovými senzory profitují i diabetici 2. typu – nejen ti na intenzifikovaném inzulinovém režimu, ale i inzulin‑naivní.

Česká republika zaujímá celosvětově přední místa v adopci diabetologických technologií a spolu s Belgií je jasnou světovou špičkou v dosahování kompenzace diabetických pacientů. Je i ve světle těchto úspěchů ohrožena budoucnost české diabetologie?


Rozhovor s diabetologem MUDr. Janem Šoupalem, Ph.D., v knihovně III. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze měl být věnován hlavně novým poznatkům a recentním studiím v oblasti léčby diabetu pomocí kontinuální monitorace glykémie. Tedy technologiím, senzorům, inzulinovým pumpám a hybridním uzavřeným smyčkám. Řeč se ale opakovaně a někdy až naléhavě stáčela i na jiná témata, která souvisejí s budoucností české diabetologie a MUDr. Šoupalovi velmi leží na srdci. Má totiž dojem, že úspěšné pokračování tohoto oboru, dlouhodobě budovaného na solidních základech, je nyní v ohrožení.

  • Pane doktore, jaké je dnes postavení kontinuální monitorace glykémie – CGM – v léčbě diabetu?

Na úvod možná připomeňme, že rozlišujeme dva základní typy kontinuální monitorace glukózy. Jedná se o CGM se zobrazením v reálném čase (rtCGM) a intermitentně skenovanou CGM (isCGM), pro kterou se v ČR vžil název FGM nebo také okamžité monitorování glukózy. Základem CGM i FGM jsou glukózové senzory. Přestože se vžil název kontinuální a okamžitá monitorace glykémie, senzory se zavádějí do podkoží a stanovují koncentraci glukózy v intersticiální tekutině, nikoli v krvi. CGM informuje pacienta o vývoji glukózy automaticky v pětiminutových intervalech. V případě FGM je pacient informován poté, co přiloží přijímač do těsné blízkosti senzoru. Jediným zástupcem ze skupiny FGM je dnes systém FreeStyle Libre. Většina dat zveřejněných v poslední době se týkala FGM, ale není důvod si myslet, že by CGM nevyšla podobně, nebo v některých ohledech i lépe. Ukazuje se, že u pacientů s diabetem 1. typu je CGM zcela stěžejní technologií, která de facto mění osudy diabetických pacientů. Osobně považuji CGM za třetí historický milník v léčbě diabetu 1. typu – prvním byl pochopitelně objev inzulinu, druhým byly glukometry, které umožnily výrazně snížit počet akutních hospitalizací pro hyper‑ či hypoglykemická kómata a zčásti snížit výskyt chronických komplikací. A třetím milníkem jsou senzory, které mají velký potenciál výrazně zatočit s dlouhodobými komplikacemi diabetu. Dnes už víme, že pacienty vracejí zpátky do života. Lidé, kteří končívali v invalidním důchodu, například z důvodu porušeného vnímání hypoglykémie, se z něj nyní vracejí. A mladí diabetici 1. typu, když se dnes rozhodují o svém povolání, tak si už díky senzorům mohou vybírat. Například před několika lety k nám měl nastoupit mladý lékař, který se měl učit diabetologii a internu, ale vždy ho o něco víc lákala chirurgie. Kvůli svému diabetu se ji ale obával dělat. V šestém ročníku medicíny dostal možnost léčit se pomocí CGM a dnes se úspěšně věnuje kratším chirurgickým výkonům.

  • Co o efektivitě CGM víme?

CGM vede u diabetiků 1. typu ke snížení glykovaného hemoglobinu, snížení rizika hypoglykémií včetně těch závažných, ke snížení glykemické variability a zvýšení takzvaného time in range, tedy času stráveného v cílovém rozmezí glykémie. Toto rozmezí se pohybuje mezi 3,9 až 10 mmol/l a jde dnes o stěžejní ukazatel kompenzace pacientů léčených pomocí glukózových senzorů. Víme také, že CGM vede ke snížení výskytu neonatálních komplikací u dětí diabetických matek. Pokud to zobecníme, tak platí, že pro diabetiky 1. typu je rozhodující technologie, a tou je kontinuální monitorace glykémie.

  • A co diabetici 2. typu? Mohou také oni profitovat z CGM?

U diabetiků 2. typu je situace složitější. Jde o velice heterogenní skupinu nemocných, od těch takzvaně na dietě nebo perorálních antidiabetikách až po ty, kteří připomínají spíše diabetiky 1. typu. Tady je potřeba terapii více individualizovat a jistě se najdou i tací, kteří budou výrazně profitovat z glukózových senzorů. Obecně ale platí, že u diabetiků 2. typu je rozhodující spíše farmakoterapie.

  • Asi i proto, že moderní farmakoterapie má pro diabetiky 2. typu řadu metabolických benefitů…

Nejen metabolických, ale také kardiovaskulárních, proto u nich na prvním místě stojí farmakoterapie. Ale když mluvíme o technologiích, nedávno mě velmi překvapily pozitivní výsledky studií prezentované na virtuálním kongresu Americké diabetologické asociace – všechny zde zveřejněné studie provedené u diabetiků 2. typu, kteří používali CGM nebo FGM, ukazovaly poměrně jednoznačné zlepšení v celé řadě ukazatelů, nejen v glykovaném hemoglobinu – mimochodem z registrových studií se zdá, že ten klesá více u diabetiků 2. typu než u diabetiků 1. typu, alespoň na FGM, ale došlo i k výrazné redukci akutních diabetických událostí, jako je například hyperglykémie vyžadující ošetření na pohotovosti nebo závažná hypoglykémie. Pokles výskytu těchto komplikací byl velice významný, pohyboval se v řádu desítek procent – například hospitalizace poklesly při používání FGM o 40 procent, návštěvy pohotovosti o 50 procent. Stejně tak hospitalizace z jakékoli příčiny se výrazně snížily. Tyto výsledky přinášejí konzistentně registrové studie jak z USA, tak z Francie či Švédska. Z toho, co doposud víme, vychází, že u diabetiků 1. typu bychom se klonili spíše k používání CGM, protože tato technologie má pro ně poměrně důležitou funkci alarmů upozorňujících s předstihem na hypoglykémii nebo hyperglykémii, a u diabetiků 2. typu může být dostačující FGM.

  • Ještě před rokem jste v jedné z vašich přednášek konstatoval, že limitací FGM je nedostatek dat. Je už situace lepší?

To, co bylo prezentováno na kongresu ADA a o čem jsem teď mluvil, jsou výsledky z reálné klinické praxe, z velkých registrů, tedy retrospektivní data. Vychází pozitivně a je to jistě podstatný střípek do mozaiky. Co nám v případě FGM ještě pořád trochu chybí, je více randomizovaných studií. Na druhou stranu, i zde se výsledky průběžně doplňují. Nedávno byla například publikována randomizovaná studie u pacientů s diabetem 2. typu, která ukázala poměrně významné benefity FGM oproti glukometru. Zajímavé je, že skvělé výsledky v podobě snížení glykovaného hemoglobinu nebo hospitalizací neplatí pouze pro pacienty léčené inzulinem, ale i pro pacienty, kteří inzulinem doposud léčeni nebyli. Glukózové senzory jsou samozřejmě stále poměrně nákladné, ale nad glukometry se již opravdu smráká.

  • U mladých diabetiků 1. typu asi nebývá problém, aby do technologií vpluli a naučili se je používat. Jak je to ale u starších pacientů s dlouholetým diabetem, kteří mají na CGM nebo FGM přejít?

Velice individuální. Příkladem může být obtížně mobilní 87letý pacient s diabetem 2. typu, který byl nedávno hospitalizován na našem oddělení. Neviděl dobře na mobilní telefon, ale viděl dostatečně na tablet, na kterém se mu zobrazovaly výsledky monitorace pomocí CGM. CGM si hradil sám ze svých prostředků a pomáhalo mu to. Když tuto technologii předtím neměl, často končil v bezvědomí kvůli hypoglykémii. Pomoci může také rodina. V tomto ohledu má výhodu FGM, které je pro pacienty v mnoha směrech jednodušší. U většiny pacientů s diabetem 2. typu, kteří jsou kandidáty na technologie a jsou ochotni si je uhradit, bych asi nejprve zkoušel FGM. CGM je zase vhodnější u většiny diabetiků 1. typu. Máme vlastní studii, která byla před několika dny přijata k publikaci do prestižního amerického časopisu Diabetes Care. Srovnávali jsme v ní obě technologie u pacientů s diabetem 1. typu. Významně lépe dopadla CGM než FGM. Samozřejmě je to ale také individuální. Někteří pacienti s diabetem 1. typu mohou být stresováni alarmy CGM, a FGM je pro ně proto jasná volba, stejně tak někteří diabetici 2. typu zvládnou bez problémů používat CGM. Ve všech věkových skupinách pacientů, starší nemocné nevyjímaje, pomáhá lepším výsledkům léčby dostupnější systém edukací. Dnes je již plný internet edukačních videí a také zdravotníci se s novou technologií naučili lépe zacházet, což dokládají, mimo jiné, velice pozitivní výsledky studií z reálné praxe.

  • Není to i tím, že lidé více nosí senzory?

Samozřejmě také, více zkušeností je jak na straně lékařů, tak na straně pacientů. Od roku 2016 existuje úhrada na vyšší počet senzorů u pacientů s diabetem 1. typu. V České republice se tímto krokem daří zavést systém léčby, který rozběhli v jiných zemích o dva až tři roky později a jinde na něm teprve pracují. Bohužel zatím nejsme schopni publikovat kompletní národní data, protože stále není k dispozici fungující diabetologický registr. Rádi bychom se podívali na glykovaný hemoglobin na začátku léčby a po jejím zahájení, bohužel to ale zatím nejde. Například Švédové takové registry mají a dokáží je plně využívat jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Každý rok díky nim plní přednáškami velké kongresy. Byli schopni se doma dohodnout, mají jasná transparentní pravidla, které instituce a subjekty mohou do dat nahlížet a za jakých podmínek je využívat. Vycházejí z toho krásné poznatky na velkých souborech pacientů. Kdybychom něco takového měli my, tak by to jistě posunulo českou diabetologii vpřed. V řadě oblastí totiž předbíháme zahraničí, ale poté toho nedokážeme plně využít a postupně ztrácíme dech, protože není vůle dohodnout se na základních a jasně transparentních pravidlech nakládání s daty.

Mimochodem, v současné době má ČR podle mezinárodní cloudové databáze Diasend druhou nejlepší kompenzaci pacientů na světě. Kompenzace je hodnocena ze stažených glukometrů a glukózových senzorů a je vyjádřena v podobě průměrné glykémie. Jedná se přitom o skutečně reprezentativní soubory nemocných, data jsou stahována anonymně a jsou vyhodnocována v zahraničí. Před námi je Belgie, která je lepší jen o několik desetin mmol/l. Mnoho vyspělých zemí má průměrnou glykémii pacientů výrazně horší. Přičemž 1 mmol/l navíc může znamenat nárůst rizika komplikací v závislosti na typu diabetu o dvacet až čtyřicet procent. Moc se nemluví o tom, že v České republice se diabetologie dělá docela dobře.

  • Jak je to aktuálně vypadá s úhradou senzorů?

Senzorů se pojišťovny nejdříve velice obávaly, protože je považovaly za příliš nákladné. Když ale proběhla nová kategorizace zdravotnických prostředků, tak ministerstvo zdravotnictví používalo senzory jako skvělý příklad toho, co všechno se podařilo kategorizací změnit. Je ale nutno uvést, že ministerstvo nám bylo v této věci od počátku nápomocné. Glukózové senzory se tak pomalu stávají standardem péče o pacienty s diabetem 1. typu, v diabetologických centrech určitě a situace se pozvolna mění také v běžných diabetologických ambulancích. Adopce nových technologií probíhá v České republice správnou cestou, ne moc rychle ani ne moc pomalu. Za to jsem rád. Pozitivní dopady zavedení úhrady senzorů se například projevují v již zmíněné databázi Diasend a velice dobře je to patrné z českého registru dětských diabetických pacientů. U diabetiků 2. typu jsem byl na začátku poměrně skeptický, ale poslední data i zkušenosti z praxe ukazují, že pokud proběhne adekvátní edukace a pacientovi se dá nějaký čas, dokážou mít i pacienti s diabetem 2. typu z technologií velký užitek. U diabetiků 2. typu bude mít v ČR CGM nebo FGM místo především u pacientů na intenzifikovaném inzulinovém režimu, u kterých se v brzké budoucnosti stane medicínským standardem péče.

  • Jaká je vůbec nákladnost CGM/ FGM?

V případě FGM je to přibližně tři tisíce korun měsíčně, měsíční náklady na CGM se pohybují přibližně okolo pěti tisíc korun. Samozřejmě to platí pro případ, kdy pacient nosí senzor každý den, což v praxi není až tak časté.

  • Jak pokračuje vývoj hybridních uzavřených systémů?

V průběhu října až listopadu 2020 tu budeme mít první takzvaný pokročilý hybridní uzavřený okruh s inzulinovou pumpou Tandem t:slim X2, který umí aplikovat automatické korekční bolusy. Jde o funkci s názvem Control‑IQ. Ke konci roku by snad měla do ČR přijít také nová inzulinová pumpa 780G od firmy Medtronic. I o tomto systému se hovoří jako o pokročilém hybridním uzavřeném okruhu.

Klinické studie s hybridními systémy ukazují, že tzv. čas v cílovém rozmezí (3,9–10 mmol/l) se při používání těchto systémů pohybuje okolo 80 procent. Pacienti na těchto systémech jsou tak jednou z prvních generací, která má reálnou šanci prožít dlouhý život bez závažných komplikací.

  • Co dobrého se ještě v české diabetologii v poslední době povedlo?

Čerstvě jsme například prosadili několik nových výkonů pro odbornost diabetologie. To je pro další rozvoj oboru velmi důležité.

  • O jaké nové výkony jde?

Upravili jsme výkony na CGM, dále výkon na stahování a vyhodnocování dat z glukometru a výkon pro preventivní vyšetření rizika syndromu diabetické nohy. Nově byl schválen výkon pro nastavení bolusového kalkulátoru pro flexibilní dávkování inzulinu, což je pracné, ale zároveň velmi důležité, protože principy kalkulovaného bolusu by měla využívat většina pacientů, kteří jsou léčeni rychle působícími inzuliny. Dále nově zavádíme výkon pro detekci poruchy rozpoznávání hypoglykémie. Nové výkony máme také pro léčbu inzulinovou pumpu a implantaci a explantaci dlouhodobého podkožního senzoru.

  • Co si od nových výkonů slibujete?

Že lékaři budou mít vyšší motivaci naplňovat obsah výkonů, což povede k rychlejšímu zavedení nových postupů, které považuje ČDS (Česká diabetologická společnost ČLS JEP – pozn. red.) za zásadní pro dosažení optimálních výsledků léčby. Nové výkony jsou navíc naprosto klíčové v souvislosti s reformou primární péče. Snahou SVL (Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP – pozn. red.) a ministerstva zdravotnictví je, aby část pacientů s diabetem byla léčena praktickými lékaři. To nevyhnutelně povede k tomu, že diabetologům budou zůstávat pouze časově a ekonomicky náročnější pacienti. Nové výkony, budou‑li nasmlouvány a řádně propláceny, mohou tyto ztráty částečně nahradit. Ale ruku na srdce, problémy s nasmlouváním a následným proplácením často i těch nejzákladnějších výkonů jsou známé snad každému ambulantnímu specialistovi.

Ne že by se praktický lékař nebyl schopen o část pacientů postarat, ale způsob, jakým je tento cíl naplňován, postrádá širší diskusi, koncepci a přináší s sebou nemalá rizika. Nechme teď stranou, že v rámci specializačního vzdělávání netráví praktický lékař čas v diabetologické a už vůbec ne v podiatrické ambulanci. Velký problém vidím zejména v tom, jak jsou nastaveny úhrady za péči. Praktický lékař má možnost vykázat výkon péče o nekomplikovaného pacienta s diabetem a nověji také o pacienta s prediabetem. Bodové ohodnocení za tento výkon je stejné jako pro diabetologa, který pečuje o náročnější pacienty. Praktický lékař na rozdíl od diabetologa má mnohem menší problémy s nasmlouváním a následným proplacením výkonů. Pro srovnání, PURO v průměrné diabetologické ambulanci se podle OSAD (Občanského sdružení ambulantních diabetologů – pozn. red.) pohybuje okolo 1 200 korun na pacienta. Výsledkem tedy je, že praktický lékař je za jednoduchého pacienta ohodnocen výrazně lépe než diabetolog za péči o mnohem náročnější nemocné. Rozdíl bývá i dvojnásobný! V této situaci se ptám: Kde je ministerstvem a pojišťovnami tolik proklamovaná úspora nákladů na zdravotní péči po přesunu části pacientů k praktickým lékařům? Takto nastavený systém navíc podle mého názoru poškodí směřování pacientů s diabetem systémem péče a má potenciál zhoršit výborné výsledky, kterých v současnosti dosahuje česká diabetologie. Jinými slovy, pacienti, kteří už dávno měli být v ordinaci diabetologa, protože jejich kompenzace není dobrá, budou zbytečně déle zůstávat v péči některých praktických lékařů, protože se přidala motivace ekonomická.

  • Ale praktičtí lékaři přece mají preskripční omezení. Ačkoli teď nově mohou předepisovat gliptiny…

To jsou ale dvě odlišné věci. Gliptiny v ordinaci praktických lékařů jsem vždy podporoval. Z gliptinů mohou profitovat jak pacienti na začátku diabetu, tak starší pacienti s mnoha komorbiditami a kontraindikacemi celé řady jiných antidiabetik. Jsou to léky s minimem nežádoucích účinků i interakcí. Ze všech těchto důvodů se dobře hodí pro primární péči. Současně s uvolněním preskripce gliptinů ale bohužel došlo k tomu, že rozhodnutím SÚKL není hrazena jejich kombinace s inzulinem. Máme spoustu starších a polymorbidních pacientů, jejichž komorbidity vylučují podávání jiných moderních antidiabetik, ale tito pacienti velmi dobře prosperují na kombinaci gliptinu s bazálním inzulinem. Přesně u těchto nemocných bychom kombinaci gliptinu s inzulinem velice potřebovali, ale už to není možné. Budeme muset tisícům pacientů vysadit léčbu, kterou jim několik let úspěšně dáváme, nebo jim říct: „Zaplaťte si tisíc korun měsíčně.“ To sice není tolik, ale protože se jedná především o nemocné v důchodovém věku, tak to pro ně není zanedbatelná částka. Je zcela zřejmé, že SÚKL a plátci zdravotní péče nevedou s ČDS dostatečný dialog. Opravdu mám 80letému polymorbidnímu pacientovi vysadit kombinaci gliptinu a bazálního inzulinového analoga a nahradit ji kombinací inzulinu a derivátu sufonylurey, a zvýšit tak násobně riziko závažné hypoglykémie? Mám převést pacienta na intenzifikovanou inzulinovou léčbu, opět zvýšit riziko hypoglykémie a v řadě případů rovnou zajistit aplikaci inzulinu cestou domácí péče? Případně mám pacientovi nově předepsat finančně mnohem nákladnější kombinaci analoga GLP‑1 s bazálním inzulinem, která je navíc u starších sarkopenických pacientů nevhodná? Možná to opět celé dává smysl po politické stránce, nikoli však po stránce medicínské i ekonomické.

  • Řekl jste, že praktičtí lékaři jsou v systému zvýhodňováni. Máte ještě nějaký příklad?

Praktické lékaře je nepochybně nutné masivně podporovat, o tom není sporu. Vždy je však třeba položit si otázku, jakou cestou tuto podporu vést a zda je kvůli tomu nutné ohrozit slušně fungující péči například o diabetického pacienta. Ten, kdo kdy zažil debaty nad délkou nových výkonů, mi potvrdí, že se vždy licituje o každou minutu. V tomto světle mi přijde podivné, pokud se vytvoří 30minutový výkon pro prediabetika léčeného v ordinaci praktického lékaře. Výkon lze vykázat dvakrát ročně. Co obnáší pacient s prediabetem? Že to lékař zjistí – ano, to udělá jednou. Pak mu řekne, jak má upravit životní styl, a bude mu třeba léčit hypertenzi a vysoký cholesterol, což by měl dělat stejně. Ale rozhodně to není výkon na půl hodiny. Pokud praktičtí lékaři v ordinaci denně vyšetří 40 i více nemocných, což mi sami řekli, tak to ani není možné časově zvládnout. Tento výkon bude stát nemalé finanční prostředky, které mohou chybět třeba na senzory u pacientů diabetem 2. typu a vysokým rizikem hypoglykémie, kteří by z nich mohli výrazně profitovat, nebo na prolomení dalších omezení, kterých je v diabetologii požehnaně. Vzhledem k předpokládanému počtu prediabetiků může jít i o částku pohybující se až okolo 400 milionů korun. Pokud by se odpovědné instituce dotazovaly ČDS, jak zpomalit progresi prediabetu do diabetu, aby to bylo efektivní, my bychom řekli: „Klidně praktikům dejte deseti‑ či patnáctiminutový výkon, který by té problematice odpovídal. Klidně je bonifikujte za záchyt prediabetu, ale umožněte preskripci metforminu u prediabetu, protože za to dostanete oddálení progrese do diabetu o několik let a snížíte riziko kardiovaskulárních i jiných komplikací, což je doloženo klinickými studiemi.“ To, co prošlo, nepovažuji za efektivní. Omlouvám se kolegům z pojišťoven a ministerstva zdravotnictví, ale opravdu to celé směřuje k přesunu finančních prostředků směrem od nemocnějších pacientů k méně problematickým nemocným. Pozitivní dopad takového kroku je ale mírně řečeno velice nejistý.

  • Z toho, co říkáte, vyplývá, že mezi diabetology a praktickými lékaři neprobíhá zrovna konstruktivní komunikace.

Řekl bych, že z naší strany byly opakovaně učiněny konkrétní vstřícně kroky směrem k praktickým lékařům. O gliptinech jsme mluvili a například já sám jsem v komisi pro kategorizaci zdravotních prostředků při MZ podpořil uvolnění možnosti předepisovat proužky a glukometry v ordinaci praktických lékařů. Ze strany vedení praktických lékařů ale opravdu nevidím jediný konkrétní ústupek nebo snahu o skutečně seriózní spolupráci.

Příkladem takové ne‑komunikace, kterou bych mohl uvést, je událost z doby začátku koronavirové krize. Na konci března vydali praktičtí lékaři ze SVL ČLS JEP prostřednictvím své PR agentury sérii tiskových zpráv o tom, že ambulance specialistů jsou zavřené a že tím pádem by praktičtí lékaři měli dostat možnost prolomit preskripční omezení a psát pacientům antidiabetika a inzuliny. Nebyla to pravda, ambulance diabetologů zavřeny nebyly a pracovaly v souladu s nařízením vlády ČR a krizového štábu v nouzovém režimu. Nikdo ze zástupců SVL nekontaktoval zástupce ČDS nebo OSAD, aby si ověřil fungování diabetologických ordinací v době pandemie COVID‑19 nebo aby si stěžoval na neposkytovanou péči. Informace o uzavřených ordinacích specialistů byly pouhým výmyslem zástupců praktických lékařů. K dnešnímu dni není evidována žádná stížnost pacientů na nedostupnost diabetologické péče u pacientských organizací, u ČDS ani u OSAD. Naopak jsme po nepravdivém vyjádření praktických lékařů zaznamenali četné dotazy pacientských organizací i jednotlivých pacientů, kteří se obávali, že ambulance jejich diabetologa je v této náročné době zavřená a že se nemusejí dostat k předpisu inzulinu. Tvrdit, že návštěva u diabetologa je pouhou „systém zatěžující kratochvílí“, jak také zaznělo z úst vědeckého sekretáře SVL, je i ve světle toho, co jsme si popsali výše, skutečně úsměvné. S politováním musím uvést, že se nám za tyto výmysly dodnes nikdo z vedení SVL neomluvil.

  • Stíhají diabetologové péči o diabetické pacienty?

V zásadě ano, potíže jsou spíše regionálního rázu. To je vůbec také jeden z častých argumentů vedení SVL – praktický doktor v pohraničí, kde není dostupný diabetolog, musel předepsat pacientovi inzulin. Netvrdím, že tomu tak v individuálních případech není, ale i já v centru Prahy dnes a denně supluji základní úkoly, které tradičně přináležejí praktickým lékařům. Hlavní je přeci položit si otázku, zda systém péče o diabetického pacienta funguje jako celek. Generuje systém dobré výsledky? Podle dostupných dat ano. Snižujeme nebo zpomalujeme nárůst komplikací? Snižujeme, a to včetně počtu vysokých amputací dolních končetin, na rozdíl od spousty jiných zemí. Tak proč to, co funguje, rozbíjet nekoncepčními kroky? Chtěl bych ale zdůraznit, že se nebráním změnám v systému péče o diabetického pacienta, včetně významnějšího zapojení praktických lékařů, ale koncepci péče o tyto pacienty je třeba rozumně kultivovat a hlavní slovo musí mít v této otázce Česká diabetologická společnost. V neposlední řadě jde také o budoucnost oboru jako takového. Diabetologii budeme vzhledem k mase diabetiků potřebovat, vždy budou nemocní, se kterými si praktický lékař jen tak neporadí. Ale jestliže obor úplně zmarginalizujeme, jeho budoucnost není dobrá. Skutečně mám dojem, že se tu vytváří podhoubí k tomu, aby se rozvrátil obor, který docela dobře funguje, ve prospěch oboru, který má potíže. Argumenty typu, že v zahraničí je přeci běžné, že se o diabetika stará zejména praktický lékař, jsou povrchní. Podívejte se, jaké výsledky přináší tento systém péče ve Velké Británii, USA nebo i v Německu.

  • Nárůst diabetiků v příštích letech bude takový, že se praktičtí lékaři s vámi potřebují o příliv pacientů podělit…

To je jeden z mála objektivních argumentů praktických lékařů. Od začátku říkáme ano, s tím souhlasíme a v řadě oblastí máte naši podporu. Znovu se ale vracím k tomu, že rozhodující slovo v reformě péče o diabetického pacienta má být v rukou diabetologické společnosti, jako je tomu všude na světě, a ne že vedení praktických lékařů přijde do samoobsluhy jménem diabetologie a sáhne si do regálu, pro co chce. Příkladem je diskuse nad výkonem preventivního vyšetření rizika syndromu diabetické nohy. VZP jim tento výkon určený pro odbornost diabetologie udělila v rámci bonifikačního programu, snad omylem se tak stalo bez vědomí ČDS, my jsme tedy řekli „dobře, ale praktici musejí mít tříhodinový kurs garantovaný ČDS, protože v rámci specializačního vzdělávání nestrávili ani minutu v podiatrické ambulanci“, a podiatrická sekce ČDS se zavázala, že tyto kursy bude pro praktiky pořádat. Péče o pacienta ve vysokém riziku syndromu diabetické nohy není banální, obnáší jistou zkušenost a znalost následné stratifikace pacienta. Zástupci praktických lékařů ale tento požadavek ČDS neakceptovali a chtějí své členy náplň péče o tyto nemocné učit sami. V této věci nás nakonec podpořilo i ministerstvo zdravotnictví. Opět to ale stálo nemalé úsilí. To je ta neochota vedení praktických lékařů dojít k základním kompromisům a ty pak společně prezentovat státním orgánům a hlavně pacientům.

K VĚCI...
MUDr. Jan Šoupal, Ph.D.
Promoval na 1. LF UK v Praze v roce 2009, během studia absolvoval půlroční stáž na univerzitách ve Washingtonu a Baltimoru. Od 2009 působí na III. interní klinice 1. LF UK a VFN, kde se zaměřuje především na problematiku glukózových senzorů a léčbu inzulinovými pumpami. Jako první v ČR provedl v roce 2018 implantaci dlouhodobého podkožního senzoru. Je autorem průlomové studie, která významným způsobem pomohla k úhradě senzorů pro pacienty v ČR a v zahraničí včetně USA. Za svou práci byl několikrát oceněn v České republice a výsledky jeho výzkumu zaujaly také v zahraničí. MUDr. Šoupal je členem výboru ČDS. Ve volném čase je vášnivým rybářem, z toho čerpá energii pro další pracovní nasazení.



Copyright © 2000-2020 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky