Hlavolam slučování zdravotních pojišťoven
Je slučování zdravotních pojišťoven prospěšné pro financování zdravotnictví či ne?
Představme si zdravotní pojišťovnu, jejíž výběr za rok činí 50 miliard korun. Pro jednoduchost předpokládejme, že správný fond, určený ke krytí jejích administrativních nákladů představuje 5% z jeho celkových příjmů.
Pokud správně počítám, částka, kterou bude moci pojišťovna použít k financování své činnosti, bude 250 milionů korun.
Dále si představme jinou zdravotní pojišťovnu, jejíž výběr za rok je poloviční, tedy 25 miliard korun. Pokud ponecháme pětiprocentní správní fond na financování svých administrativních nákladů, bude mít tato pojišťovna k dispozici 125 milionů korun.
Celková částka, kterou si každý rok pojišťovny spolu vyplatí z prostředků veřejného zdravotního pojištění na svůj provoz, bude tedy 375 milionů korun.
Nyní obě pojišťovny sloučíme. Co se stane? Pojistný kmen se spojí a výběr pojistného za rok vzroste na 75 miliard korun.
Celkový objem finančních prostředků určených pro její fungování bude při pětiprocentním správním fondu přesně 375 milionů korun.
Tedy právě tolik, kolik měli obě pojišťovny společně před fúzí. Ani o korunu méně.
Pokud k tomu přičteme dodatečné transakční náklady spojené s administrativou slučování (audit, převod pojistníků, vytvoření nových programů etc.) plus náklady, nutné k vytvoření a financování nových pracovních míst v managementu sloučené pojišťovny, bude situace ještě složitější.
Krátce a jasně, slučování zdravotních pojišťoven jako prostředek k snižování nákladů ve zdravotnictví je z hlediska jeho účinnosti velmi problematické a nejisté.
Snížení počtu pojišťoven k úsporám nepovede
Je jistě smutným numerickým faktem, že dluh našeho zdravotnictví měsíčně roste o závratné částky. Jeho příčinou však není počet zdravotních pojišťoven, ale iracionální vynakládání prostředků veřejného zdravotního pojištění, a to jak ve smyslu jejich neoptimálního rozdělování uvnitř systému, tak ve smyslu důsledků chybějícího vztahu každého individuálního pacienta k nákladům své léčby.
Proto můžeme jen těžko očekávat, že prosté snížení počtu správců zdravotního pojištění povede k významnějším úsporám.
Ale pozor. Z toho, co jsem uvedl, nevyplývá, že počet zdravotních pojišťoven má být neměnný, že má být tabu, o němž nelze diskutovat. Právě naopak.
Zdravotní spoření
Podnětem pro změnu však musí být zájem pojištěnců o jejich služby. Aby však mohly pojištěnci toto právo uplatnit v praxi, musí se zdravotní pojištění změnit na zdravotní spoření.
Princip spoření se totiž diametrálně liší od principu pojištění. A to především v tom, že na rozdíl od pojištění nečiní ze zdravotnických výkonů volné statky a tím uchovává ekonomické motivace k jejich rozumnému čerpání.
Role počtu zdravotních pojišťoven je zde zcela podružná. Uprostřed stojí pacient a výhradně na něm záleží, kolik správců účtů spoření bude existovat, a v jakém režimu budou pracovat.
MUDr. Ján Popovič
autor je lektorem Slovenské zdravotnické univerzity v Bratislavě
Zdroj: www.tribune.cz